Jedním z vodních mlýnů, která fungovaly na Bojovském potoce, byl také Lucký mlýn stojící u rybníku Sýkorovák, dříve zvaného Sychrovský.
Mlýn patřil do mníšeckého velkostatku, který až do roku 1945 vlastnila rodina Kastů, do roku 1918 baroni Kastové z Ebelsbergu. Veškerý majetek byl této rodině zabaven na základě takzvaných Benešových dekretů. Ve mlýně nehospodařili Kastové přímo, ale pronajímali ho různým nájemcům. V roce 1931 si ho pronajal mlynář Karel Vašíček, který v něm hospodařil příštích 28 let.
První zkušenost
První stopa Karla Vašíčka v Luckém mlýně ovšem spadá do 15. dubna 1926, kdy sem jako 18letý mladík zavítal při svém vandrování po vyučení mlynářem. Zůstal zde 13 měsíců zaměstnán jako mládek a při svém odchodu dostal od mlynáře Seckého výborné vysvědčení: „Samostatně pracoval, po celý ten čas řádně a svědomitě své povinnosti konal, jako dobrý odborník a znalec mlýnské techniky a oprav strojů se osvědčil, tak že jej s plnou důvěrou jiným mlynářům doporučiti mohu.“
Lucký mlýn s okolní krajinou se mu natolik zalíbil, že se do něj toužil zase vrátit, ale již jako nájemce. Dokonce sem dvakrát zajel na kole z rodné obce Úhořilka u Německého Brodu (vzdálenost 140 kilometrů!), aby se přeptal na poměry. To se mu splnilo až po absolvování základní vojenské služby a 15. června 1931 mohl podepsat nájemní smlouvu s majitelem mníšeckého velkostatku.
Na to mlynář po letech vzpomínal: „Peněz jsem měl málo, začal jsem s velkým dluhem.“ To jen podtrhuje skutečnost, že další léta jeho rodiny jsou vyplněna poctivou dřinou. Pro svou osobní statečnost, srdečnost přímé a poctivé jednání se stal doslova mníšeckou legendou.
Oženil se s o šest let mladší Marií Míkovou, dcerou hajného Josefa Míky, který bydlel v nedaleké hájovně. Manželé Karel a Marie Vašíčkovi spolu prožili bezmála 64 let, narodili se jim dcera a dva synové. Mladší syn Antonín (* 1939) žije v Luckém mlýně dodnes.
Léta válečná
V době německé okupace pomáhal Karel Vašíček, kde se dalo, i když tím velmi riskoval. Panoval všeobecný nedostatek potravin včetně mouky, protože obilí museli zemědělci povinně odevzdávat pro válečné účely. Podle pamětníků ale mlynář nedbal přísných nařízení, mlel tajně po nocích a při tom říkával: „Chlapci, kdo máte, přivezte zrní, dostanete víc, ať mám také pro ty, kteří nemají. Vzduch se mlít nedá.“ Přes svého tchána hajného Míku dodával partyzánům do lesů potraviny ze svého hospodářství nebo je zajistil jinak. Jeho nejnebezpečnější pomoc se váže do podzimu 1944, kdy nezištně poskytl přístřeší a potraviny pěti parašutistům ze Sovětského svazu ze skupiny poručíka Vasila Kiše, kteří se probíjeli z Lounska směrem na Vysočinu.
Léta poválečná
O velkém respektu, který Karel Vašíček mezi mníšeckými sousedy požíval, svědčí, že byl v květnu 1945 zvolen 1. předsedou Národního výboru, i když byl, a i přes naléhání komunistů nadále zůstal bezpartijní.Karel Vašíčeknepřestával myslet na ostatní a pokud mohl, rád vypomohl. Například na stavbu nové školy věnoval po válce ze svých úspor 50 000 korun, vypomáhal při rekonstrukci Sokolovny nebo při stavbě veřejné sauny.
Po roce 1945 Karel Vašíček od státu zakoupil mlýn, který byl podle takzvaných Benešových dekretů zabaven říšskoněmecké rodině Kastů, a splácel ho až do roku 1968. K mlýnu ještě patřilo 17 hektarů polí.
Po roce 1948
Represe komunistického režimu po roce 1948 dopadly i na něj jako soukromého hospodáře. Se svým znárodněným mlýnem, který mlel pro 10 okolních obcí včetně Mníšku, přešel jako zaměstnanec pod národní podnik Středočeské mlýny. Pole, náležející k mlýnu, musel odevzdat a dostal za ně výměnou sedm nesourodých hektarů rozesetých po malých částech po okolí, na které musel složitě přejíždět. Pod sílícím tlakem raději své polnosti odevzdal v roce 1959 státu.
Lucký mlýn ukončil svůj provoz v roce 1959. Poslední Lucký mlynář Karel Vašíček zemřel v roce 1998.
Rod Vašíčků ale v Luckém mlýně nadále pokračuje. Současným nositelem slavného jména je, kromě mlynářova syna Antonína, ještě mlynářův vnuk Karel IV. Vašíček.
Sepsal Libor Kálmán, zdrojem byly vzpomínky Antonína Vašíčka a fotografie z jeho archivu, dále vzpomínky učitele Antonína Krásy a Pamětní kniha města Mníšku
