Pedagogice se věnuje téměř celý svůj profesní život. Prošla různými učitelskými pozicemi se specializací na matematiku, etickou výchovu a umění žít. Již třináctým rokem je ředitelkou mníšecké Základní školy Komenského 420.
Kdy jste se rozhodla, že budete učitelkou?
Že bych ráda pracovala s dětmi, to jsem věděla ještě na základní škole, kdy jsem pomáhala kamarádce vést oddíl mladých, ale o pozici učitelky jsem začala vážně uvažovat až před nástupem na vysokou školu. Proto jsem si také vybrala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Přišlo mi, že se jedná o práci, která mi bude dávat smysl.
Jaké byly Vaše začátky ve školství?
Začátky jsou asi těžké v každé práci, se kterou se teprve seznamujete. Uvědomovala jsem si, co všechno ještě neznám a neumím, a cítila jsem velkou pokoru. Na druhou stranu velikou chuť se učit od ostatních. V začátcích jsou hodně důležití především kolegové, a na ty já jsem měla štěstí. Vlastně po studiu na vysoké škole jsem učila jen krátce, potom jsem si na nějakou dobu odskočila do úplně jiného oboru, ale po čase jsem se k učení zase vrátila.
Začínala jste jako učitelka, kolik dětí prošlo Vaší péčí?
Upřímně, nikdy jsem neměla tendenci to nějak počítat, ale v pozici učitelky se určitě jednalo o vyšší stovky dětí.
Mgr. Michaela Pažoutová (* 1970 v Kutné Hoře, rozená Tichá)
Dětství prožila v Kutné Hoře a Litni. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Berouně, specializaci vychovatelství. Dále Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a následně postgraduálně etickou výchovu se zaměřením na psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Od roku 2012 je ředitelkou ZŠ Komenského 420 v Mníšku pod Brdy. Bydlí v Nové Vsi pod Pleší. Má syna Tomáše (34 let) a dvouletou vnučku Ellu.
Pokud srovnáte vlastní dětství se současností, proměnily se děti, nebo jsou stále stejné?
Víte, hodně o této otázce někdy přemýšlím. Zejména pokud na pedagogických radách řešíme chování některých žáků, které bylo za hranou. Když poslouchám, co žáci udělali, naprosto chápu rozčilení kolegů a také mě to někdy trápí. Ale před samotným rozhodováním si vždy vzpomenu, co jsme jako děti dělaly my. A pokud se žák k rozbité věci přizná, postará se o nápravu, vždy se snažím k němu přistupovat jinak než k těm, kteří zapírají a lžou. Ale abych odpověděla na otázku, tak děti rozhodně stejné nejsou. Je jiná doba, tak musí být jiné i děti.
A proměnil se jejich vztah ke vzdělávání?
Pakliže to vezmu ve vztahu ke škole, tak já jsem byla mými rodiči vedena k tomu, že učitel je autorita. A rodiče se za mě stavěli jenom tehdy, pokud si byli stoprocentně jistí, že se jedná o velkou nespravedlnost. V tomhle si myslím, že je to dnes v mnoha případech o dost jiné a pro nás jako pedagogy těžší. Děti jsou dnes daleko otevřenější a bohužel v některých případech vědí, že se za ně rodič, případně jeho právník postaví, přestože jejich chování nebylo v pořádku. A v takových případech se nám špatně spolupracuje. Ale naštěstí s většinou rodičů máme spolupráci velmi dobrou.
Jak jste se stala ředitelkou základní školy v Mníšku pod Brdy?
Již několik let před nástupem v Mníšku pod Brdy jsem dělala ředitelku na jedné základní škole v Praze 4 – Písnici. Šlo o školu výrazně menší, než byla tehdy škola v Mníšku, ale měla jsem ambice posunout se profesně výš a zkusit přijmou výzvu v podobě větší školy.
Které předměty vyučujete?
Dříve jsem učila matematiku a etickou výchovu, nyní vyučuji předměty Matematika a Umění žít. Předmět Umění žít vznikl na žádost několika předmětových skupin a je to jakýsi kompilát Občanské výchovy, Etické výchovy a Výchovy ke zdraví. Je to takový všeobecný rozhled napříč několika oblastmi. A díky časové dotaci v šestých třídách si od něj slibujeme jak lepší vztahy ve třídách, ale i kvalitní vztah žák – učitel. Samozřejmě kromě všeobecného rozhledu v daných oblastech.
Můžete stručně popsat vaši školu? Kolik máte tříd, zaměstnanců a dětí?
Škola dnes patří mezi ty největší vzdělávací instituce ve Středočeském kraji. Škola má v tuto chvíli 142 zaměstnanců, navštěvuje ji 965 žáků v celkem 40 třídách. Když jsem do Mníšku před zhruba 13 lety nastupovala, chodilo sem asi 420 dětí, takže dnešní stav je opravdu něco jiného, než když jsem zde začínala. Prošli jsme nějakým vývojem, a to nemyslím pouze stavebním, ale především pedagogickým růstem. Jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří nezakrněli, ale uvědomují si potřebu dalšího vzdělávání a práce na svém pedagogickém růstu. Uvědomuji si, že pedagogové hrají v životech žáků klíčovou roli a dobrou školu dělají kvalitní učitelé.
Máte u vás i děti se speciálními potřebami?
Ano, v takovémto počtu žáků je v dnešní době prakticky vyloučeno, abychom nevzdělávali také žáky s různými speciálními potřebami, jakými jsou například poruchy učení nebo chování, případně i žáky autistického spektra. Vzdělávání takových dětí je dosud státem podporováno, takže nám naštěstí ve výuce pomáhají v takových případech asistenti pedagoga. Bez nich si to neumím představit. Přibývají nám nyní i děti se zdravotními problémy, u kterých je rovněž přítomnost asistenta nutná. A také máme ve škole školní poradenské pracoviště, které má řadu kvalitních lidí i svoji koordinátorku. Bez nich by se nám narůstající počet těchto žáků špatně zvládal.
V čem je podle Vás inkluzivní vzdělávání přínosem?
Myslím, že hlavní přínos spočívá v tom, že děti, které mají hendikep, ať už jakéhokoli druhu, dostávají šanci v kolektivu ostatních najít určitou sociální rovnováhu a za přispění kvalitních učitelů své přirozené hendikepy z větší části eliminovat v zájmu zlepšení jejich výchozí pozice pro následné vzdělávání na vyšších stupních. Ale jak jsem už říkala, bez asistentů, poradenského pracoviště a dalšího vzdělávání nebo školení pedagogů je těžké inkluzi někdy zvládnout. Jsou žáci, kterým by se rozhodně nemělo základní vzdělávání upírat, ale na druhou stranu nemůže být na úkor vzdělávání dětí bez podpory.
Čím se liší program Začít spolu od běžné výuky?
Program Začít spolu je orientován více na dítě, převládá především aktivita dítěte. Dítě je aktivním tvůrcem svého vzdělávání, učitel je více jeho průvodcem na této cestě. Probíhá zde učení v souvislostech, propojení s reálným životem. Chyba je prostředek k učení, neznamená selhání. Výuka je individualizovaná, vychází z potřeb a možností každého dítěte. Ale celá řada klasických tříd se dnes orientuje podobně. Vždy záleží na samotném učiteli. V čem se určitě liší, to je prostředí třídy, které je uspořádáno do učebních hnízd. Hlavní formou práce v programu Začít spolu je integrovaná tematická výuka v centrech aktivit. Třídy Začít spolu hodnotí během celého prvního stupně slovně, a to jak v průběhu, tak i na konci školního roku.Největší váhu přikládáme v těchto třídách sebehodnocení dětí.Jsou zařazovány sebezkušenostní aktivity, kterými se učí dítě lépe poznávat samo sebe, svůj proces učení a komunikovat s druhými.Rodiče jsou vítanými partnery školy, kteří se podle svých možností aktivně podílejí na chodu třídy.
Kam se škola za dobu Vašeho ředitelování posunula? Na co můžete být hrdá?
No, tato otázka poněkud navádí k samochvále, což se mi trochu příčí. Jsem spokojená s tím, že o školu, kterou řídím je stále velký zájem, přestože víme, že už v některých školách v okolí 20 kilometrů to tak není.Těší mě, že tento vzdělávací kolos dokážu vést a posunovat dopředu, ale vím, že to není jenom moje zásluha. Bez svých zástupců a lidí, které ve škole mám, by škola nebyla na takové úrovni. Máme ve škole řadu učitelů, kteří pracují hodně nad rámec svých povinností, mohu se na ně spolehnout, a především oni mají zájem se dál rozvíjet a pracovat na sobě. To je myslím to nejdůležitější. Nespolehnout se pouze na to, co jsem dostal nebo dostala do vínku na vysoké škole. Ve škole máme skvělé učící se skupiny, které vznikly na přání pedagogů. A já sama je neřídím, pomáhají mi další, velmi schopní pedagogové. Zkoušíme projektovou výuku pro žáky druhého stupně. Míříme na čtenářskou gramotnost, která je velmi důležitou součástí učení žáka. A samozřejmě je pro nás důležitý dopad učení, našeho působení na samotného žáka. Jsme škola, která je poslední roky vyhledávána školami z celé republiky v příkladech dobré praxe. Jezdí k nám učitelé z Českých Budějovic, Kutné Hory, Příbrami a dalších měst. A samozřejmě jsem také ráda, že mě na konci šestiletého funkčního období zřizovatel potvrdil ve funkci, což pokládám za jeden z projevů ocenění mé práce.
Ředitelka odpovídá ve škole za spoustu oblastí. Kterou část své práce považujete za nejnáročnější?
Samozřejmě nejnáročnější je byrokracie, to znamená počet evidencí, tabulek, výkazů, zkrátka neustálé papírování. Časté dotazníky z České školní inspekce, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších institucí. Někdy si vzpomenu na Pavla Kříže ze série Básníků, jak mu na hlavu padají ty knihy a lejstra. Připadám si někdy dost podobně.Ale jak čas běží, nerada to říkám, ale dalším velkým problémem se stává komunikace mezi některými rodiči, kteří nejsou schopni se vzájemně dohodnout a domnívají se, že škola je manželská poradna nebo nějaký mediátor jejich sporů. Někdy do sporů vstupují i právní zástupci. A také se častěji setkáváme s rodiči, kteří vědí přesně, že jejich dítě by se tak nikdy nechovalo, protože doma se tak nikdy nechová.
Jak funguje spolupráce školy se zřizovatelem, kterým je město?
Já si spolupráci se zřizovatelem velmi chválím. Troufám si tvrdit, že se jedná o korektní vztah, kdy vzájemně chápeme své potřeby, své problémy a dokážeme si vycházet vstříc, spolupracovat. Velmi si vážím současného stavu, protože jsem si vědoma, že to zdaleka není vždy a všude pravidlo.
Jak funguje spolupráce školy s rodiči žáků?
V drtivé většině případů velmi dobře. Velká část rodičů si uvědomuje, že naprostá většina pedagogického sboru školy je tvořena profesionály, kteří jsou připraveni zajít výrazně za hranice svých pracovních povinností, aby dětem dokázali něco předat. A věřím, že i většina rodičů chápe, i když nemusí ve všem s učitelem souhlasit, že ten dělá pro jejich dítě maximum.
Za doby Vašeho ředitelování se postavil Pavilon. Jak byste po šesti letech od jeho otevření zhodnotila jeho pozitiva?
Co se zde dá odpovědět jiného než to, že jsem moc ráda, že škola umí ukázat veřejnosti i něco jiného než historickou budovu postavenou v padesátých letech minulého století. Pavilon je zároveň dokladem toho, že o školu je zájem a zároveň i fakt, že město neváhá investovat do podpory školství nemalé částky.
Jaké máte se školou plány do budoucna?
Nevím, zda se jedná o plány, spíše možná mám přání. Přála bych si, aby město podporovalo školu tak jako doposud, přála bych si, aby na trhu práce postupně vznikla taková situace, abychom si do týmu mohli vybírat opravdu ty nejlepší z nejlepších, a aby ubylo ve společnosti obecně narůstající agresivity, která se bohužel promítá do chování některých dětí čím dál více. Zároveň chci, aby se k nám s radostí vraceli naši absolventi, tak jako je tomu nyní. A vše se bude odvíjet od toho, zda a kdy se postaví Svazková škola pod Skalkou. Pokud se to podaří, budeme mít větší možnosti se dále, a ještě lépe rozvíjet.
Co by podle Vás mělo v oblasti školství změnit?
Otázka je velmi krátká a jednoduchá, ale odpověď by byla na několik stránek. V rámci studia v Řediteli naživo jsem poslední dva roky měla možnost setkávat se s řediteli základních škol z celé republiky. A proto vím, že bez ohledu na region a velikost školy nás trápí velmi podobné či spíše stejné věci. Trpíme nadměrnou byrokracií, nemáme pocit, že by Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy bralo v úvahu naše věcné připomínky. Jeví se nám to tak, že ať už je u moci jakákoli vláda, předvolební proklamace o tom, že vzdělávání je priorita, po volbách tiše odezní. A zdůrazňuji, že nehovořím pouze o penězích určených na mzdy.
Jak po práci relaxujete? Věnujete se nějakým koníčkům?
Přiznám, že jsem, že jsem v posledních letech vzhledem k růstu školy musela čas na relaxaci poněkud omezit. Mezi mé odpočinkové činnosti patří jízda na horském kole, in-line brusle, ráda lyžuji, čtu a plavu. Nechci, aby to vypadalo jako stížnost, ale poslední dobou si musím čas na odpočinek opravdu krást. Ale jsem odhodlána to změnit. Už kvůli své dvouleté vnučce Elle.
Co považujete na Vaší práci za nejkrásnější?
Nejkrásnější? Mohla bych se rozpovídat vzletně o poslání, o naplnění smyslu života a tak podobně, ale nechci zabředávat do očekávaných klišé. Takže: nejvíce mě potěší dvě věci. Za prvé, když mi při jakékoli neformální příležitosti nějaký kolega řekne, že je rád, že pracuje se mnou a na této škole a učitelé se k nám vrací. A za druhé, když se ke mně s úsměvem i po letech třeba v Bille hlásí bývalí žáci nebo jejich rodiče. Tak to je pro mě také trochu relax.
Foto: Petr Marhoul a archiv Michaely Pažoutové
