V Mníšku pod Brdy bydlí Novákovi již osmým rokem. Jejich životním posláním se stala hudba. Marek koncertuje na violoncello s Českou filharmonií, Pavla si zvolila pedagogickou dráhu. Oba se věnují výuce hudebně nadaných dětí na základní umělecké škole. Zapojují se i do veřejného života, můžeme je například slyšet při hudebních vystoupeních v kostele sv. Václava.
Autor v rozhovoru manželům Novákovým tyká, protože se dlouhodobě znají.
Jak a kde jste se spolu seznámili?
Marek Novák: V roce 2008 jsem ovdověl a zůstal jsem sám se synem Matyášem, kterému tehdy byly necelé dva roky. Byl jsem s ním na rodičovské dovolené, ale protože jsme nechtěli zůstat sami, začal jsem si časem hledat partnerku. Zhruba po dvou letech jsem si dal inzerát na online Katolickou seznamku, kde mi po čase odpověděla velmi sympatická slečna Pavla z Valašska.
Pavla Nováková: Já se krátce před tím zrovna rozešla s dlouholetým přítelem a doma jsem zarputile tvrdila, že se nikdy nevdám, zůstanu doma s rodiči a na stáří se o ně postarám. Toho se ovšem moje maminka zděsila a začala mi budoucího manžela sama shánět. Lákala mě na inzeráty v Katolické seznamce, kterým jsem celkem dlouho odolávala, až jednou jsem se přece jen tajně rozhodla na jeden odpovědět. Byl to Markův mile napsaný inzerát. Po nějaké době dopisování a volání za mnou začal Marek s malým Matyášem jezdit do Brna, kde jsem učila na uměleckém gymnáziu. Po 10 měsících jsme se vzali a já se za nimi přistěhovala do Prahy-Zbraslavi.
Jak vypadá pravá valašská svatba?
Pavla Nováková: My měli dvojitou svatbu, vdávala jsem se společně se svou mladší sestrou Veronikou. Obřad byl v kostele ve Valašské Bystřici. Na svatbě jsme měli pozvaných odhadem 150 hostů a byla velká legrace.
Marek Novák: Valašská svatba začíná tím, že se všichni sejdou doma u nevěsty a pije se slivovice, jí se guláš a k tomu hraje venku cimbálovka. Před domem stáli v krojích portáši, dřívější strážci hranic mezi Českým a Uherským královstvím a stříleli slavnostní salvy do vzduchu. Pavla totiž pochází ze starobylého portášského rodu Stavinohů.
Pavla Nováková: Když přijede ženich k nevěstě, musí plnit úkoly, aby si ji zasloužil. Ale tím, že byli ženichové dva, tak mezi sebou museli soupeřit a k tomu se ještě přidali další tři falešní ženichové. Jedním z úkolů bylo, aby své milé zahráli oblíbenou písničku. Marek si půjčil od cimbálovky violu, postavil si ji jako violoncello a zahrál na ni „Kočka leze dírou“ a tvářil se u toho velmi zamilovaně. Moje sestra se divila, že by to byla moje nejoblíbenější písnička, ale já svého snoubence podpořila a přikyvovala, že ano.
Marek Novák: Svatebčané si ze mě samozřejmě dělali legraci, že profesionální muzikant hraje „Kočka leze dírou“.
Bc. Pavla Nováková (* 1983 ve Valašském Meziříčí, rozená Stavinohová)Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzitu v Brně, obor klavír. V současné době je učitelkou hry na klavír na ZUŠ Řevnice/Mníšek pod Brdy.
MgA. Marek Novák (* 1977 v Chrudimi)Vystudoval Akademii múzických umění v Praze, obor violoncello. Od roku 2006 je členem České filharmonie. Zároveň učí na ZUŠ Řevnice/Mníšek pod Brdy.
Mají čtyři děti: Matyáše (18 let), Aničku (12 let), Veroniku (11 let) a Markétku (6 let).V Mníšku pod Brdy bydlí od roku 2016.
Co vás přivedlo do Mníšku pod Brdy?
Marek Novák: Bydleli jsme na Zbraslavi v bytovém domě a teď si představ, že máš za sousedy dva hudebníky, kteří pořád cvičí, já na violoncello a manželka na klavír. V té době začínal hrát na klavír i Matyáš, takže z našeho bytu se přes den permanentně linula hudba. Sousedé nám už dávali jasně najevo, že se jim to nelíbí, proto jsme začali hledat bydlení jinde. Chtěli jsme domek na venkově, ale pořád jsme nic ideálního nemohli najít. Pak se na nás usmálo štěstí. Když byl Matyáš v 1. třídě, tak ho jeho učitelka Jana Kunclová pozvala do Mníšku pod Brdy na narozeniny jejího syna Marka. Matyáše jsme přivezli ke Kunclům na Madlenky a sedli na kola, že se projedeme po okolí, kde jsme byli oba poprvé. Mníšek i okolní krajina nás oba uchvátily. Pak jsme se dozvěděli, že jeden pozemek na Madlenkách se prodává a my ho bez delšího váhání koupili. Po roce jsme začali stavět a nastěhovali se do Mníšku do nového domu před Vánoci 2016.
Pavla Nováková: Pro nás a naše děti je velmi důležité, že bydlíme u lesa a můžeme kdykoliv do přírody. Máme štěstí i na skvělé a přátelské sousedy.
Kdy ses Pavlo rozhodla pro klavír?
Pavla Nováková: Měla jsem hudební vzor v rodině, která je velmi muzikální. Můj tatínek je varhanář, staví a opravuje varhany, a častokrát mě brával s sebou. Konkrétně pro klavír jsem se rozhodla ve 2. třídě, kdy jsme domů dostali darem od jedné paní krásný klavír a mně se moc líbil. Po základní škole jsem vystudovala Církevní konzervatoř v Kroměříži. Tam jsem se rozhodla pro učitelství klavíru, které jsem pak absolvovala v Brně na pedagogické fakultě.
Kdy ses Marku rozhodl pro violoncello?
Marek Novák: Naše rodina naopak nebyla vůbec muzikální.Měli jsme černobílou televizi a já v ní viděl vystoupení Beatles a chtěl jsem hrát jako oni na kytaru. Doma jsem si u rodičů v sedmi letech vyžadonil, aby mě přihlásili do lidové školy umění. Bohužel v té době měli ale v hudebce na kytaře už plno. Tam na mě ale udělali fígl, a protože potřebovali dát alespoň jednoho žáka k učiteli na violoncello, tak mně i rodičům vysvětlili, že mám krátké prsty a hrou na violoncello se mi trochu prodlouží. Taková blbost… A tak jsem u violoncella zůstal.
Měli jste v dětství i jiné záliby?
Pavla Nováková: Já hodně sportovala, jezdila jsem na kole a dělala atletiku, konkrétně běh na dlouhé tratě. Dokonce jsme jako školní tým vyhráli v Praze mistrovství České republiky. Také jsem ráda malovala.
Marek Novák: Violoncellu jsem zpočátku moc času nedával a cvičil jsem jenom jednou týdně. Spíš jsem se věnoval úplně něčemu jinému, hlavně jsem hrál fotbal za Heřmanův Městec, dělal jsem kung-fu nebo jezdil bikros. To už v dnešní době u dětí není možné, a pokud chce někdo dělat hudbu, tak už na základní umělecké škole musí dost makat a cvičit.
Kdy u vás nastal ten zvrat, když se z koníčka stalo povolání?
Marek Novák: V osmé třídě jsem přemýšlel, co bych chtěl dělat a zvolil jsem si muziku. Jenže jsem se rozhodl pozdě. Aby člověk uspěl na přijímačkách na konzervatoř, potřebuje minimálně rok přípravy. Jelikož byla 1. rokem možnost jít do deváté třídy, využil jsem toho. A protože na ní ještě neměli osnovy a opakovalo se vesměs učivo z osmičky, měl jsem čas cvičit a připravovat se na přijímačky na pardubickou konzervatoř.
Pavla Nováková: U mě to bylo v prváku na konzervatoři. Byla jsem ve třídě profesorky Jolany Zedekové, která byla jak výborný muzikant, tak i inspirativní a motivující pedagog. Dokázala z nás vytáhnout to nejlepší. Nejenže jsme hodně cvičili a koncertovali, ale byla k nám i kamarádská. I díky ní a jejímu přístupu jsem se rozhodla, že bych raději učila a pracovala s dětmi, než koncertovala.
Jako host vystupuješ na violoncello na nejnovější desce rockové kapely ŠKWOR…
Marek Novák: Frontman kapely Škwor Petr Hrdlička, náš soused a kamarád z Madlenek, mě jednou oslovil s nabídkou, abych si s nimi zahrál jako cellista na Unplugged tour (akustické kytary a tišší bicí). V letech 2019 a 2022 jsme spolu odjeli dvě šňůry po zhruba 10 koncertech po českých a moravských klubech. Aranže na violoncello k jejich rockovým písničkám mi napsala Pavla, která je nejen výbornou aranžérkou, ale i skladatelkou. Jednu písničku jsem si se Škwory zahrál i na koncertech v O2 Universum. Bylo to moc fajn a pro mě to byla zajímavá zkušenost, protože je to absolutně něco jiného než klasická muzika.
Koncertujete také vy dva společně?
Marek Novák: Letos v září jsme odehráli společný koncert v mníšeckém kostele svatého Václava. Měli jsme na něj hodně pozitivních ohlasů, divákům se líbilo spojení mluveného slova pana faráře s klasickou hudbou. Rádi bychom si náš společný koncert každý rok zopakovali.
Hrajete i jinou hudbu než klasickou?
Marek Novák: Občas máme nabídky hraní na svatbách, vernisážích nebo firemních akcích, kde chtějí zahrát i písničky od rockových kapel nebo filmové melodie. Pavla je pro naše nástroje zaranžuje a my je potom zahrajeme.
Pavla Nováková: Úprava rockových songů je náročná kus od kusu. Někdy je aranže hotová za půl hodiny, ale ty těžší skladby mi zaberou i několik hodin. Kromě toho se snažím skládat i vlastní hudbu. Pro farnost skládám hudbu k muzikálům, které hrajeme pravidelně s dětmi večer před Štědrým dnem. Máme autorský tým s Danielou Feltovou, která píše krásné texty.
Máte své oblíbené autory nebo skladby?
Marek Novák: Několik ze svých oblíbených skladeb jsem zahrnul do programu zářijového koncertu v mníšeckém kostele. Byla to například „Kol Nidrei“ od německého skladatele Maxe Brucha. Je to skladba s duchovním podtextem čerpající ze židovské mystiky. Pro violoncellisty znamená asi největší výzvu jak z hlediska interpretace, tak i po stránce prožitku. U skladatelů to bohužel bývá tak, že svá nejlepší díla napíší, když se jim v životě přihodí osobní tragédie, zemře manželka nebo dítě. Dá se s nadsázkou říct, že skladatel, který zrovna žije v pohodě a v emoční rovnováze, nic velkého nesloží.
Pavla Nováková: Já mám oblíbený nádherný klavírní cyklus „O matince“ od Josefa Suka. Rádi také oba dva posloucháme jazz, nejčastěji skladby od Lars Danielsona nebo skladby v podání londýnského chlapeckého sboru Libera.
Oba působíte jako učitelé v Základní umělecké škole Řevnice…
Marek Novák: Naše základní umělecká škola má sídlo v Řevnicích a v Mníšku pouze pobočku. Máme zde mnoho talentovaných dětí, které koncertují a vyhrávají soutěže. Tím se můžeme jen pyšnit. Škoda jen, že se všude oficiálně uvádí ZUŠ Řevnice. Každý rok navíc slyšíme, že se spousta dětí na ZUŠ z kapacitních důvodů nedostane.
Pavla Nováková: Když posloucháme děti u talentových zkoušek, je velice těžké vybrat z tolika nadaných dětí pouze malý počet, který se do ZUŠ vejde.
Marek Novák: S Pavlou i dalšími kolegy si říkáme, že by si Mníšek pod Brdy, kde žije neoficiálně už přes sedm tisíc obyvatel, což je téměř dvojnásobek Řevnic, zasloužil vlastní základní uměleckou školu. A o to bychom chtěli usilovat. S plánovanou výstavbou Svazkové školy pod Skalkou, kde se počítá se zázemím pro ZUŠ, by pro osamostatnění byla ideální příležitost, nebo popřípadě najít jinou samostatnou budovu.
Co ve své kariéře považujete za největší úspěch?
Pavla Nováková: Kromě toho, že na ZUŠ učím děti hru na klavír, působím také jako korepetitor (klavírní doprovod), což mě hodně baví. Doprovázím děti, když hrají nebo zpívají jako sólisté při vystoupeních. Největší radost pak mám, když na soutěžích získají za svůj předvedený výkon ocenění. Máme v ZUŠ šikovné děti, které se umisťují i na mezinárodních soutěžích. V loňském roce zvítězily tři naše houslistky a violoncellista ve finále celostátní soutěže ZUŠ. Potěšilo mě, že jsem také získala cenu za výjimečný klavírní doprovod. Velkou ctí pro mě byla zároveň příležitost účinkovat jako korepetitor v rámci festivalu Smetanova Litomyšl.
Marek Novák: V roce 2000 jsem vystoupil v rámci festivalu Pražské Jaro jako sólista, kde jsem ve Španělském sále Pražského hradu přednesl Concertino Bohuslava Martinů za doprovodu Hudby hradní stáže. Byl to pro mě moc krásný zážitek. Bylo pro mne ctí se podepsat do stejné knihy, ve které jsou podpisy všech světových sólistů od počátku festivalu. Také jsem si jako sólista zahrál s několika českými orchestry. Sbíral jsem také zkušenosti jako koncertní mistr Filharmonie v Pardubicích. Od roku 2006 jsem členem České filharmonie.
K muzice vedete i své děti…
Pavla Nováková: Naše děti k muzice vedeme, protože jsme přesvědčeni, že to má smysl. Ale volba, jakým směrem se jednou vydají, jestli se budou živit muzikou jako my dva, nebo si zvolí jiné povolání, ta by měla být vždycky na nich.
Marek Novák: Matyáš hraje na klarinet a na klavír, teď ho nejvíce chytla hra na varhany. Ale už od mala nám tvrdí, že se hudbou nikdy živit nebude. Zatím to u něj vypadá, že směřuje ke studiu zubního lékařství. Na našem příkladu vidí, že život rodiny, kde jsou oba rodiče profesionální hudebníci, není ideální. Když pominu téměř každodenní několikahodinové cvičení, tak je pravda, že často z víkendů nemáme nic, protože hrajeme na koncertech pro lidi, kteří se chtějí bavit právě o víkendu.
Pavla Nováková: Anička hraje na housle, Verunka na flétny a k tomu sólově zpívá a Markétka začíná na klavír. Všichni čtyři chodí do Řevnic do dětské lidové muziky Notičky a letos na podzim se podíleli na natáčení nové desky, což je pro ně také skvělá zkušenost.
Vedeš Scholu, což je soubor dětí kolem mníšecké farnosti…
Pavla Nováková: Schola vznikla před 6 lety, když jsem byla na rodičovské dovolené s Markétkou. V současné době tam chodí 15 dětí. Nejsou tam žádné talentové zkoušky, může za námi přijít kdokoli, kdo alespoň trochu a rád zpívá. Scházíme se každou neděli ráno po mši a na mníšecké faře pilně cvičíme zhruba hodinu. Zpíváme písničky, kdo z dětí umí hrát na hudební nástroj, tak nás doprovází. Písničky pak zpíváme při mších nebo i jiných veřejných příležitostech. Vystupovali jsme i v Praze na festivalu dětských chrámových sborů z Pražské arcidiecéze, kde jsme získali zvláštní cenu poroty. Teď se chystáme s dětmi z náboženství na vánoční muzikál „Putování za hvězdou“, který budeme hrát v pondělí 23. prosince v Pavilonu od 17 hodin a kam všechny srdečně zvu.
Jak těžké je učit děti, aby u hudby vydržely?
Pavla Nováková: Mám svou klavírní třídu, kam chodí 18 dětí, přičemž každé z nich je jiné. V průběhu let jsem zjistila, že jednou z motivací pro to, aby je hraní bavilo, je mít hezký vztah s učitelem a snažím se ke každému najít cestu. Já sama jsem měla na hudebce velmi přísnou učitelku a přesto, že jsem cvičila, do hodin jsem chodila se strachem. Dnes vím, že pokud si s žáčkem rozumíme, je i celá hodina hezčí. Ale to nic nemění na věci, že po dětech chci, aby něco dělaly.
Marek Novák: Mám ve své třídě sedm žáků, z toho čtyři jsou v Mníšku a tři v Řevnicích a k tomu nějaké souborové hry. Přiznám se, že jako kantor taky po dětech vyžaduji, aby cvičily. Snažím se je motivovat, hrát s nimi na hodinách a motivovat je i k tomu, aby hrály i na koncertech. Všichni mají před vystoupením strach a trému, ale jakmile odehrají, tak mají radost, že něco zvládly. Kolikrát je to mentálně posune dopředu. Někteří si u mě už zvolili i dráhu muzikanta a odešli nebo odejdou na Konzervatoř. V těch případech to už není o jedné nebo dvou hodinách výuky týdně, ale je to podobné jako u sportu a z učitele se stává takzvaný kouč.
Co byste vzkázali rodičům, kteří chtějí dát dítě do ZUŠ? Čím by měli třeba začít?
Pavla Nováková:Vzkázala bych rodičům, aby opravdu dobře zvážili, který nástroj s dětmi vyberou. Aby v tomto ohledu dali více prostoru dětem a v jejich výběru je podpořili. Budou to přece děti, kdo s nástrojem stráví své dětství a má to být jejich koníček. Jako učitelka se někdy setkávám s tím, že si děti zvolí ten konkrétní nástroj, protože to tak chtěli rodiče. Potom ale dochází k tomu, že pokud vybraný nástroj dítě nefascinuje, vzniká riziko, že u nástroje nevydrží, nebo se u něj trápí.
Marek Novák: Tady nejde jen o to, zda se děti rozhodnou pro uměleckou kariéru, ale o to, že z dětí ze ZUŠ vyrůstají posluchači, kteří vědí, co je a není kvalitní. Pokud se budou děti věnovat výuce na hudební nástroj, nebo jiným uměleckým zájmům, nebudou sedět u mobilů. Například pro Japonce je klasická hudba alfou i omegou. Zatímco v našich obchodních domech hrají z reproduktorů populární hudbu, v Japonsku, kde jsem byl několikrát s Českou filharmonií, pouštějí všude klasiku…Také bych byl rád, aby si lidé uvědomili, jakou výsadou společnosti jsou u nás ZUŠky. Kromě nás a Slovenska nikde nejsou. Pokud rodiče v jiných zemích chtějí dítě dát na nějaký nástroj, tanec nebo výtvarku, chodí se do hodin soukromě a privátně se to platí. To je úplně o něčem jiném, mnoho rodin si to nemůže dovolit. U nás rodiče vlastně platí jen příspěvky na provoz školy a učitele platí stát. Pokud by se někdy tato výsada zrušila, znamenalo by to úpadek kultury ve společnosti.
Foto: Petr Marhoul, Barbora Kuklíková, Libor Kálmán a archiv Novákových
