Jeho dosavadní život je spojen s fotbalem. Ve svých 20 letech získal jako hráč Slavie Praha titul mistra Gambrinus ligy. Kvůli častým zraněním musel ale profesionální fotbal opustit a věnuje se mu už jenom na amatérské úrovni. Od ledna letošního roku je šéftrenérem mládeže FK Mníšek pod Brdy.
Autor si s Markem Kindelem v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Co pozice šéftrenéra mládeže obnáší?
Funkci šéftrenéra mládeže jsme převzal od mého bratra Lukáše letos v lednu. On se funkce vzdal, aby se mohl více věnovat svým dvěma dcerám. Spolu jsme tu v roce 2017 fotbal pro menší děti obnovovali. Jako nejmladší kategorie tu tenkrát byli až starší žáci, ale mladší ročníky chyběly. Dá se říct, že v pozici šéftrenéra navazuji na koncepční práci s dětmi, která tu nepřetržitě trvá už devátým rokem. Mým úkolem jako je zajistit provoz všech mládežnických mužstev. To znamená i výbavu, kterou trenéři potřebují k trénování: dresy, stulpny a spoustu dalšího. Spadá do toho i řešení případných úrazů na trénincích nebo při zápasech vůči pojišťovně. Trenéři se mnou konzultují nastavení koncepčních tréninkových plánů a metodiku přípravy. V tomto směru se můžeme opřít o spoustu kvalitních ukázkových videí, které pro trenéry vyrábí Fotbalová asociace České republiky.
Kolik máte v klubu dětí?
V současné době tu máme přes 100 dětí, které jsou rozděleny podle věkových kategorií. V minipřípravce začínáme už s pětiletými kluky, potom jsou mladší a starší přípravka, mladší žáci a končíme staršími žáky v 15 letech.
Hrají fotbal i dívky?
V těch nejmladších kategoriích máme 10 děvčat, která jsou moc šikovná a v pohodě se vyrovnají stejně starým klukům. Bývá ale obecně zvykem, že s přibývajícím věkem se dívkám mění zájmy a samy od fotbalu odejdou.
Jak vypadají realizační týmy?
Trénují především tátové, kteří mají v mužstvu syny a dělají to ve svém volném čase. K tomu se přidávají pánové, kteří sami ještě hrají fotbal za A mužstvo, děti mají ještě malé nebo žádné, ale rádi pomohou. Jsou to například Luboš Tomiska nebo Tomáš Minařik. Náročné to musí být zejména pro tatínky, kteří sice aktivně sportují, ale konkrétně fotbal nikdy závodně nehráli.
Jak probíhá tréninková příprava?
Absolvujeme klasicky zimní a letní přípravu, během sezóny se k tréninkům přidávají ještě zápasy a turnaje. Od letních soustředění jsme po předchozích zkušenostech upustili, protože děti jsou s rodiči na dovolených a na určitý termín bychom jich dali dohromady sotva čtvrtinu, což pro utužování a sehrávání týmu málo.
Jaká je spolupráce s rodiči?
Komunikace s rodiči je samozřejmě klíčová a myslím, že u nás je na dobré úrovni. Aspoň jednou měsíčně máme s rodiči společné schůzky, kde probíráme organizační záležitosti. Pro rychlou komunikaci využíváme online aplikace. Loni jsme najeli na aplikaci Týmuj, přes kterou rodiče informují trenéry o docházce. Informují je o tom, jestli jejich dítě přijde na trénink, nebo pro nemoc či dovolenou tentokrát trénink vynechá. Trenér pak má přehled o tom, s kolika může počítat dětmi a tomu přizpůsobit trénink. Pro operativní záležitosti používáme také WhatsApp skupiny, kdy například řešíme přesun termínu zápasů a podobně.
Co dítě potřebuje k tomu, aby se stalo fotbalistou?
Fotbal je nejlevnějším sportem na světě. Dítě, které s fotbalem začíná, nepotřebuje výbavu za tisíce korun, stačí mu kopačky za 300 korun. Noha mu stejně rychle roste a kupovat každý půlrok drahé kopačky nedává smysl. To ostatní, jako míč nebo dres se stulpnami už dostane od klubu. Záleží samozřejmě na podpoře od rodičů, protože nejmenší děti se na trénink nedopraví samy. Musí je sem přivézt i odvézt. Dalším nákladem je půlroční členský příspěvek ve výši 2 500 korun, což představuje na jednu tréninkovou jednotku o délce 90 minutu pouhých 45 korun. Ve srovnání s jinými sporty jde o nižší náklady.
Proč by měly děti sportovat?
Je jedno, kterému sportu se budou věnovat, důležité je začít, ideálně v 5 nebo 6 letech. Pro dítě je důležitá všestrannost, nemělo by se omezovat pouze na jeden sport. K fotbalu je fajn přidat třeba jízdu na kole nebo tenis. Zásadní ovšem je, aby sport dítě bavil a zůstalo u něj co možná nejdéle. K tomu je samozřejmě důležitý i pohybový talent. Prvotní je motivace a podpora od rodičů, potom se k tomu přidává i přístup konkrétního trenéra. Což se právě u nás mníšeckých fotbalistů daří. Děti tu jsou ve společnost svých vrstevníků, kamarádů ze školy a fotbal je baví. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by někdo přestal chodit na tréninky kvůli tomu, že ho to nebaví. V jeho 9 letech už jsme schopni rozpoznat, podle jeho individuálního pohybu s míčem a práce pro tým, v jakou roste fotbalovou osobnost.
Marek Kindel (* 1989 v Praze) vyrůstal v Mníšku pod Brdy, kde žije jeho širší rodina. Fotbal ho ještě během základní školy přivedl do Prahy. V sezóně 2008/2009 jako hráč SK Slavia Praha získal titul mistra Gambrinus ligy. Vystudoval Střední školu informatiky a podnikání v Praze. Pracuje jako logistik ve společnosti Fabio Produkt spol. s r. o. Od ledna 2025 je šéftrenérem mládeže FK Mníšek pod Brdy, má trenérskou licenci C. K tomu ještě hraje za mníšecké A mužstvo. S manželkou Veronikou mají dvě děti: čtyřletou Stellu a dvouletého Davida. Žijí v Praze.
Kdy a jak probíhá nábor?
Plnou kapacitu máme už ve starší přípravce a mladších žácích, ale nejmenší děti do 7 let nabíráme pořád. Stačí přijít k nám na fotbalový stadion do Lhotecké ulice, kde probíhají tréninky každé úterý a čtvrtek od 16:30. Můžete mi i zavolat na telefon 773 515 736, nebo napsat na e-mail fkmnisekpodbrdy@seznam.cz. Na prvních trénincích, které jsou bezplatné, si zájemce nejdříve vyzkouší, zda ho to bude bavit a jestli u fotbalu zůstane. Pak se teprve řeší členství v klubu a zaplacení příspěvku.
Hrajete i mistrovské zápasy?
Minipřípravka hraje zatím jenom turnaje s okolními kluby. Od mladší přípravky jsme přihlášeni do všech soutěží pro Prahu-západ.
Co se týká zázemí, čím vším FK Mníšek pod Brdy disponuje?
Zázemí tu je na výborné úrovni. Máme fotbalové hřiště, kde hrajeme zápasy a trénujeme. K dispozici jsou také dvě menší hřiště s umělou trávou a umělým osvětlením, což je pro ideální pro tréninky na podzim a na jaře, kdy se dříve stmívá. Nejmladším kategoriím slouží jako kabiny přistavené unimobuňky, kde je topení i klimatizace.
Kromě pozice šéftrenéra hraješ v A mužstvu. Jaké cíle si kladete do nové sezóny?
Vzhledem k tomu, že máme dvě malé děti, nemůžu trávit víkendy pouze fotbalem. V loňské sezóně jsem odehrál asi jenom polovinu zápasů. Cílem našeho týmu by měl být postup do vyšší soutěže, ale vzhledem k tomu, že do mužstva začleňujeme spoustu mladých hráčů z bývalého dorostu, jsme realisté. Starší hráči už pomalu končí a mladým to ještě chvíli potrvá. Soutěž, kterou hrajeme, je hlavně o zkušenostech a v tom mají výhodu hráči mezi 30 a 35 lety, z nichž někteří mají navíc zkušenosti i z vyšších soutěží.
Co se v uplynulé sezoně podařilo, nebo naopak nepodařilo a na co byste případně rádi navázali?
Nepodařilo se nám s A mužstvem postoupit, i když musíme přiznat, že například Sokol Čisovice, byl výkonnostně úplně jinde. Výsledky jsme neměly zase tak špatné, i když u nás záleželo hodně na tom, kolik hráčů se sejde. Když pak polovinu týmu tvoří hráči mladší 18 let bez zkušeností z dospělého fotbalu, nemůžete čekat, že někoho přejedou. Určitě bychom měli také více proměňovat šance a dávat víc gólů. V mládežnických kategoriích jsme dělali dobré výsledky, celkově se nám dařilo, ale u dětí vlastně ani tak o výsledky nejde.
Kdy jsi s fotbalem začínal a kdo Tě k němu přivedl?
Pro mě to bylo o to jednodušší, že pocházím z fotbalové rodiny. Tatínek Bohumil Kindel hrával fotbal za Baník Příbram, Sokol Dobříš i Kovohutě Mníšek pod Brdy, později se tu věnoval trénování dospělých i mládeže a v současné době trénuje minipřípravku. K fotbalu nás s bráchou přivedl asi v 5 letech. Maminka Jindříška Kindelová zase pro klub zajišťuje s kolegyní Marcelou Petráňovou potřebné zázemí, například praní dresů po zápasech. Rodiče mě ve všem, nejenom ve fotbalu, vždy podporovali a podporují, za což jim moc děkuju.
Jak ses dostal do Slavie?
Úplnou náhodou v roce 1998. Táta se od kamaráda dozvěděl, že na Viktorii Žižkov pořádají nábor dětí a vzal tam Lukáše i mě. Když jsme ale na Žižkov přijeli, žádný nábor se nekonal. Druhý den nás pro změnu odvezl na nábor na Slavii Praha, kde jsme se jim oba zalíbili. Bráchu přijali, ale mě vzít nechtěli, protože jsem byl ještě malý a neměli pro mě věkovou kategorii. Táta jim ale řekl, že pokud chtějí vzít bráchu, tak musí přijmout i mě. Zpočátku mě tak zařadili do týmu k o dva roky starším klukům. Znamenalo to pro nás, že jsme přestoupili z mníšecké základní školy do Prahy do Vršovic, kde jsme chodili do speciální sportovní třídy, která byla pod Slavií. Já do druhé a brácha do čtvrté. Pro zajímavost uvádím, že táta je celoživotní fanoušek Sparty, což nás pak vedlo ke vzájemném hecování u sledování derby v televizi.
Jak to ve sportovní třídě vypadalo?
Ve třídě jsme byli jenom samí kluci, fotbalisté a hokejisté hrající za Slavii. Pokud ale někomu sportovní výkonnost spadla dlouhodobě dolů, musel sportovní třídu opustit. My s bráchou jsme tam zůstali až do deváté třídy. Každý den jsme měli po škole trénink od tří do pěti. Táta si kvůli nám našel práci v Praze a vozil nás denně do školy a po tréninku zase domů do Mníšku. Během sezóny nás rodiče vozili na zápasy a turnaje, během letní a zimní pauzy jsme jezdili na turnaje po Evropě. Podpora rodičů pro nás byla naprosto klíčová, například s klubem se dělili o hrazení nákladů ve výši 50 %. Až do našich 18 let nám platili veškerou výbavu jako dresy, kopačky a další.
Jak si pokračoval v dospělém fotbale?
V roce 2008 mě vytáhli do B mužstva Slavie trenéři Miroslav Janů a Ivo Knoflíček. Hrál jsem na pozici pravého obránce nebo pravého záložníka. Zachraňovali jsme 3. ligu, což se nakonec i podařilo. Na svůj první zápas v dospělém fotbalu proti Hlavici vzpomínám moc rád, protože jsem v něm vstřelil gól. V červnu téhož roku mě povolal do A týmu Slavie trenér Karel Jarolím. Bohužel v posledním přípravném zápase před sezónou jsem se zranil, když mi soupeř přisedl koleno a zpřetrhal vazy. To pro mě bohužel znamenalo půlroční pauzu. V zimě jsem se vrátil do přípravy, odehrál i několik utkání Českomoravského fotbalového svazu, ale před prvním jarním ligovým zápasem jsem se opět zranil. Při sprintu se mi přetrhl přední stehenní vaz, což znamenalo pauzu tři čtvrtě roku. V tomto jsem měl neuvěřitelnou smůlu. Před zraněním jsem měl výbornou formu, neříkám, že bych se dostal hned do základní sestavy, ale určitě bych alespoň střídal a mohl bych se posouvat dál.
Máš titul mistra Gambrinus ligy.
Mistrovský titul se Slavií ze sezóny 2008/2009 mám, i když jsem do žádného ligového utkání nenastoupil. Byl jsem ale na soupisce A mužstva a v té mistrovské sezóně s ním odehrál asi 10 pohárových zápasů. Měl jsem možnost si zahrát v jednom týmu s Vladimírem Šmicerem, Martinem Vaniakem, Erichem Brabcem, Martinem Latkou nebo Matejem Krajčíkem, kterého jsem měl časem podle plánu vedení nahradit. Vzpomínám na tu dobu rád, protože k nám mladým spoluhráčům se staří mazáci chovali hezky, se vším nám pomáhali. Já v té době ještě neměl řidičský průkaz, a v pohodě mě odvezli třeba na autobus.
Jak pokračovala Tvá kariéra po doléčení zranění?
Po doléčení zranění jsem byl poslán na rozehrání do Hlučína, se kterým měla Slavia spolupráci. Znamenalo to pro mě sice stěhování skoro 400 kilometrů k Ostravě, ale FC Hlučín hrál tenkrát aspoň 2. ligu. Já byl za tu šanci rád, protože v době několikaměsíční léčby, kdy se při přetěžování zdravé nohy přidávaly další drobné zdravotní problémy, jsem fotbal nemohl vůbec hrát. Po roce jsem se vrátil z Hlučína do béčka Slavie, která v té době stála na pokraji krachu a hrála v lize o udržení. Slavia šetřila, kde se dalo, doporučovali nám, abychom si hledali jiné angažmá. Ke vší mé smůle mi při třetiligovém zápase s béčkem Mladé Boleslavi soupeř zlomil lýtkovou kost.
S těmi zraněními jsi měl neuvěřitelnou smůlu.
I když jsem měl v té době ještě profesionální smlouvu ve Slavii, rozhodl jsem se věnovat jinému, jistějšímu povolání. Do formy, kterou jsem měl v roce 2008, jsem se už stejně nikdy nedostal, navíc mě odrazovala zranění a dlouhodobá léčení. Ve svých 23 letech jsem skončil v profesionálním fotbalu, vrátil se do Mníšku a našel si jiné zaměstnání.
Na fotbal jsi ale nezanevřel.
V roce 2014 jsem začal hrát za FK Mníšek pod Brdy, jehož áčko tenkrát trénoval táta. Měli jsme dlouhou šňůru proher a hrozil nám sestup z I.B třídy. Kromě mě posílili mužstvo tým i další kluci, začali jsme vyhrávat, a nakonec jsme skončili v tabulce třetí a zachránili se.
Uvádíš zranění, která Tě provázela. Vzpomněl by sis ale také na nějakou veselou historku?
Ta souvisí s tím, že jsme byli s Lukášem ve stejném klubu. Jednou jsme měli jet jako žáci na turnaje do zahraničí, samozřejmě každý jinam. Omylem jsme si ale doma vyměnili tašky a zjistili jsme to až na turnaji. Takže já měl v tašce velké kopačky mého dvanáctiletého bratra a on zase moje menší kopačky, které ani neobul. V tom hrát prostě nešlo.
Jak úspěšný byl ve fotbale Lukáš?
Na rozdíl ode mě to Lukáš dotáhl až do české reprezentace U16 a U17. V dospělých pak hrál 3. ligu za béčko Slavie a Dobrovici.
Kam ses nejdál s fotbalem podíval?
Nejraději vzpomínám na prestižní Nike Cup, který jsme hráli jako žáci Slavie, když nám bylo 14 let. Vyhráli jsme celostátní kolo a jako jediný český tým postoupili do evropské kvalifikace. Tu jsme také vyhráli, když jsme ve finále v Helsinkách porazili Dinamo Záhřeb. Pamatuji si, že nám tam po zápase gratulovali finské fotbalové hvězdy jako Jari Litmanen z Ajaxu Amsterdam nebo Sami Hyypiä z FC Liverpool. Pro nás to byl velký zážitek, protože jsme je znali jenom z televize. Potom nás čekal závěrečný turnaj se světovou účastí v anglickém Manchesteru. Ve čtvrtfinálové skupině jsme narazili na chilské Colo-Colo, japonskou Kašiwu a Paris St. Germain a skončili druzí. Ve vyřazovací části jsme pak na penalty bohužel vypadli s Interem Milán. Finále na slavném stadionu Old Trafford si pak zahráli Manchester United s Manchester City.
Kdo byl Tvým fotbalovým vzorem?
Francesco Totti, a to i z toho důvodu, že strávil celou svou fotbalovou kariéru v jediném klubu – AS Řím.
Jak lze skloubit fotbal, šéftrenérství s rodinou a zaměstnáním?
Moje manželka má se mnou svatou trpělivost. Je doma se dvěma malými dětmi, ale já se jí snažím se vším pomáhat. Proto také nemohu být každý víkend v Mníšku na zápase. Naštěstí nám vychází maximálně vstříc moje máma, protože když jednou týdně přijedu s dětmi do Mníšku na trénink, tak mi je pohlídá.
Jak vidíš svou fotbalovou budoucnost?
Je mi už 35 let, nikam se nebudu hnát, abych si nepřivodil zbytečné zranění. Chci si udržet draví a chuť hrát fotbal co možná nejdéle.
Foto: Petr Marhoul a archiv Marka Kindela
