Holokaust očima dítěte

Holokaust očima dítěte

Paní Michaela Vidláková vypráví

V páté třídě se při výuce dějepisu dostáváme do 20. století se všemi hrůzami, které hlavně v jeho první polovině proběhly. A téma holocaustu, Židy nazývané šoa, tedy katastrofa, patří emocionálně k těm nejobtížnějším.

Jak dětem citlivě vysvětlit průmyslovou smrt nejméně šesti milionů lidí, kteří se provinili jen tím, že se narodili? Letos jsme tuto temnou kapitolu prošli v rámci projektových dnů nazvaných Holokaust očima dítěte.

První den workshopu zahájila beseda s paní Michaelou Vidlákovou, přeživší pamětnicí holokaustu. Paní Vidláková sdílela své osobní zkušenosti židovského dítě, které bylo odvezeno do Terezína. Její upřímné vyprávění o útrapách, kterým čelila, oslovilo žáky a otevřelo dveře k pochopení složitého tématu.

Jeden z workshopů

Žáci se následující dny pustili do aktivit, které jim pomohly lépe si představit život dětí během holokaustu. Všichni si mohli vybrat dva z pěti různě vedených workshopů. V jedné dílně se děti seznámily s básní Petra Ginze a na jejím základě zkoumaly každodenní život židovských rodin a jakým překážkám musely děti tehdy čelit. Zajímaly se například o to, zda mohly mít židovské děti během války oblíbené domácí mazlíčky, anebo, proč jim bylo zakázáno chodit do kina.
Další workshop se zaměřil lokálně. Žáci se společně vydali na cestu po stopách mníšeckých Židů a prostřednictvím map a historických pramenů zkoumali, jak vypadala mníšecká synagoga a kde se nacházela. Kreslili a diskutovali o životě a osudech židovské komunity v našem okolí a položili kytičku k nově zbudovanému památníku mníšeckým židovským obyvatelům, kteří se do svých domovů po válce již nikdy nevrátili.

Jeden z workshopů


V jiném workshopu žáci hledali po škole rozeseté indicie, které vedly ke knize Hanin kufřík a přemýšleli, co by si na cestu do neznáma do kufříku zabalili. Tato část odkazuje k příběhu Hany Bradyové, která se v deseti letech ocitla v Terezíně se svým bratrem. Jemu se podařilo přežít, ona to štěstí neměla.
V další dílně si žáci uvědomili, že nejen lidé prožívají své příběhy, ale i věci zažívají různé příhody. Děti si zkusili představit co mohly v minulosti zažít lžičky, které si jejich dávná majitelka přivezla z nedobrovolného pobytu v Terezíně a napsaly jejich příběh.
Na děti čekala také hudební dílna, kde se naučily tzv. terezínskou hymnu z dětské opery Brundibár. Píseň, která byla v Terezíně symbolem odhodlání a naděje.
Projektové dny ukázaly, že i přes temnou minulost je možné najít světlo naděje. Tu ještě více posílila událost, které jsme byli svědkem. Po besedě do již prázdného sálu se vrátila jedna holčička a se sklopeným zrakem a tichým, nesmělým hláskem projevila přání si s paní Míšou podat ruku. Paní Vidláková s radostí souhlasila. Holčička paní Vidlákové poděkovala, a ještě chvíli v tichu na ni s něžností koukala, pak sebrala všechnu odvahu a paní Míšu objala. Bylo dojemné sledovat, jak se dvě odlišné generace propojily. Odcházeli jsme posilněni vírou, že tyto dětí budou k bezpráví všude na světě mnohem citlivější.

Třídní učitelky pátých tříd
Lenka Živná (foto)

Na cestě po stopách židovských obyvatel Mníšku

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se