V našem městě bydlí od roku 2012, kdy se s rodinou přistěhoval z Prahy. Potkáte ho nejčastěji při organizování některé z akcí mníšeckého Sokola. Před třemi lety sem přivezl Sokolský běh republiky, pro letošní rok plánuje 106 km dlouhý běžecký závod nazvaný Mníšecký ULTRA. Lákají ho extrémy, kromě dálkových běhů se věnuje i zimnímu plavání.
Autor si s Pavlem Jůzkem v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Co Tě motivovalo k přestěhování do Mníšku pod Brdy?
Mníšecko znám od narození, protože už tři generace našeho rodu jezdí do Čisovic, kde si v roce 1938 můj děda postavil rekreační objekt. Můj děda se živil jako pánský krejčí a bydlel v klasickém pavlačovém domě na Žižkově, kde měli dvoupokojový byt se společnou vodou a záchodem na chodbě. Díky malému dědictví si pořídil chatu na venkově, kam pak s rodinou vyráželi na neděli vlakem. Já s rodiči trávil na jeho chatě každý volný víkend a do Mníšku jsme jezdívali v sobotu nakupovat. Dodnes si pamatuji, jak jsme chodili na dršťkovou polévku do masny, která tehdy stála v místech dnešního Albertu. Když jsme se před lety s manželkou rozhodovali, kam se z Prahy kvůli dětem a přírodě přestěhujeme, Mníšek byl pro nás byla jasná volba.
Celý život Tě provází sport, kdy jsi s ním začal?
Začínal jsem kolektivními sporty, konkrétně basketbalem. Nastupoval jsem na postu rozehrávače nebo křídla, protože i když měřím 187 cm, na pivota jsem neměl potřebnou výšku. Hrál jsem za TJ Sokol Tesla Žižkov, který hrál v dorostenecké kategorii Pražský přebor. Pokračoval jsem i na vojně za Duklu Varnsdorf, ale potom už nebyl na basketbal čas kvůli zaměstnání. Zálibu v basketbalu jsem podědil po tátovi, která hrál jednu sezónu 1. ligu za Slavoj Vyšehrad, kde byl jeho spoluhráčem Václav Klaus.
Kdy ses rozhodl běhat ultra traily?
V 90. letech mě oslovily masové běžecké závody, které tehdy získávaly na oblibě. Účastnil jsme se například desetikilometrových Běhů Terryho Foxe a legendárních Běchovic. Pak jsem zkoušel delší trasy, postupně jsem si přidával kilometry a od půlmaratonu se dostal až k Pražskému maratonu. Při závodech se stává, že se dostanete do nějaké skupinky běžců a s ostatními si vyměňujete zkušenosti a předáváte si doporučení na další zajímavé akce. Od maratonu byl už jen krůček k ultra trailům až jsem se dostal na závody 100+, zatím jsem jich zvládnul asi 20.
Pavel Jůzek (* 1974 v Praze)
Dětství a dospívání strávil v Praze na Žižkově, vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Pracuje v oboru montáží a servisu zabezpečovacích systémů. Věnuje se ultra trailům – běhy v terénu, který svou vzdáleností sahají za hranici maratonu, někdy až několikanásobně. V Mníšku pod Brdy bydlí od roku 2012. Má dvě děti: Elišku (21 let) a Lukáše (15 let).
Co ti běhání dává?
Mám to stejné u všech sportů, které jsem dělal a dělám. Líbí se mi na nich ta předzávodní i pozávodní atmosféra. To lehké napětí před startem, kdy se sám sebe ptám, kolik bude asi lidí, jaké bude počasí a podobně. U závodu, který běžím poprvé se k tomu přidává i malinko strach z neznámé trasy. Všechen stres ale ze mě spadne v momentu, kdy zazní startovní výstřel. V mém věku je už pro mě důležité, abych závod ve zdraví doběhl. Plus si dávám výkonnostní cíl umístit se v 1. polovině startovního pole.Vždycky mě potěší, když se v cíli ohlédnu a vidím za sebou dobíhat závodníky, kterým bych mohl dělat tátu.
Jak to máš s ostatními běžci?
Baví mě, že jsem mezi lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. U dálkových běhů, jakými jsou ultra traily, se už musíte spolehnou jeden na druhého. Když pak běžíte v noci lesem, kde je absolutní tma a na cestu si svítíte jenom čelovkou, každý si k sobě raději najde spoluběžce nebo skupinku. Může se stát cokoli: zaseknou se hodinky se staženou mapou, rozbije se mobil nebo si ve tmě uděláte výron.
Stalo se ti na trati něco podobného?
Mně osobně se naštěstí podobné nehody zatím vyhýbají, ale byl jsem u kolapsu jednoho běžce, pro kterého musela přijet záchranná služba. Mám ale zážitek z Beskydské sedmičky, kdy jsem v noci při zdolávání jednoho z vrcholů slyšel v dálce řvát medvěda.
Který závod byl pro Tebe nejnáročnější?
Náročné po fyzické i psychické stránce jsou všechny 100kilometrové a delší závody. Za svůj nejtěžší absolvovaný závod ale považuji letní půlmaraton kolem jezera Milada u Ústí nad Labem, kde nebyl žádný strom ani stín a bylo 35 °C. Dalším kritériem, kromě délky a počasí, jsou nastoupané kilometry. Někteří organizátoři se v tom doslova vyžívají a plánují trasu nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola. Je velký rozdíl mezi tím mít převýšení 2 000 metrů a 6 500 metrů. Extrémní byla Špačínská stovka u Nového Mesta nad Váhom, kde se sice neplatí žádné startovné, ale nemají tam žádné občerstvovací stanice. Takže v batůžku na zádech jsem táhnul dvouapůllitrovou láhev vody, abych v tom vedru vůbec přežil.
A nejdelší?
Byly to Týnišťské šlápoty v Orlických horách, kde se běhá 130 km s převýšením 4 400 metrů. Trasa vede extrémně kopcovitým terénem, ve kterém jde spíš o indiánský běh, kdy střídáš běh s chůzí, nebo spíš lezením po čtyřech. Co se týká cestování za závody, tak nejdál jsem byl na Mezinárodním maratonu míru v Košicích, což je jeden z nejstarších maratonů na světě a letos se poběží po 101.
Neuvažoval si někdy o tom, že náročný závod vzdáš?
Je to hodně o psychice a pocitech. Třeba na posledních 20 kilometrech Beskydské sedmičky, která běžce vede po sedmi nejvyšších vrcholech, si říkám, že už nikdy více. Potom se dostanu na poslední úsek do Frenštátu pod Radhoštěm, pořadatelé kvůli mně zastavují na dvouproudové silnici dopravu a lidé mi před cílem tleskají, to mi už tečou slzy dojetím. To je pro mě nejvíc. A i když jsem měl předtím předsevzetí, že už Beskydskou sedmičku nikdy více nepoběžím, pak cestou domů ve vlaku už na internetu hledám, jestli už náhodou organizátoři nevypsali termín příštího ročníku a nespustili přihlašování závodníků. Takto jsem to měl v Beskydech už pětkrát.
Jaké máš do příštích týdnů plány?
Do konce roku mě ještě čeká pět stokilometrových tras. Potřebuji nasbírat nějaké body, abych se v žebříčku Československého poháru v Ultra Trailu umístil alespoň do 50. místa z dvou tisíc běžců. Kromě toho se v říjnu těším na česko-německý půlmaraton Český les, který pořádá bývalý reprezentant v triatlonu Martin Dvořák. Kouzlo toho závodu je v tom, že běžíte po lesních stezkách podél státních hranic, aniž byste viděli nějakého turistu nebo dům. Jediné, na co narazíte, jsou základy bývalých vesnic po odsunutých Němcích.
A netoužíš po nějakých slavných zahraničních maratonech?
I když mám raději běhání přírodou, jednou bych rád zkusil některý ze slavných městských maratonů. Uvažoval jsem o Bostonském maratonu, který je nejstarší na světě nebo Newyorském maratonu, který je největší. Uvidím, jak se na to budu cítit. Mým snem je zvládnout „TOR330 – Tor des Géants“, což je trail v Itálii na 330 kilometrů, s převýšením 23 kilometrů a v maximálním limitu 150 hodin. Nejdřív ale chci zvládnout tuzemskou Čertovskou výzvu na 666 kilometrů, která je určitě lehčí.
Jak často trénuješ?
Běžecká sezóna pro mě trvá po celý rok. Netrénuji ale pravidelně, spíš jenom, když se mi chce. Nejraději běhám ráno, kdy je všude málo lidí, a nikoho nepotkávám. Nesvítí tolik sluníčko a je lepší vzduch. Daleko lépe se mi běhá, když je zataženo, zima i déšť než ve vedru.
Jak po závodě regeneruješ?
Moje regenerace vypadá tak, že se v neděli vrátím ze závodu, ještě v pondělí nemůžu moc chodit, v úterý už to je lepší a ve středu už si jdu zaběhat. Hodně mi ale pomáhá studenější voda, po každém závodě si chodím zaplavat do řeky nebo rybníku.
Věnuješ se také zimnímu plavání, co Tě k němu přivedlo?
Už jako kluk jsem se na Štěpána chodil dívat na Slovanský ostrov, kde každoročně plavali ve Vltavě otužilci. Lákalo mě to vyzkoušet, ale nějak mi to termínově, nebo zdravotně nevycházelo. Patřím k lidem, kteří nečtou žádné knížky nebo manuály, ale všechno dělám metodou pokus-omyl. Takže jsem se do otužování pustil v mrazech, kdy venku bylo – 5 °C a voda měla kolem 8 °C. Pak mi ale naštěstí zkušení otužilci poradili, že ideální je začínat zlehka už během podzimu. Potrénoval jsem a poprvé jsem se svatoštěpánského plavání, Memoriálu Alfreda Nikodéma, účastnil v roce 2019.
Pokračuješ v této disciplíně?
Zůstal jsem u toho a zimnímu plavání se věnuji už šestým rokem, stal jsem se i členem Prvního plaveckého klubu otužilců Praha. Pravidelně se účastním závodů zimního plavání, kde se měří čas. Protože se jedná o extrémní sport, musí každý závodník absolvovat alespoň jednou ročně lékařskou prohlídku. Na základě své výkonnosti si závodník vybere jednu z tras: 100, 500, 750 metrů, nebo 1 kilometr. V praxi to ale vypadá, že začátečníka se sportovní prohlídkou organizátoři do ledové vody, která je definována jako 4 °C a méně, na nejdelší trasu 1 kilometru nepustí.
Kde závody v zimním plavání probíhají?
Závody se konají po celé České republice, celkem jich se asi 40. Sezóna začíná v říjnu na řece Punkvě v Moravském krasu. V době závodu organizátoři uzavřou Punkevní jeskyně, otužilcům, jejichž počet je omezen maximálním počtem 200 účastníků, ukážou trasu i s Macochou. Potom se z lodiček pomalu noříme do ledové vody. Nejedná se ale o závod v pravém smyslu slova, ale spíš o happening pro vybrané otužilce za odměnu, kdy si můžeme proplavat nasvícený 200metrový labyrint. Akce je dobře bezpečnostně zajištěna, na každých 20 metrech jsou připraveni potápěči, pro případ, že by někdo zkolaboval.
Jak se udržuješ v kondici, otužuješ se?
Osobně by mě třeba nebavilo sednout si do sudu s ledovou vodou a měřit si na stopkách čas, jak dlouho v něm vydržím. Je zvláštní, že bych nedokázal ani stát pod studenou sprchou. Pokud do studené vody vlezu, tak chci plavat, už kvůli tomu, abych se pohybem zahřál. Přitom je úsměvné, když pak plavete po proudu řeky a myslíte si, jak nejste rychlí, a přitom se podíváte na břeh, najednou zjistíte, že s tuhnoucími svaly plavete docela pomalu.
Máš nějaký vysněný cíl? Například přeplavat Lamanšský průliv?
Jsem sice znám tím, že jdu skoro do všeho, ale Lamanšský průliv mě neláká. Je velice zrádný, jsou tam silné proudy. Organizátoři nastavili velmi přísná pravidla: plavec může mít pouze plavky, brýle, čepici a nic jiného. Nesmí se vůbec dotknout doprovodné lodi, od jejíž posádky může přijímat jen jídlo a pití. Jsou známy i tragické případy, kdy byl plavec celou dobu vedle doprovodné lodi a najednou zmizel pod hladinou a nikdy ho už nenašli. Při představě, že plavu ve vysokých vlnách a najednou se mi z dohledu ztratí doprovodná loď, bych určitě zpanikařil.
Máš tedy před sebou ještě nějakou výzvu?
Rád bych si udržel nejvyšší výkonnostní stupeň Master, což obnáší, že musíte zvládnout závod, kde má voda 4 °C a méně. Chtěl bych si také zaplavat Ledovou míli, která měří 1 610 metrů a voda musí mít 5 °C a méně.
Láká Tě běžné plavání v teplejší vodě?
Mám rád spíš extrémy nebo zajímavé výzvy. Nebojím se ale vlézt ani do vody, která má 22 °C. To byl třeba případ letošního Gastonova memoriálu, což je plavecký maraton na 25 km mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Koná se každoročně v srpnu na počest lachtana Gastona, který při povodních v roce 2002 uplaval z pražské ZOO a přes Vltavu a Labe se dostal až do Německa. Neplaval jsem to na čas, ale spíš pro radost.
Řada lidí Tě zná jako organizátora Sokolského běhu republiky. Jak ses k němu dostal?
Sokolských běhů republiky se účastním od jejich obnovení v roce 2018. Nejdřív jako běžec v Praze a Dobříši. Tehdy mi přišlo mi líto, že v našem městě se tento běh nepořádá, tak jsme se dohodli s místními Sokoly a od 2021 se koná i v Mníšku. Zapojuji se do něj, ale spíš jako člen pořadatelského týmu. Díky této akci jsem se stal, na pozvání starostky Jany Landerové, členem České obce sokolské. Letos v Mníšku poběžíme už počtvrté a českou státní hymnu by nám měl před hlavním závodem zazpívat opět operní pěvec Richard Hahn, který shodou okolností patří také mezi otužilce a zimní plavce a před 19 lety zdolal Lamanšský průliv!
Na letošek plánuješ do Mníšku jednu novinku.
Na pondělí 28. října plánujeme se Sokoly uspořádat 1. ročník Mníšeckého ULTRA. Nejdelší trasa bude měřit 106 kilometrů, méně zdatní běžci mohou zvolit kratší úseky o 46 nebo 16 kilometrech. Startovat se bude hromadně o půlnoci ze zámeckého nádvoří, cíl bude v Sokolovně. Trasa povede přes Skalku k rozhledně Korunka, potom zpátky k Hostomicím na Studený vrch, přes Jince, Jordán a potom se budeme vracet do Mníšku. Zúčastní se ho i legendární běžec Jirka Hofman, která má ve svých 54 letech za sebou už přes 1 000 ultra trailů! Půjde o nekomerční běh bez velkých sponzorů a s nízkým startovným 600 Kč, z čehož stokoruna půjde na účet Ligy proti rakovině. Závod bude zahrnut do Československého poháru v Ultra Trailu a má už svůj web www.mnisecky-ultra.cz i facebook.
Jak to Sokol zvládne pořadatelsky?
Rád bych tímto oslovil mníšecké občany, kteří by nám chtěli s organizací pomoct a mohli například stát na kontrolních bodech v přírodě, v Sokolovně nebo na startu. Budeme rádi za jakoukoliv pomoc. Například napečené buchty pro běžce v zázemí startu by byly super. Závodníci budou z celé České republiky a Slovenska a my jako pořadatelé chceme, aby měli všichni krásné vzpomínky na naše město. V případě dotazů, připomínek a nápadů mě můžete kontaktovat na mobilu 603 788 817 nebo e-mailu pavel@juzek.eu. Moc děkuji za sebe, Sokol i naše město.
Co Tvé děti, podědily lásku k extrémním sportům?
K extrémním sportům vůbec, i když syn hraje při střední škole basketbal za BK Radotín. Já ho do něj vůbec nenutil, cestu k basketbalu si našel sám. Podle mého názoru se geny přebírají spíš po prarodičích a on je v basketbalu šikovný po svém dědovi.
Jak dlouho ještě plánuješ běhat?
Dokud mi to půjde a bude mě to bavit. Až běhat přestanu, kvůli věku nebo zdravotním problémům, tak plánuji s organizací závodu aspoň pomáhat. Ta atmosféra při závodech a lidé kolem nich mě neskutečně nabíjí pozitivní energií.
Použité fotografie: archiv Pavla Jůzka (není-li uvedeno jinak)
