Dnes je 20. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 25 °C

Svátek má Zbyšek

Dnes je 20. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 25 °C

Svátek má Zbyšek

Antonín „Tony“ Smrčka: Ve Stříbrné Lhotě mám kořeny a vždycky jsem se tu cítil doma

Antonín „Tony“ Smrčka: Ve Stříbrné Lhotě mám kořeny a vždycky jsem se tu cítil doma

Tony Smrčka na své zahradě s baskytarou. Foto: Michal Kroutil

Patří k nejlepším baskytaristům na české hudební scéně. Prošel populárními kapelami Abraxas, Yo Yo Band a Žlutý pes, kterému dokonce vymyslel název. Celý život strávil v Praze, odkud se před šesti lety s manželkou odstěhovali do Stříbrné Lhoty.

Co Vás vedlo k přestěhování do Stříbrné Lhoty?
Ve Stříbrné Lhotě mám kořeny a vždycky jsem se tu cítil doma. V roce 1928 tu postavil můj děda Antonín Soubusta domek, ve kterém se pak narodila i máma. Pak se sice vdala do Prahy, ale často sem s náma dětma jezdila na neděli za dědou a babičkou. Doteď si pamatuju, jak jsme vystoupili v Mníšku na náměstí, protože autobusy do Lhotky ještě tenkrát nejezdily, a cupitali jsme po lávce mezi rybníkama. Dodneška si pamatuju ten pocit, že jakmile jsem se octnul na rohu hospody, kterou začíná ulice, ve které stál náš domek, tak už jsem měl mrazení v zádech. Já jsem se sem tak strašně těšil, že jsem i niterně cítil, že jsem s tímhle prostorem spojenej.

Před šesti lety se tedy Váš sen splnil?
Ale nebylo to vůbec jednoduché. Ještě, když jsem byl malej, tak máma se sourozencema prodala dědův rodný dům v Kytíně. Já ji tehdy uprosil, abychom si nechali alespoň domek ve Stříbrné Lhotě a ona mě poslechla. Za čas, když děda umřel, vyplatila sourozence a domek jsme si nechali. My jsme se pak s manželkou shodli, že tu chceme žít a vedle původního dědova domku jsme si postavili nový dům. Zvelebili jsme i zahradu a postupně tu chceme vysázet netradiční plodiny. Vysadili jsme rakytník, kterému připisují až zázračné účinky kvůli obsahu antioxidantů a vitamínů. Potom máme na zahradě kdouli, jejíž plody si dávali dřív lidé do šatníků, aby zavoněla a zároveň odpuzovala moly. To asi souvisí s tím, že se snažíme žít zdravě a zároveň se řídit osvědčenými radami našich předků.

Do Stříbrné Lhoty jste se nastěhoval až po šedesátce, ale kde jste vyrůstal?
Do svých 19 let jsem bydlel v Praze na Bílé hoře, kousek od konečný zastávky tramvaje
číslo 22. Bylo to krásný místo dýchající historií, chodili jsme si s kamarádama hrát na místa
slavný bělohorský bitvy. Historie mě baví dodnes. Kromě toho jsem hodně sportoval. Nejdřív to byl fotbal, potom hokej na otevřeném kluzišti v Ruzyni, kam jsem i chodil na základní školu. Dokonce jsem seděl v lavici vedle Lubomíra Pěničky, který hrál později za Spartu i za reprezentaci. Aktivní sport jsem nakonec opustil kvůli muzice, nezbýval mi na něj prostě čas, už jsem začínal hrát v kapelách po tancovačkách. Dodneška ho ale sleduju a jsem hrdý na to, co naši sportovci dokážou.

Jak jste se dostal k muzice?
V podstatě úplně sám, nebyla tam žádná motivace nebo pobídka z rodiny. Najednou jsem
chytil asi v 15 letech kytaru, což je, ve srovnání s dnešní dobou už poměrně pozdě. Koupil
jsem si nejlevnější kytaru za 120 korun. Zajímavý je, že kromě vybrnkávání akordů cizích
písniček, jsem začal zkoušet i vlastní témata. Asi už tam tenkrát byl ten skladatelský poten ciál, kdy jsem chtěl dělat i vlastní písničky. Fungoval jsem v podstatě jako samouk, stahoval jsem si hudbu z desek na magnetofonové pásky a kazety a cvičil. V tom jsem měl obrovský štěstí, že kamarád kamarádova kamaráda žil v Hamburku a posílal sem aktuální LP desky.

Na Národním amatérském jazzovém festivalu v Mladé Boleslavi. Tony Smrčka vlevo (1975)

Pamatujete si na své první veřejné vystoupení?
To bylo v době, když už jsem přešel na baskytaru. Poprvé jsem veřejně vystupoval v 18 letech a hned v Lucerně. Bylo to na maturitním plesu s partou kamarádů z Bílé hory. Dokonce mám někde schovanou fotku, jak stojím na pódiu, hraju na basu a povídám si s holkama v první řadě. Pro mě to byl úžasný zážitek. Najednou stojíš metr dva nad těma lidma a máš jim co sdělit. Pak jsem začal hrát ve skupině Teritorium, se kterou jsme jezdili po tancovačkách, tenkrát se jim říkalo Odpolední taneční čaje. Musím ale říct, že jsem se na muziku nedal kvůli tomu, abych u toho omamoval holky, to rozhodně nebyl můj cíl. I když se musím přiznat, že muzika mi dala životní partnerku, pozdější manželku Ivu, se kterou jsem se seznámil na koncertu.

To mě zajímá, jak probíhalo vaše seznámení?
Na vojně jsem měl kamaráda Dalibora Cidlinského, taky muzikanta, který mě s sebou vzal
na bluegrassový festival někam ke Trutnovu a tam jsem poprvé uslyšel libereckou kapelu
Tulačky. Dalibor už chodil s jednou holkou z kapely a slovo dalo slovo a já po nějakým
čase začal chodit s jejich zpěvačkou. Po dvouleté známosti jsme se s Ivou vzali a potom začali bydlet v mém podnikovém bytě v Praze- -Petrovicích. Ke stěhování se váže jedna
úsměvná příhoda. Když jsem si pro ni do Liberce přijel svou Škodou 1202, tak se mi tam
spálilo těsnění pod hlavou, což byl obrovskej malér. Naštěstí sousedovi v garáži viselo náhradní těsnění, které jsem od něho koupil. Ale teď co dál? Ne že bych úplně manuálně nešikovnej, ale nikdy jsem auto nespravoval. Můj táta byl sice automechanik, ale já mu spíš jenom podával nářadí a koukal na něj. Normálně já to v tom Liberci dokázal, těsnění vyměnil a auto zpojízdnil. Až k takovýmu neuvěřitelnýmu výkonu jsem se díky lásce vybičoval.

Máte vystudovanou vysokou školu, kudy na ni vedla cesta?
Po základce jsem se nedostal kvůli nedostatku místa na průmyslovku, na gympl jsem jít
nechtěl, tak jsem se rozhodl pro učební obor mechanik 0461, což byl takový lepší strojní zámečník. Byla tam fajn parta a díky ní jsem se dostával k těm zahraničním deskám z Hamburku. Shodou okolností jsme tam měli mistra odborného výcviku z Voznice, který znal moji mámu z dobříšského gymnázia a asi si mě oblíbil. Nakonec mě donutil, abych si dal přihlášku ke studiu na stavební průmyslovku. Díky celonárodnímu experimentu, který měl motivovat kluky a holky z učebních oborů s lepším vysvědčením k dalšímu studiu, mě tam přijali rovnou do druhého ročníku.

Ing. Antonín „Tony“ Smrčka (* 1954 v Praze)
Vystudoval racionalizaci výroby na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po studiu pracoval v nakladatelství SEVT, po roce 1989 se věnoval prodeji hudebních nástrojů.
Jeho manželka Iva je učitelka a je bývalou členkou folkové kapely Tulačky. Dcera Markéta je lékařka, syn Antonín jde v rodičovských stopách a má metalovou kapelu Rise of Surya. Mají také vnučku Marianu. Od roku 2016 bydlí ve Stříbrné Lhotě, kam se vrátil
do domu svých předků (rod Soubustů).

Jak šla dohromady muzika se studiem?
Musím se přiznat, že kvůli muzice jsem tu střední školu strašně flákal a můj třídní mi prorokoval, že ani nedostuduju. Všechno jsem muzice podřizoval a věnoval ji veškerý svůj
volný čas. Dokonce jsme se skupinou Maia, která hrála tehdy ve světě populární jazz rock,
vystoupili na festivalu na Národním amatérském jazzovém festivalu v Mladé Boleslavi,
kde jsme byli porotou oceněni jako nejprogresivnější kapela. Učení jsem pak musel dohánět o svaťáku a na maturitu jsem se dokázal našrotit během týdne. Tenhle způsob studia mi začal vyhovovat, a tak jsem se rozhodl pro pokračování na Vysoké škole ekonomické. No a ani na vysoké škole jsem si od muziky moc neodpočinul, protože už v roce 1977 jsme se Slávkem Jandou a Ivanem Pelíškem zakládali skupinu Abraxas. Setkali jsme se v tělocvičně, zajamovali si a dali dohromady kapelu.

Jak vzpomínáte na dobu v Abraxasu?
Abraxas zažil raketový start. Jednak to bylo tím, že Slávek byl už známej díky svému bratrovi Petrovi Jandovi z Olympiku a také, protože Ivan se Slávkem doprovázeli populárního Petra Nováka. Pro mě to byl jednoznačně vstup do 1. ligy protože jsme měli možnost od začátku hrát na Strahově v Jedničce, v tehdy nejslavnějším rockovém klubu. Od začátku jsme dokázali poutat pozornost. Dělali jsme naše vystoupení zajímavější, na takové snovější bázi. Vytvořili jsme audiovizuální koncept, vozili jsme lepší světla, dýmy, promítání filmů. Musím se pochlubit, že jsem pro ni složil písničku Ptáci, která je druhou
nejpopulárnější v historii skupiny. Dostali jsme se i do nahrávacích studií a vydávali singly. Po dvou letech za mnou ale přišel manažer kapely, abych si vybral mezi Abraxasem a studiem a já se tehdy rozhodl pro školu. Musím ale říct, že tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Já to měl vždycky postavený tak, že jsem měl zaměstnání a hudbu jsem dělal pro radost.

Na koncertu s Abraxasem (1988)

Co bylo po Abraxasu?
Okamžitě jsme založili s klukama z Hanspaulky Žlutýho psa. Ale to už bylo o jiný muzice. Začal jsem chodit do slavný hospody Houtyš, kde se rodila bluesová muzika, vznikaly tam
kapely jako Krausberry nebo Bluesberry. Tam jsme s Ivanem Hlasem a Ondřejem Hejmou dali dohromady Žlutýho psa. Byl to pro mě stylovej posun do blues a ten mě provází už celej život. Hráli jsme vlastní písničky, který spolu psali Hlas s Hejmou a já je aranžoval. Skupině jsem dokonce dal i název. K tomu se váže půvabná historka. Jednou jsme se nad ránem vraceli z mejdanu z Břevnova na Hanspaulku a někde na Veleslavíně na nás vybafnul kokršpaněl a já hned zahlásil: „Hele, žlutej pes“, a tak kapela ke svému názvu přišla. Ze Žlutýho psa jsem šel v roce 1980 rovnou na vojnu, což jsem i obrečel, protože to byla moje nejmilejší kapela.

Jakou jste měl vojnu?
Jako vysokoškolák jsem šel na vojnu jenom na rok a jak ekonom jsem se dostal do roty týlového zabezpečení na letiště v Brně. Kluci už znali moje jméno z Abraxasu a Žlutýho psa, tak mě vzali do party a založili jsme spolu bigbítovou kapelu Albatros a s ní jsme se dostali až na soutěž armádní umělecké tvořivosti do Kroměříže, kde jsme obsadili 2. místo. Za to jsme dostali opušťáky, což bylo fajn. S kulturním programem jsme pak objížděli další posádky po republice. I jinak jsem měl fajnovou vojnu. Bydleli s námi na rotě kuchaři a rozhodně jsme nestrádali. Každou neděli nosili z kuchyně spoustu řízků a my mohli hodovat. Takový řízky, jako byly na vojně, jsem už nikdy neměl.

Kam jste nastoupil po vojně?
Šel jsem dělat systémového inženýra do SEVT (Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů), což bylo nakladatelství veškerých formulářů i tiskopisů ze všech oblastí a Sbírek zákonů. Dneska bych to asi nazval manažerem personálně pracovních vztahů. Díky tomuhle podniku jsem se poprvé dostal na Západ, když mě v roce 1988 vyslali letecky do Amsterdamu koupit počítač. Tehdy od IBM vyšla úžasná novinka PS2, legendární první minimalizovaný počítač. Byla to vlastně druhá PS2 v Československu protože první dostala darem Univerzita Karlova. V době volna jsem chodil po ulicích, prostě nádhera. Uchvátil mě obchod s džínama, kde hrála muzika z repráků, což tady vůbec nebylo a já přivezl manželce krásnou džínovou bundu s beranem. Pamatuju si, že v jedné uličce hrál černošský muzikant reggae, vybíral do klobouku a přitom měl nádhernou kytaru za spoustu tisíc. Tam jsem si uvědomil ten paradox.

A kam jste se posunul hudebně?
Já měl už tenkrát bluesový období a dostal se do rozjetý kapely Yo Yo Band. Bylo to ještě v době, kdy nebyla tak mediálně známá, ale bavilo mě s nima hrát R&B (Rhythm and Blues) a začínali s reggae. Odtamtud jsem sám odešel v roce 1985, protože mám rád v kapele pohodu. Nálada, která tam panovala mě nenaplňovala. Pak jsem nastoupil do skupiny Pumpa, kde jsme se snažili hrát jižanskej rock a specializovali se na tancovačky. Tam vzniknul obrovskej hit Tak tradá. Z Pumpy jsem nakonec odešel, protože už mi nevyhoval jejich hudební styl blížící se ACDC, kterej mi připadal hrozně rovnej. Díky bluesový muzice mám rád spíš rytmický synkopy.

Na koncertu s Abraxasem (1988)

Pociťoval jste jako člen beatových kapel normalizační tlak?
Po revoluci jsem zjistil, že jsem se objevil na seznamu sledovaných osob. Dělal jsem totiž kulturu, která byla pro komunistický režim „ideologickou diverzí“. Vzpomínám si, že než jsem jel do Amsterdamu koupit ten počítač, tak ke mně do kanceláře posadili nového zaměstnance. Po mém návratu ze Západu už tam ale nebyl, zřejmě byl převelen na plnění nových úkolů. Dokonce mám historku z toho samého zaměstnání, kde mě kádrovačka přemlouvala ke vstupu do KSČ. Já tenkrát prohlásil, že do strany, která zakazuje
bigbít, nikdy nemůžu vstoupit a dali mi pokoj.

Kam jste šel po sametové revoluci?
Naskytla se mi parádní nabídka od syna Marie Rottrové Vítka, abych šel prodávat do nově vznikajícího obchodu s hudebníma nástrojema BTS na Žižkově. Prodejnu zafinancoval tehdejší manžel Marie Rottrové Georg Burgerstein, který měl jako emigrant žijící v Německu kapitál i kontakty a navíc uměl obchodovat. Ta nabídka byla hodně lákává, okamžitě jsem šel na dvojnásobnej plat a k tomu bral provize z prodanýho zboží v markách. Takže já v době, kdy všichni vydělávali dvaapůl až tři tisíce, nosil domů osm, deset tisíc.

Dá se to označit za Vaše profesně nejlepší období?
Po materiální stránce určitě, ale i v té duchovní rovině to byla paráda. Chodili tam nakupovat mí známí a kamarádi a s dalšíma muzikantama jsem se tam spřátelil. Chodily tam všechny veličiny hudební scény, vzpomínám si, jak tam přijel Habera s Teamem, Meky Žbirka, Jasná páka, Michal Pavlíček a spousta dalších. Tam jsem viděl, jakej byl tady po kvalitních hudebních nástrojích ze Západu mezi muzikantama obrovskej hlad. Od rána do večera tam stály fronty. Tohle fungovalo asi tři roky, pak obchodní partner Georga vytuneloval a prodejna se zavřela. Potom jsem v tomhle oboru zkusil podnikat sám, ale zlikvidoval mě tlak velkých prodejců hudebních nástrojů, zastupujících zahraniční firmy. Nakonec jsem se nechal zaměstnat ve vodárenském průmyslu a odtud jsem odešel do důchodu.

Na akci s Joe Karafiátem z Plastic People of the Universe

Ve které kapele fungujete teď?
Po Pumpě jsem se už definitivně odklonil k bluesový muzice a založil dosud existující
Tonny Blues Band, zpočátku s námi vystupovala i Tonya Graves. U mě v kapele byla spousta dnes už slavných muzikantů, kterejm jsem se snažil předat to bluesový cítění. Za všechny bych jmenoval Romana Víchu, kterej teď bubnuje ve skupině u Ewy Farné nebo kytaristu Petra Pokornýho z Etc… Paralelně s Tonny Blues Bandem ještě funguju v naší studentské kapele z vejšky Míchačky betonu, se kterou jsme letos vydali nové cédéčko The Best Of. S Míchačkama betonu jsme zpočátku vsadili na sprostonárodnost a skládali texty na Druppiho muziku. Něco podobnýho, co pak dělaly Triky a pověry nebo Těžkej Pokondr, akorát my na tom nevydělali tolik jako oni. Ale musím říct, že některý naše songy zlidověly a hrajou se doteď. Jejich názvy nebudu do Zpravodaje ale raději uvádět.

Koketoval jste i s jinými múzami, nebo jste provozoval jen hudbu?
Měl jsem velký štěstí a zahrál jsem si v Ypsilonce v hodně navštěvovaném představení
Horror band, které bylo uděláno na bázi písniček Jiřího Schmitzera. Měl jsem v tom roli detektiva Pinkertona a kromě muzicírování jsem tam odříkal i několik replik. Ale upozorňuju, že já rozhodně nejsem divadelník. V podstatě jsem se k tomu dostal jako slepej k houslím. K účasti na představení mě tenkrát přizval kamarád, když jim zrovna nějaký herec vypadl. V nedávné době jsem měl i tu čest zaskakovat v doprovodné kapele Divadla Sklep.

Spousta lidí z Mníšku Vás zná i díky Rockování s Tonym. Kde se myšlenka na poslechové pořady vzala?
Oblíbil jsem si kavárnu Malý mnich a říkal si, že by se tu něco mohlo dít. Tahat kapelu do tohodle malého prostoru a zvučit ji by nemělo smysl. Protože se ale považuju za poměrně slušně informovanýho člověka, co se týče rockový hudby, tak že jsem se rozhodl, že bych ty znalosti rád předal ostatním. Domluvil jsem s majiteli kavárny a koncem měsíce se tu s lidma na Rockování potkáme podvaadvacátý. Poskytuju k tomu i odborný komentář, fakta, který lidi neznaj a taky moje osobní zkušenosti, které rád nasdílím. Někdy je to i formou otevřené debaty, kdy se s lidma o muzice bavím. Ve čtvrtek 30. září budeme mít téma Kapely Východního bloku. Poslechneme si slavný východoněmecký Puhdies, maďarskou Omegu, polskej Breakout a spoustu dalších.

Přijďte si zavzpomínat, budu se na vás těšit!

 

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se