Většina z nás zná Broňka jako velkého fanouška a propagátora muziky. Je zpěvákem kapel Blaženka a V.I.T. Band a již desátým rokem pořádá v Mníšku pod Brdy multižánrový festival Bronfest. Málokdo už ale ví, že je profesí radiologický asistent a v tomto oboru patří k naší špičce. Pomáhal například rozjíždět pracoviště magnetické rezonance v nemocnici v italském Palermu.
Autor si s Bronislavem Přibylou v rozhoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Jak ses dostal k profesi radiologického asistenta?
Vystudoval jsem gymnázium v Benešově, které mělo pedagogické zaměření. Nabízelo se tedy, abych po maturitě pokračoval ve studiu na pedagogické fakultě, ale to mi nedoporučil můj profesor chemie, podle kterého jsem byl příliš výrazný typ a jako učitel bych nezapadl do systému socialistického školství. Zkusil jsem jinou vysokou školu, ale nevzali mne. Později jsem se dozvěděl, že mého otce v roce 1949 chytili na hranicích, byl u takzvaných Černých baronů a v Jáchymově na uranu – z toho důvodu pro mne vysokoškolské vzdělání bylo nedostupné. Když jsem se potom rozhodoval, kam půjdu, potkal jsem náhodně kamaráda, který mě zlákal k dennímu studiu na dvouleté nástavbě na radiologického laboranta. Přiznám se, že jsem tehdy vůbec netušil, jak mi tahle náhoda ovlivní celý můj život.
Ty jsi ale ve zdravotnictví dlouho nevydržel.
Pár let po vojně jsem zdravotnictví opustil a nastoupil do Okresního podniku bytového hospodářství (OPBH), kde jsem dělal provozního technika a měl na starosti 36 domů od Staroměstského náměstí až po Těšnov. Od podniku jsem dostal i malý služební byt v centru Prahy v Mlynářské ulici, ve kterém jsem pak mohl bydlet i po vrácení domu původním majitelům. Po Sametové revoluci jsem chtěl provozovat rockový klub, což se mi splnilo v roce 1991, kdy jsem otevřel klub v úžasných prostorech gotických sklepů pod jedním z domů na Staroměstském náměstí. Byla to taková, jak se říká „černota“. Po osmi měsících jsem ho ale musel zavřít, protože se dům vracel v restituci. Druhý rockový klub jsem měl dole na Žižkově u křižovatky U Bulhara a jmenoval se Alterna Komotovka. Ten jsem opustil v roce 1995. Můj kolega, s kterým jsem se rozešel ve zlém, ho ještě dva roky provozoval. Na klub mám ale i krásné vzpomínky, protože jsem tam poznal mou budoucí manželku Andreu. Spolu jsme si pořídili rodinu, zároveň jsem musel splácet dluhy z neúspěšného podnikání, a to oboje mě přinutilo vrátit se zpátky do zdravotnictví, do poklidného života s pravidelným režimem.
Jak se změnila profese radiologického asistenta po těch devíti letech, kdy jsi působil mimo obor?
Já jsem studoval začátkem 80. let, v době, kdy se na škole učil klasický rentgen, nukleární medicína a radioterapie. V té době tu ještě computerová tomografie (CT) nebo magnetická rezonance vůbec nebyly. Když jsem se pak vrátil do zdravotnictví a od roku 1997 pracoval v Nemocnici Na Homolce, musel jsem dohnat všechno, co za těch 9 let, co jsem byl mimo obor, přinesl vědecký vývoj. Naučil jsem se pracovat s CTéčkem, poznal angiografii (DSA), ale jako hlavní obor jsem si vybral magnetickou rezonanci.
Bronislav Přibyla (* 1961 v Benešově)
Vyrůstal v Týnci nad Sázavou, potom žil v Praze a od roku 2009 bydlí s rodinou v Mníšku pod Brdy. Absolvoval gymnázium v Benešově, potom vystudoval nástavbu na radiologického laboranta na Vyšší odborné škole zdravotnické na Alšově nábřeží v Praze. V současné době pracuje jako radiologický asistent specialista v Nemocnici Na Homolce. S manželkou Andreou mají dceru Aničku (28 let) a syna Vítka (22 let). Před dvěma měsíci se stal dědečkem vnučky Amélie.
Proč zrovna magnetickou rezonanci?
Doporučil mi ji můj kamarád, MUDr. Josef Vymazal, dnes již profesor a primář Radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce. S magnetickou rezonancí se seznámil během pracovního pobytu v nemocnici ve Washingtonu, odkud převzal i systém práce. Tam nevyšetřoval lékař, ale střední zdravotnický personál, což je právě radiologický asistent. On mě naučil pracovat s magnetickou rezonancí, abych byl schopen najít patologii a jaký mám volit další postup. Lékař má pak dost času na samotné popisování snímků, které mu radiologický asistent připraví. Tímto způsobem už to funguje v České republice všude, ale já byl první, kdo začal takto samostatně pracovat.
Tvá odbornost Tě pracovně zavedla až do zahraničí.
Hledal jsem zaměstnání v cizině, abych poplatil dluhy z podnikání v rockovém klubu a zajistil rodinu, protože jsme pořád žili v malém pražském bytě o ploše 33 m². Posílal jsem životopisy do různých zahraničních nemocnic a mezi nimi bylo i sicilské Palermo, kde tenkrát rozjížděli novou polosoukromou nemocnici UPMC ISMETT Italy, kterou provozovala americká společnost University of Pittsburgh Medical Center, a hledali pro ni personál. Byla to tehdy obrovská náhoda, z Palerma mi asi po šesti měsících odpověděli, že můj životopis nemohli otevřít, protože byl zavirovaný. Já jim ho poslal znovu a hned druhý den mi volali do práce na magnetickou rezonanci. I když jsem tenkrát uměl anglicky špatně, nebál jsem se mluvit a nebál se ptát, pokud jsem nerozuměl. Hlavním důvodem, proč se mnou vůbec komunikovali, bylo, že jsem byl z pro ně čitelné nemocnice, kterou dobře znali. Jednak měla v zahraničí, díky svému tehdejšímu řediteli MUDr Šubrtovi, dobré renomé, a navíc se tehdy s UPMC jednalo o možném založení akciové společnosti, k čemuž nakonec bohužel nedošlo. Pozvali mě do Palerma na výběrové řízení, zaplatili mi letenku i ubytování. Svému budoucímu nadřízenému jsem vyhovoval po profesní i lidské stránce, proto si mě vybrali a já jsem tam rozjel nové pracoviště magnetické rezonance.
Jaké jsi měl v Palermu začátky?
Zpočátku jsem neuměl vůbec italsky, proto nám všem zahraničním zaměstnancům nemocnice byla k dispozici pracovnice, která nám se vším pomáhala. Všude se mnou chodila, pomáhala mi zařídit účet v bance, sehnala mi byt kousek od nemocnice nebo mi u zaměstnavatele zařídila půjčku 2 000 EUR jako kauci na zařízení bytu. První rok jsem žil v Palermu sám, manželka byla v Praze na rodičovské dovolené a já posílal domů peníze. V Palermu jsem nastoupil v květnu 2004 a rodina za mnou poprvé přiletěla na třítýdenní „dovolenou“ v létě 2004. Domů jsem se dostal až na Vánoce a pak na Velikonoce.
Jak ses v Palermu domlouval? Naučil ses italsky?
V nemocnici jsem zpočátku používal svou gymnaziální angličtinu, ale venku mi moc nepomáhala, protože většina Italů v Palermu angličtině nerozumí. A pokud už někdo anglicky mluvil, tak ještě hůře než já. Pro mě bylo samozřejmě zásadní naučit se italštinu, proto jsem se vyhýbal ostatním Čechům. V bytě mě to samotného nebavilo, tak jsem vyrážel ven. Posadil jsem se do blízké pizzerie, kde jsem se i stravoval, kolem sebe rozložil slovník, mluvnici i mapu a snažil se s místními komunikovat v italštině. Pro Italy jsem byl určitě za exota, ale velmi oceňovali, že chci mluvit v jejich rodném jazyce. Měli z toho radost, mluvili se mnou, opravovali mě a tím mě ten jazyk učili. Navštěvoval jsem i večerní kurz italštiny pro cizince, který pro své zaměstnance zdarma pořádala dvakrát týdně nemocnice. Potkával jsem tam i zdravotníky z Pittsburghu, kteří krátkodobě v nemocnici pracovali a zdokonaloval se tím i v angličtině.
Co se dá v Palermu dělat po práci?
Nejhorší pro mě byly první rok, když jsem bydlel v Palermu ještě sám bez rodiny, soboty a neděle, kdy jsem nemusel chodit do práce. Najednou jsem byl sám a myslel na to, že mám doma manželku s dvěma dětmi a já jsem 2 300 kilometrů daleko od nich. Šetřil jsem, než mi po prvním roce zásadně změnili plat, posílal jsem každý měsíc rodině 800 EUR a splácel nemocnici kauci na zařízení bytu. V pátek po práci jsem na úžasném blízkém trhu, kde všechno voní a ty si můžeš vybírat z toho neskutečně voňavého a čerstvého zboží, nakoupil za dobrou cenu a na několik dní si uvařil. V práci se na rtech mých kolegů často objevoval úsměv, když jsem si již třetí den ohříval kolem poledne stejné, česnekem často vonící sedmičlennéjídlo. V sobotu i v neděli ráno jsem vstal a jel k moři, ve kterém se dalo plavat od dubna do října. Na pláž jsme si s sebou vzal i slovník, gramatiku a učil se.
Potkával ses i s místními?
Po pár měsících jsem už začal italsky mluvit obstojně a začal navazovat přátelství. Kolega z nemocnice mne přivedl za kamarády a hráli jsme často fotbálek, nakonec i třikrát týdně. Italové jsou fotbalový národ, já jsem až do dorostu hrával velký fotbal za Týnec nad Sázavou a v Praze jsem pak kopal malý fotbal v rámci Hanspaulské ligy. Jelikož je v Palermu vedro až do večera, začínali jsme hrát na umělé trávě s osvětlením až od devíti hodin. Siciliáni jsou neskutečně pohostinní a přátelští, kluci mě například po fotbalu sami vozili přes celé Palermo na skútru domů. Když se v okolí mého bydliště dozvěděli, že pracuji v nemocnici, navíc prestižní, tak se ke mně místní lidé začali chovat s větší úctou. Zdravotní personál má na Sicílii velký kredit. I když jsem jim mnohokrát vysvětloval, že doktor nejsem, byl jsem pro ně prostě pan doktor a oslovovali mě „dottore“.
Kdy se za Tebou přistěhovala rodina?
V létě 2005 a souviselo to s mou pozicí v práci. Nabídli mi smlouvu, která se nedala odmítnout a všichni, kdo se učili na magnetické rezonanci, procházeli mým školením. Zároveň mi zvedli plat až na úroveň lékaře, a tak jsem si mohl dovolit mít v Palermu nastálo i celou rodinu. Přestěhovali jsme se do většího bytu se dvěma balkony. Dcera chodila do italské základní školy, která byla zhruba 400 metrů od bydliště. Protože neuměla vůbec italsky, měla nejdříve ve třídě individuální program a už za několik měsíců se naučila italsky a dneska mluví daleko lépe než já. Syn chodil ještě do školky. Manželka zůstala v domácnosti, protože v Palermu tehdy byla 20% nezaměstnanost a těžko by jako cizinka bez znalosti italštiny někde sehnala práci. Zůstali jsme tam všichni spolu další 3 roky.
Proč jste se z Itálie vrátili zpátky domů?
V rozhodnutí vrátit se do České republiky sehrálo podstatnou roli přání, aby náš syn, který měl nastupovat do 1. třídy, měl komplexnější a lepší vzdělání, než by dostal na Sicílii. Dalším důvodem bylo to, že se moje žena chtěla už vrátit v Praze do práce a být nablízku svým rodičům. Mé zkušenosti ze Sicílie a práce v transplantačním centru, což nemocnice ISMETT je, využila po mém návratu v rámci reklamy i Nemocnice Na Homolce a po dohodě s ČT2 se mnou natočili reportáž v rámci cyklu „Evropa a já“.
Co italská kuchyně, patří k Tvým oblíbeným? Vaříte ji?
Občas uvaříme typické sicilské jídlo arancini, což jsou koule z vařené rýže plněné buď mletým hovězím masem s hráškem, nebo šunkou či houbami s mozzarellou. Dále jsme se tam naučili jíst těstoviny s lilkem, který jsme si zamilovali. Z ryb nám nejvíce chutnal mečoun. Po našich zkušenostech je pro nás těžké, abychom si v české pizzerii vybrali pizzu, která by nám chutnala. V Palermu jsme se naučili, že nejlepší pizza je Margherita kvůli její jednoduchosti a chuti, samozřejmě při použití kvalitní mozzarelly di bufala, nefiltrovaného olivového oleje, oregána a ozdobená lístky bazalky. My jsme si ale nejvíc oblíbili pizzu Parmigiana s grilovaným lilkem macerovaným v olivovém oleji a parmazánem.
Italsky se tedy bez problémů domluvíš.
Italsky pořád mluvím dobře, s psaním je to horší, s jejich ve slovech zdvojenými písmeny mi pomáhá Google. Největší pochvalou pro mě bylo, když jsem v Palermu vyšetřoval jednu babičku, a ta mě podle mého nesicilského přízvuku považovala za Itala pocházejícího ze severu země. Nedávno mě v Nemocnici Na Homolce požádali, abych se věnoval sedmičlenné italské rodině, která každodenně navštěvovala svého na JIPce hospitalizovaného příbuzného.
Kdy jste se přistěhovali do Mníšku pod Brdy? Co vás sem přivedlo?
Po čtyřech letech strávených v Itálii jsme hledali větší bydlení, než jsme měli v centru Prahy. Na webu realitní kanceláře jsme našli byt v Mníšku pod Brdy, který se nám na první pohled zalíbil. Jednalo se o dostatečně velký mezonetový byt se zachovanými dřevěnými trámy. Zaujala nás i historie domu, který byl postaven v 16. století jako zámecký pivovar. Mníšek nám navíc připadal úžasný v tom, že tu je všechno, co rodina ke spokojenému životu potřebuje: škola i další infrastruktura, a má také výbornou dostupnost do Prahy. Prohlídka nás utvrdila v tom, že byt chceme a v roce 2009 se sem nastěhovali.
Lidé Tě tu znají především jako zpěváka kapely Blaženka. Jaké byly tvoje hudební začátky?
Zpívat jsem začal v roce 1984, když jsme se vrátil z vojny. Tenkrát jsme dali dohromady bigbítovou kapelu Krůtí nářez. Byli jsme ryzí amatéři nedotčení studiem hudebních škol a zkoušeli jsme na pódiu v jídelně v Thomayerově nemocnici. Po roce jsme měli jedno jediné vystoupení na veřejnosti a pak jsme se kvůli, odchodu jednoho z nás na vojnu, rozpadli. Počátky kapely Blaženka spadají do jara 1989 a s různými přestávkami hrajeme a koncertujeme dodnes, i když ze zakládajících členů jsem zůstal sám. Za náš největší úspěch považuji vydání čtyř desek. Před lety jsme začali spolupracovat s Příbramskou filharmonií, udělali pár koncertů a vydali desku. Náš nejkrásnější společný koncert proběhl v úžasném prostředí Letní scény Vyšehrad v roce 2023, kterou se nám podařilo vyprodat.
Působíš i v kapele V.I.T. Band.
Coverová kapela V.I.T. Band vznikla asi před osmi lety kvůli mému synovi Vítkovi, který již hrál na basovou kytaru a my mu chtěli dát příležitost, aby se takzvaně vyhrál. Jako samouk se s pomocí počítače hrát naučil a dnes má i svou sludge metalovou skupinu Cabbagehead, pro kterou tvoří i muziku.
Jsi promotérem hudebního festivalu Bronfest, který se konal poprvé v roce 2016. Co Tě přivedlo na myšlenku ho tu zorganizovat?
Vedle našeho domu je pod zámeckou zdí úžasný amfiteátr a mně přišlo škoda, že se tam nic neděje. Proto mě napadlo, že bychom tam mohli zkusit uspořádat kulturní akci. Tak se před těmi 10 lety zrodil hudební festival Bronfest. Nějaké promotérské zkušenosti už jsem měl z klubů, ale ne s akcemi takového rozsahu. V klubech jsem totiž nikdy nemusel řešit postavení pódia, shánět zvukařskou aparaturu a tak dále. Když Bronfest začínal, žádného velkého sponzora jsem neměl, a tak jsem se bál, že na tom prodělám takzvaně kalhoty, ale nakonec to nedopadlo tak hrozivě. Na první ročník, jehož hlavní hvězdou byl Ivan Hlas, přišlo asi 90 platících diváků a já byl v mínusu jen pár tisíc. Dneska už si můžu dovolit, díky příspěvkům od sponzorů, města i Středočeského kraje, i díky pomoci dlouholetých osobních přátel, sehnat i dražší kapely a interprety.
Který ročník Bronfestu se podle Tvého názoru nejvíce povedl?
Všech dosavadních devět ročníků bylo něčím výjimečných. Ať už zajímavými interprety, atmosférou nebo spontánními zážitky. Zlom ale nastal až 7. ročníkem, který jsme udělali čistě jazzový a jeho hlavní hvězdou byl trumpetista světového renomé Laczo Déczi. Následoval ročník věnovaný country a folku s Robertem Křesťanem a Žalmanem, kterým se podařilo festival poprvé vyprodat.
Letos bude 10. ročník Bronfestu. Na co bys rád diváky pozval?
Jubilejní 10. ročník Bronfestu proběhne v sobotu 23. srpna a bude jiný tím, že začínáme už ve 14 hodin, protože jsem pozval šest kapel. Hlavní hvězdou bude jeden z našich nejlepších kytaristů Michal Pavlíček, který vystoupí se zpěvačkou Načevou. Kdo má rád písničky s texty Josefa Kainara, toho jistě potěší vystoupení kapely Flamengo Reunion Session. V rytmu bluegrassu bude hrát uskupení David Benda & Sebastellar se světově uznávaným banjistou Davidem Bendou. Zajímaví budou jistě i Pan Lynx nebo skupina Řeka. Na pódium se dostane i kapela Vltava s Robertem Nebřenským, která u nás měla vystupovat už před 4 lety, ale nedorazila kvůli jeho náhlé hlasové indispozici. Veškeré aktuální informace k festivalu, včetně představení účinkujících a odkazu na online předprodej vstupenek, najdete na webu www.bronfest.cz. Už se na vás všechny v srpnu moc těším.
Ptal se Libor Kálmán
Fotil Petr Marhoul, použili jsme i jedno rodinný snímek z Broňkova archivu
