Když jsme před šesti lety (my tři ženy) zakládaly Rodinné centrum Essentia, které bude provozovat kromě příměstských táborů hlavně lesní školku (dnes lesní klub), nevěděly jsme, jestli má v našem malém městě tento typ alternativního vzdělávání nějakou budoucnost a jestli o něj vůbec bude zájem.
Po pěti a půl letech po otevření vrátek prvním „školkáčům“ se ukazuje, že to byla trefa do černého. A nejen kvůli možnosti dětí být a vzdělávat se v přírodě, v reálném prostředí, ale také kvůli komunitě velmi zajímavých a inspirativních rodičů, která se za ty roky kolem nás vytvořila. Z toho mám velkou radost. Během roku se setkáváme na pravidelných slavnostech, v zimě spolu jezdíme na hory a v létě na vodu. Jsou z nás kamarádi, kteří se rádi potkávají i mimo školku.
Ale zpátky k lesnímu klubu. Letos před prázdninami našich 9 předškoláků podstoupilo „přechodový rituál“ do nové životní etapy. Přešli Brdy z Řevnic až do Sedmikvítku a my jsme je vypustili do světa. Rozprchli se porůznu. Někteří chodí do nedaleké Lipky nebo jezdí do Trnky, jiní dali přednost větší škole v Mníšku a v Dobříši, nebo jezdí ještě dál, do pražské SCIO školy a Da Vinci v Dolních Břežanech.
Předškoláky teď vystřídaly nové, mladší děti, které se s pobytem v lesní školce a jejími pravidly teprve seznamují. Aby to pro ně bylo snadnější, dostaly svého patrona (zkušenějšího kamaráda), který jim pomáhá v nelehkých začátcích. Někteří nováčci už mají zkušenosti z jiných školek, ale přece jen, u nás je to hodně jiné. Zázemí jurty využíváme jen v chladnějších měsících, a to jen na oběd a odpočinek. Jinak se všechny aktivity odehrávají v zahradě a v okolní přírodě. Prozkoumáváme blízký les, objevujeme kouzlo Skalky a za ty roky už máme několik svých míst, která jsme si společně pojmenovali. Když našim dětem řeknete Lesní hřiště, Hnízdo, Totem, Pavoučí most, vědí přesně, kam se půjde. Obratnosti a vytrvalosti se učíme také na Černolických skalách, v zimě na lezecké stěně. Proměňujeme se v herce a hrajeme divadlo. Tvoříme a vyrábíme. Pravidelně navštěvujeme babičky a dědečky v kytínském (nově snad i v mníšeckém) Domově seniorů, kde pečeme, vyrábíme, zpíváme a vzájemně se tak obohacujeme. Často nakupujeme a vaříme na ohni. Jezdíme hromadnou dopravou. Zkrátka zažíváme život, jaký opravdu je. V lesním klubu nemáme téměř žádné hračky. Nepotřebujeme je. Příroda je tak rozmanitá, že nám dá všechno, co ke svým hrám potřebujeme. A že se u toho občas pořádně zašpiníme? To je teprve ta pravá hra.
A jaký rozdíl mezi „kamennou“ školkou a tou lesní vnímám já?
Kromě toho, že se téměř veškerý čas odehrává v přírodě, odehrává se také v srdcích lidí, kteří ji tvoří. Protože tuhle práci musíme dělat srdcem. Je to životní styl a poslání.
Leccos máme s kamennou školkou společné: také tvoříme měsíční vzdělávací plány, máme pedagogickou koncepci, každý den se s většími dětmi věnujeme předškolní přípravě, neustále se vzděláváme, absolvujeme pravidelné supervize a poskytujeme si zpětnou vazbu. Co je ale jiné, že umožňujeme dětem více volné hry, která je pro jejich rozvoj tolik důležitá. Protože děti potřebují každý den svobodný prostor a čas si hrát. Každé jinak. Svobodná hra učí děti právě to, co v daném okamžiku potřebují.
Uvažujete o lesním klubu? Přijďte k nám na návštěvu a my vám ukážeme, jak to u nás chodí. Ještě máme pár volných míst: SEDMIKVÍTEK
