Bydlí s rodinou již jedenáctým rokem v Rymani. I když mu malování učarovalo už v dětství, neprošel žádným výtvarně akademickým vzděláním, což považuje spíše za výhodu. Zatímco teď tvoří pouze ve svém volnu, v budoucnu by rád malování, pokud ho slušně uživí, věnoval více času na úkor současného zaměstnání.
Jak dlouho se výtvarnému umění věnujete?
Ve výtvarnictví jsem nejaktivnější v posledních 15 letech. K malování jsem ale tíhnul už od dětství. Chodil jsem do výtvarných kroužků, se svými obrázky jsem se účastnil i různých soutěží. Nicméně, když jsem jsme se doma rozhodovali, kam mám jít studovat po základní škole, z praktických důvodů zvítězila nad uměleckou školou strojní průmyslovka. I když mě strojařina bavila a baví, na malování jsem nezapomněl, je to pro mě nutnost se tímto způsobem realizovat. V době studií jsem se dostal i ke graffiti, samozřejmě v legální rovině, což mě také ovlivnilo.
Kde se Vás našel vztah k umění? Po někom jste ho podědil?
Lásku k výtvarnému umění máme v rodině, malování se například věnovala moje babička. Můj dědeček byl historik umění a v jeho knihovně jsem nacházel spoustu knih o slavných malířích. Pro mě, jako malého kluka, to byli bez nadsázky superhrdinové. Fascinovalo mě, co všechno dokázali namalovat.
Pavel Dolejš (* 1985 v Praze)
Většinu svého dosavadního života strávil v Praze. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojní. V současné době pracuje jako projektant ve stavební firmě. S manželkou Denisou, která je lektorkou jógy, mají dva syny: Alexe (8 let) a Bartoloměje (5 let). Od roku 2016 bydlí v Rymani.
Máte i jiné zájmy než umění?
Baví mě bojové sporty jako box a karate, které jsem dříve dělal a chtěl bych se jim zase více aktivně věnovat. Do kroužku karate teď chodí můj starší syn Alex.
Ovlivnila střední škola Vaše umělecké sklony?
Během studia, kde jsme měli například i konstruování a tvorbu výkresové dokumentace, jsem se zdokonalil v perspektivě. S prostorovou a plošnou představivostí tak nemám problém.
Došlo k nějakému propojení strojírenství s Vaší tvorbou?
Pracuji jako projektant ve stavební firmě, takže mám možnost se dostávat i v zaměstnání k tvůrčím věcem. Baví mě přemýšlet nad věcmi, navrhovat různá řešení a přicházet s novými nápady. Jako příklad bych uvedl ojedinělý projekt realizace největších venkovních žaluzií v Praze v jedné vile nejmenovaného miliardáře. Nejspokojenější jsem, když mám před sebou problém, který musím kreativně vyřešit. To platí jak o strojařině, tak také v případě malování, které se vzájemně doplňují.
Nacházím jistý půvab ve starých konstrukcích, které v sobě nezapřou estetiku. Přitahuje mě ale i poetika v novějších věcech.
Co pro Vás tvorba znamená?
Pro mě je malování vášeň, během níž se dostávám do vlastního světa. Je pro mě únikem ze světa společenských dogmat. Na plátně se snažím alegoricky tato dogmata personifikovat či zhmotňovat a zároveň je stavět do paradoxních vztahů, abych zdůraznil jejich nesmyslnost. Snažím se dotýkat spíše nadčasových témat, která zobrazuji metaforicky pomocí nějakých mechanismů nebo spojením neobvyklých věcí.
Nemíváte někdy pocit, že by Vám při tvoření chybělo umělecké vzdělání?
Myslím, že to, že nejsem výtvarně akademicky vzdělán, pro mě může být výhodou, jelikož se nenechám omezovat zavedenými dogmatickými postupy. Někdy přijdu na koncept, u kterého zjistím až záhy, jak je komplikované jej namalovat. Takže tato naivita mi umožňuje, abych se pouštěl v nevědomosti do větších a složitějších projektů. Nepotřebuji mít dokonalou formu, hlavně když je přítomen obsah. V tomto směru se se snažím jít proti trendu vítezství formy nad obsahem. Ale nejsem zase tak úplně bez vzdělání. Před 8 lety jsem se zúčastnil kurzu olejomalby u akademického malíře Tomáše Kubíka.
Kde čerpáte inspiraci?
Kromě výtvarných technik jsem dost experimentoval i s tématy. V posledních letech jsem ale svůj zájem zúžil na dva okruhy. Jedním z nich je městská krajina, kdy se snažím čerpat z poetiky daného místa. Někomu možná to prostředí přijde ušmudlané, zaprášené a nevábné, pro mě ale mají industriální místa nezapomenutelné kouzlo. Vidím v nich pulsující život, který mě přitahuje. Konkrétně to jsou například jedoucí tramvaje. Má to přesah i do osobní roviny, protože v dopravních prostředních a se sluchátky na uších se mi vždycky nejlépe přemýšlelo. Nejprve objekty nafotím a pak je přenesu na plátno. Má to i svůj praktický důvod, protože stát ve městě uprostřed noci a zvládnout namalovat věci, které se rychle mění, je nereálné.
Který je ten další okruh vašeho uměleckého zájmu?
Druhou oblastí mého zájmu jsou alegorie-metafory, což v mém případě znamená myšlenkové koláže, ve kterých zobrazuji dění ve společnosti nebo jiné zajímavé mechanismy. Nevystupuji v nich vyloženě kriticky, spíš se je jen snažím vyjevit, popřípadě si z nich i utahuji. Zároveň pro mě představují jakousi terapii. Dalším mým inspiračním zdrojem jsou ženské akty, které většinu maluji na základě uměleckých fotografií jiných autorů.
Jakou technikou malujete?
Kombinuji několik technik dohromady, což mě odlišuje od ostatních autorů. V tom se projevuje i má snaha bořit zavedené konvence. Míchám olejomalbu s akrylovými spreji a fixami, někdy přidávám i voskovky. Každá z technik má svoje plusy a já se z nich snažím dostat maximum.
Jak dlouho Vám zabere malba jednoho obrazu?
Záleží na tom, o jaký obraz se jedná. Městská krajina mi trvá namalovat až 12 hodin. Alegorie tvořím někdy i desítky hodin, protože je postupně domýšlím a předělávám. Formátově jsem začínal na plátnech o ploše 120 × 90 centimetrů, postupně ale přecházím na větší a alegorie už dneska dělám na 150 × 120 centimetrech, kde se už mohu více vyřádit. Na stojany se mi ale už nevejdou, takže velká plátna upevňuji na OSB desku a opírám o zeď.
Používáte při tvorbě svých děl nějaký rituál?
V našem domě mám malou pracovnu, ve které je slyšet všechen domácí ruch kolem. Při tvoření si proto většinou pouštím hudbu. Žádný konkrétní hudební styl, ale hodně to střídám, od heavy metalu a hard rocku přes hiphop až po taneční muziku osmdesátých let. Někdy to ovšem vyjde tak, že při malování potřebuji naprosté ticho. Chtěl bych se s obrazy časem přesunout do větší přístavby, kterou mám v plánu vybudovat.
Máte nějaký umělecký vzor?
Pro mě je důležitá originalita. Nikoho nechci napodobovat, snažím se z nikoho nevycházet. Nesleduji ani práci jiných výtvarníků, aby mě neovlivňovala. Čerpám spíš ze starých mistrů období renesance a baroka, inspirují mě i výjevy malířství 19. století.
Vystavujete na veřejných místech?
Zatím jsem měl šest výstav po různých pražských kavárnách a klubech. V současnosti visí několik mých obrazů v „The Katie Feygie Art Gallery“ v centru Prahy v Maiselově ulici. Je to galerie zaměřená spíš na turisty, proto tam mám městské krajiny. Další moje věci občas visí v „Original Gallery“ v paláci Adria na Národní třídě. Problém je ale v tom, jak postupně zvětšuji formáty obrazů, tak už se nikam nevejdou. Plánuji proto udělat větší samostatnou výstavu, kam bych se s nimi vešel.
Mohou si zájemci Vaše díla někde zakoupit?
Kromě výstav můžete mé obrazy k prodej vidět i na webových stránkách dolartpablo.webnode.cz, Webovky chci zmodernizovat a prodávat přes ně nově i tisky. Potom ještě na instagramu @DOLARTPABLO. Do budoucna bych rád malování věnoval více času. Samozřejmě za předpokladu, že se mé obrazy budou prodávat a budu tak moct omezit čas strávený v současném zaměstnání.
Pamatujete si na své první prodané dílo?
Byl to obraz noční tramvaje v Praze, který visel na mém facebooku a prodal se za 8 tisíc korun.
Ve kterém roce jste se přestěhovali do Mníšku? A proč zrovna sem?
Moje babička a její rod pochází z Dobříše, takže krajinu kolem Mníšku znám z dřívějška. Také jsme sem s manželkou často jezdili na výlety. Když jsme pak hledali bydlení mimo Prahu, kde bychom chtěli vychovávat naše děti, snažili jsme se hledat právě v okolí Mníšku a oslovila nás nabídka na koupi domu v Rymani.
Co se Vám na bydlení v Rymani a Mníšku líbí?
Především je to krásná příroda, která nás obklopuje a kam chodíme rádi na procházky. Ve srovnání s Prahou tu je na lidech vidět, že nikam nespěchají a jsou ve větším klidu a pohodě. Do Prahy jezdím do zaměstnání, a pokaždé když se dostanu do Mníšku během pracovního týdne, tak na mě dýchne takovou klidnou až dovolenkovou atmosférou. Jsme tu s rodinou šťastní, narodily se nám tu obě děti, rozhodně bychom už náš domov neměnili.
Ptal se Libor Kálmán
Fotil Petr Marhoul + archiv Pavla Dolejše
