Bára a Petr Kučerovi: Zaměstnání u Brdské odpadářské společnosti nám zachránilo pohodové manželství

Bára a Petr Kučerovi: Zaměstnání u Brdské odpadářské společnosti nám zachránilo pohodové manželství

Manželi jsou již 18 let

Kučerovi jsou mníšeckým obyvatelům dobře známí. S naším regionem jsou spojeni téměř 20 let, kdy se přistěhovali do Zahořan. Petr dlouhodobě působil v autobusové společnosti Martin Uher, kde byl dispečerem a častokrát si sedl i za volant autobusu. Několik měsíců řídí Brdskou odpadářskou společnost (dále jen BOS). Bára se svými terapeutickými psy dochází do škol, školek i domovů seniorů, kde pomáhají a dělají radost dříve narozeným a dětem.
                                                            
Autor rozhovoru si s Kučerovými tyká, protože se dlouhodobě znají.

Co vás přivedlo do Zahořan?
Petr:
Zahořany znám velmi dobře již od dětství. Naše rodina vlastní od roku 1947 v osadě Hora chatu, takže jsem tu s rodiči trávil skoro každý víkend a prázdniny.
Bára: S Petrem a dcerou Jessicou jsme bydleli v pronajatém bytě v Praze na Stodůlkách, ale nebylo to úplně ono. Chtěli jsme už bydlet ve svém. Měli jsme na výběr mezi bytem na Jižním městě a Chlumcem nad Cidlinou, kde Petrovi rodiče zrestituovali domek. Rozhodli jsme se nakonec pro Zahořany, abychom byli Petrovým rodičům nablízku.
Petr: Mně se naopak k rodičům moc nechtělo. Měl jsem obavu z toho, aby nám moc nezasahovali do soukromí. Nakonec to ale rozhodla Bára. Koupili jsme chatu zhruba kilometr od nich. Blízko na to, abychom jim pomohli, kdyby něco potřebovali a zároveň dostatečně daleko pro naše soukromí. Starou chatu jsme od začátku začali renovovat, upravovat a postupně si ji zvelebujeme. V červnu 2007 jsme se do Zahořan přestěhovali a o měsíc později jsme měli na Skalce svatbu.

Jak jste se seznámili?
Petr:
Poznali jsme se v zaměstnáníu incomingové cestovní kanceláře Grayline, která vozila zahraniční turisty po našich památkách. Já tam pracoval jako řidič minibusu Mercedes Sprinter, ráno jsem nabral turisty u hotelu a pak s nimi třeba jel do Českého Krumlova, Karlových Varů, Terezína nebo po památkách v Praze.
Bára: Já pracovala u stejné firmy v půjčovně aut, sídlo jsme měli v Revoluční ulici na Praze 1. Seděla jsem tam v kanceláři a Petr chodíval kolem mých dveří. První rande jsme měli v Jevanech, kam nás kolegyně pozvala na chatu. Pak už jsme spolu jezdili na Slapy na Ždáň. Sestěhovali jsme se k sobě a po roce vztahu mě Petr požádal o ruku.

Kde to tu máte rádi? Kam rádi zajdete?
Bára:
Vzhledem k tomu, že máme tři psy, chodíme s nimi na dlouhé procházky. Máme prochozené okolní lesy. Občas dojdeme až na Dobříš k Restauraci Vlaška, kde si dáme oběd a zpátky jedeme vlakem. Jinak chodíme i na Malou Svatou Horu a pak do lesa kolem Madlenek. Je tu pěkná příroda a máme to tu moc rádi.

Petr Kučera (* 1977 v Praze v Holešovicích na Štvanici)
Vyrůstal do 6-ti let v Praze Holešovicích a následně na Jižním městě, vystudoval Střední průmyslovou školu dopravní v Masné ulici. Profesně zůstal v oboru, který vystudoval: 1995-2003 na ROPIDu připravoval jízdní řády pro Mníšecký region, 2003-2004 dispečer u firmy Martin Uher, 2004-2005 v cestovní kanceláři jako řidič autobusu, 2006-2008 jako řidič autobusu u Dopravního podniku hl. města Prahy a od roku 2008 jako řidič autobus u firmy Martin Uher, následně v letech 2011 až 2024 u firmy Martin Uher jako dispečer. Od loňského podzimu je manažerem firmy BOS, od roku 2020 zastává funkci místostarosty Zahořan. Je také starostou SDH Zahořany.
Bára Kučerová (* 1978 v Náchodě, rozená Svobodová)
Ranné dětství strávila na náchodském zámku, kde byl její otec kastelánem. Má středoškolské vzdělání s maturitou. Pracuje v sociálních službách, v domově se zvláštním režimem BaoBab.
Mají dceru Jessicu (22 let), která je studentkou Vysoké školy ekonomie a managementu a zároveň pracuje na pozici bankéř v ČSOB.
V Zahořanech bydlí od roku 2007.

Řada lidí si tě spojuje s autobusovým dopravcem, firmou Martin Uher. Proč jsi od ní odešel?
Petr:
Po 17 letech, strávených u autobusů, jsem už byl hodně utahaný a potřeboval jsem si odpočinout. Jako dispečer jsem defacto řídil provoz firmy až o 80 zaměstnancích, včetně rozpisu služeb řidičů, úpravy jízdních řádů po dohodě s ROPIDem, řešení nehod autobusů i ve vztahu k pojišťovně až po přípravu podkladů pro mzdy. Byl jsem na telefonu každý den včetně víkendů po celých 24 hodin, abych okamžitě řešil problémy. Zaměstnanci volali, kdykoli potřebovali s něčím pomoct. To platilo především pro mladé řidiče, kteří mi volali častokrát i s malichernými věcmi, abych je za ně vyřešil. Několikrát se mi i stalo, že mi volala Policie ČR, že nějaký řidič si neprošel po zatažení autobus a nechal tam spícího cestujícího, který se nemohl dostat ven. Takže jsem musel do práce a cestujícího z autobusu pustit ven. Navíc jsem fungoval jako záloha, kdykoli připravený sednout za volant autobusu. Spousta řidičů autobusů funguje i u JSDH Mníšek pod Brdy, takže měli výjezd – šel jsem jezdit, nebo byli někde na výjezdu a prostě mi zavolali třeba v jedenáct v noci, že prostě ráno nemůžou přijít a šel jsem. Ale spolupráci s nimi byla na velmi vysoké úrovni. I za to jim teď musím poděkovat. Když mi bylo třicet, tak jsem to ještě zvládal, ale postupně s přibývajícími léty už toho bylo i na mě moc.
Bára: Ten život byl opravdu velmi náročný. Petr fungoval na telefonu i o víkendu a ve výsledku to odnášela celá rodina. Neznali jsme dovolené ani normální víkendy. Bylo toho už na nás moc. Dá se říct, že jeho nové zaměstnání u Brdské odpadářské společnosti nám zachránilo pohodové manželství.

Když bylo potřeba, sedl sis i za volant autobusu. Přihodila se Ti během jízdy nějaká neobvyklá událost?
Petr:
Uvedl bych příhodu, která se mi nestala jako řidiči, ale jako cestujícímu. Vraceli jsme se s manželkou a dcerou autobusem z Prahy a na sedadle před námi si mladík zapnul elektronickou cigaretu. Slušně jsem ho upozornil, aby ji zase vypnul. Odmítl a argumentoval tím, že to není nikde ve voze napsáno. Zazvonil jsem na řidiče, aby zastavil a otevřel dveře, já ho chytil za límec a vyhodil. Jako řidiči se mi jednou stalo, že si jeden chlap zapálil během jízdy normální cigaretu. Na Řitce na zastávce jsem zastavil, otevřel dveře a v momentě, kdy jsme se k němu blížil, rychle vystoupil. Přece jenom, při své téměř dvoumetrové výšce a váze přes metrák, dokážu vzbudit respekt.

Jako odborníka na příměstskou autobusovou dopravu se Tě zeptám, jak hodnotíš fungování nového dopravce na Mníšecku?
Petr:
V tomto případě určitě platí přísloví: „Nikdo učený z nebe nespadl.“ Problém ale vidím v tom, že ICOM transport, potažmo jejich součást ČSAD Benešov, je velká společnost a jejich řidiči nebyli zřejmě řádně proškoleni a neměli k dispozici všechny podklady. Srovnám to s osobní zkušeností u firmy Martin Uher. Měli jsme ve firmě několik skupin na Whatsappu: Nehody, Dílna, Řidiči, kam se posílali veškeré aktuální informace. Když se začala jezdit náhradní doprava za vlaky na Kladně, udělala se další skupina na Whatsappu, kde měli mapy linek, jízdní řády, parkování, navigaci, a to vše dostali samozřejmě všichni i v tištěné podobě. Než se začalo jezdit na Příbram, naložili jsme všechny naše řidiče do kloubového autobusu a projeli s nimi celou trasu. Ukázali jsme jim všechny zastávky i silnice kudy mají jezdit. Stejně to udělal Martin Uher na Štěchovicku, kde od loňského prosince jezdí. Prostě, vždy muselo všechno vyjet, i kdyby trakaře padaly. To, podle mého názoru, u nového dopravce na Mníšecku neproběhlo, a proto měli jejich řidiči problémy. Dvojnásob mě to mrzí i z toho důvodu, že jsme jako starostové dotčených obcí měli se zástupci nového dopravce schůzku, kde jsme je konkrétně na přestupy na náměstí, na Kapli nebo na Cukráku několikrát upozorňovali. Bohužel se přesně stalo, že tyhle přestupy u nich ze začátku nefungovaly. Ale nikdo není neomylný a věřím, že se kvalita postupně zlepšuje.

Na Labské boudě

Kdy a proč ses stal manažerem BOSu?
Petr: Byla to spíš náhoda. Já v té době skončil u firmy Martin Uher a od několika starostů obcí sdružených v Dobrovolném svazku obcí Technické služby Brdy a Hřebeny (DSO) jsem dostal nabídku, abych BOSu šéfoval. Jejich nabídku jsem přijal i proto, že jsem fungování BOSu dobře znal i z vnitřku. U firmy jsem od konce roku 2022 pracoval na dohodu o provedení práce jako dispečer. Tehdy jsem využil svých zkušeností z dopravní firmy, a protože vím, že největší náklady u ní představují mzdy a pohonné hmoty, začal jsem optimalizovat spotřebu nafty. Na základě monitoringu aut jsem jim upravil svozové trasy a během měsíce a půl se mi podařilo snížit průměrnou spotřebu nafty o 5 litrů na 100 kilometrů.

Jak pro Tebe bylo náročné přejít od organizování autobusové dopravy k řízení odpadářské společnosti?
Petr:
Kdybych to měl srovnat v číslech, tak od řízení provozu až o 80 zaměstnancích jsem přešel do firmy, kde pracuje 9 zaměstnanců včetně mě. V tomto ohledu je to pro mě jednoznačná úleva. Po stránce odborné jsem nenastupoval do neznámého prostředí. Nejenže už jsem u BOSu pracoval na pozici dispečera, ale jako místostarosta Zahořan jsem stál od počátku u vzniku DSO a za naši obec se podílel na organizování svozu odpadu firmou BOS.

Jakou disponuje BOS technikou?
Petr:
Máme dva velké popelářské vozy, třínápravové auto značky SCANIA a dvouosého MANa. Ještě máme valník, se kterým po Mníšku svážíme odpadkové koše. S tím velkým autem žádné problémy nemáme, ale MAN je bohužel poruchový a k tomu má drahý servis. Pak se někdy stane, že kvůli poruše ráno nevyjede a my tu časovou ztrátu doháníme náhradním autem během odpoledne, aby měli všichni popelnice vyvezené včas.

Na Milešovce

Kolik svážíte tun odpadu?
Petr:
Pro zajímavost uvedu na první pohled neuvěřitelné číslo, na Štědrý den jsme jenom z Mníšku a Čisovic svezli 25 tun směsného komunálního odpadu! Tímto bych chtěl všem našim zaměstnancům poděkovat za jejich nasazení a pracovitost.

Jak se Ti zatím jeví obyvatelé Mníšku v oblasti třídění odpadu?
Petr:
Podle mého názoru tu lidé třídí odpad výborně. Jen bych mníšecké radnici doporučil, aby co nejdříve rozšířila oblast D2D třídění odpadu. V tomto ohledu se hovoří o celé Rymani a celé Stříbrné Lhotě. Zároveň se zruší zase několik sběrných hnízd, kam zajíždějí s odpadem lidé z okolních obcí a ta místa leckde vypadají ostudně.

Jak funguje spolupráce manažera BOSu se starosty v DSO, jehož členy je osm obcí?
Petr:
Spolupráci hodnotím na jedničku s hvězdičkou, máme spolu naprosto korektní vztahy. Určitě k tomu napomohlo i to, že jako dispečer příměstské autobusové dopravy s nimi spolupracuji dlouhá léta. Už nás ale není osm, protože BOS od nového roku rozšiřuje oblast svozu. Od ledna svážíme i Lety a vypadá to, že budeme přibírat další tři obce z Mníšecka.

Na Autodromu Sosnová

Předpokládám, že celý den neřešíš jenom odpady. Jak trávíš volný čas? Máš nějaké koníčky?
Petr:
Dříve jsme s manželkou jezdili hodně na skútru Honda Forza 125. Před dvěma lety mi ale Bára dala k narozeninám dárek, když mi zaplatila řidičák na motorku. Potom jsem si koupil od Triumphu motorku Tiger 800 XC, se kterou podnikám dlouhé výlety. Loni se mi na ní podařilo najet zhruba 4 tisíce kilometrů, kdy jsem navštívil většinu mých i Bářiných příbuzných po celé republice. Bohužel Bára se mnou jela jenom jednou, a to asi kilometr k rodičům, protože se na rychlé motorce bojí.

Změníme téma a od autobusů a odpadů přejdeme ke canisterapii. Co Tě k ní Báro přivedlo?
Bára:
Mě canisterapie vždycky zajímala, ale dříve jsem se k ní nedostala. Začala jsem s ní až před šesti lety, kdy jsme si pořídili argentinskou dogu Sunny. Kontaktovala jsem spolek „Tam, kde zvířata pomáhají“, kde se paní nejdřív zhrozila, že chci dělat canisterapii s argentinskou dogou. Sunny byla ale moc šikovná a ve svých osmi měsících zvládla udělat canisterapeutické zkoušky. Od té doby spolu chodíme k seniorům i dětem.

Kolik máte psů? Kolik z nich se věnuje terapii?
Bára:
Ke canisterapii využíváme všechny naše psy. Kromě sedmileté argentinské dogy Sunny to jsou ještě Piškot a Bayra. K seniorům občas na terapii beru Piškota, což je šestiletý kříženec plemen Welsh Corgi a zřejmě kolie a pořídili jsme si ho z útulku „Psí a kočičí záležitosti“ ve Staré Huti. Terapii zvládá už i naše dvouapůlletá výmarská ohařka Bayra. Naši psi jsou neuvěřitelně trpěliví a snášenliví. Sdílí jeden dvorek ještě se dvěma kocoury, kočkou, pěti slepicemi a kohoutem. Všichni spolu bezproblémově fungují.

Pod rozhlednou Žalý (na Benecku)

Jaké kvality musí mít terapeutický pes?
Bára:
Já i pes musíme mít canisterapeutické zkoušky. Pes musí být vychovaný a umět základní povely. Nesmí být agresivní, ale musí být absolutní kliďas a nechat si líbit i zbrklé dotyky cizích lidí. Nesmí se lekat neobvyklých situací, například, když něco spadne na zem, jede invalidní vozík nebo maminka s kočárkem. Nejtěžší disciplínou pro terapeutického psa je polohování, kdy pes leží u člověka tak, aby ho zahříval a také spolupracoval s cizími psy. Někdy se u jednoho člověka sejde víc psů a psi si lehnou okolo člověka tak, aby ho zahřívali. Chodili jsme do Jedličkova ústavu, kde jsem musela psa nasměrovat tak, aby ležící dítě svým tělem zahříval. Pes má asi o 2 °C teplejší tělo než člověk a jeho blízkost dokáže zahřát a uvolnit svaly, což pak fyzioterapeutovi dovolí s dítětem lépe cvičit. Pro děti byla přítomnost psa neskutečně ulevující po fyzické i psychické stránce.

Kam všude s nimi na terapie v Mníšku docházíš?
Bára:
Za senioryjsme chodili do domova pod Skalkou, jednou týdně navštěvujeme Domov Kytín, jednou měsíčně zařízení SeneCura ve Slivenci. Před tím, než začala rekonstrukce, jsme jezdili také do domova v Dobřichovicích. Občas jsme v dětské skupině Šťastná cestička v Edenu, chodili jsme do ZŠ Komenského 886 a ukázkovou hodinu jsme měli i ve velké mníšecké základní škole. Návštěvníci nás mohou potkat třeba i na dětském dnu nebo na chovatelské výstavě při Skalecké pouti. Je to ale spíš nárazové, školy nás platí většinou z grantů, které získají. Uživit canisterapií se rozhodně nedá.
Petr: Terapeutická návštěva je velmi náročná i pro psa a více jak jednou denně to pes nezvládne. Pes musí potom hodně odpočívat. Pokaždé, když se z canisterapie vrátí, zbytek dne prospí. Říká se, že by jeden pes neměl absolvovat více než dvě terapii týdně.

Petr s Bárou a jejich psy (léto 2024): Sunny, zahořanský mix Asta (odešla v srpnu ve 13 letech), Piškot a Bayra

Jak canisterapie pomáhá seniorům?
Bára
: Seniory potěší už jenom to, že někdo za nimi přijde, má o ně zájem a povídá si s nimi. Psi dokáží v seniorech probudit pozitivní myšlenky, pookřejí, hladí si psa a častokrát vzpomínají na to, jak nějakého psa před lety sami měli. Častokrát se nám stalo, že se senior i rozbrečel, jakou měl radost, že za ním někdo přišel.

A jaký má význam u dětí?
Bára:
Přítomnost zvířat v životě dětí má své nezaměnitelné místo. Je důležité si určit cíle, které chceme při canisterapii s dětmi dosáhnout. Děti rozvíjí jemnou a hrubou motoriku, učí se spolu spolupracovat a jak se chovat ke psům. Důležitá je taky edukace a výchova za přítomnosti psa – děti se učí barvy, počítat, mluvit, číst, rozvíjí pohyb a trénují paměť. Například Bayra má moc ráda vyhledávání schovaných předmětů, což jsme dělali v mníšecké základní škole, kde jsou děti ze speciálními vzdělávacími potřebami. Návštěva psa je pro ně pokaždé velký zážitek, a i hyperaktivní děti se naučí klidu. Jednou jsme žákovi schovali aport do kapuce u mikiny a řekli mu, že musí sedět v klidu a nehnutě. Zatímco Bayra hledala aport po celé místnosti, jindy hyperaktivní chlapec seděl v klidu bez hnutí – pro toho psa to udělal. Na jiné akci si děti zkoušely, jaké to je být nevidomí. Zkoušely se zakrytýma očima hmatem poznávat jednotlivé části psa jako tlapky, uši nebo ocas. Je až neuvěřitelné, jak se dá se psy pracovat. Určitě by dětem prospělo, aby je terapeutičtí psi navštěvovali častěji.

Fotografie na titulku Zpravodaje městečka pod Skalkou (č. 350/351)

Použitá foto: Petr Marhoul a archiv Kučerových

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Nejvíce hlasovaný
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se