Tak takhle ne! Foto: archiv autora

V rámci rubriky MNÍŠEK V POHYBU si tentokrát vyložíme možná úskalí při učení vlastních dětí.

„Mě to dítě vůbec neposlouchá, raději zaplatíme instruktora, on ho to naučí.“

Častá věta vyřčená z úst rodičů nejen při návštěvě lyžařských středisek. Proč mají rodiče pocit, že je děti neposlouchají? Že nedělají to, co po nich chtějí? Děti pláčou, rodiče zuří.
Pokud máte alespoň špetku pedagogického citu, zaposlouchejte se okolo sebe, jak rodiče instruují své malé ratolesti ke zlepšení výkonu (nejen) ve sportovních disciplínách. Jak fandí na fotbalových zápasech. Radí trenérům, co mají dělat. Byli bychom schopni, my dospělí rozumní lidé, podle stejného návodu dojít k cíli. Mnohdy ani zdaleka ne. Hledáme chybu v dětech, ale často je v nás samých.
Každý není od přírody pedagog, ovšem málo kdo si to připustí, a ještě méně z nás se v tomto směru rozvíjí dál.

Situace na lyžích
Tatínek jede za synem, který je na nich evidentně začátečníkem, a huláká celou cestu. „Patky od sebe!, zpomal!, patky od sebe!, zahni! Kam to jedeš? Zastav!“ Jakmile se potkají dole, tatínek je celý rudý a nechápe, proč ho dítě neposlouchá, když na něho celou dobu volá jasné instrukce, co má dělat? Většinou mu ještě vynadá a vše se opakuje až do doby najmutí lyžařského instruktora.
Zajímavá zkušenost by byla stát se na chvíli dětmi a vnímat věci kolem sebe z jiného úhlu pohledu. Dítě možná tuší, kde má patky lyží, ale rozhodně je v tu chvíli nevidí, natož aby je ovládalo a pochopilo význam toho, co se po něm chce. Kolik jsme my dospělí schopni pojmout instrukcí v náročných situacích? Rozuměli bychom všemu?

Položme si tyto otázky:

  1. Jsme opravdu klidní při interpretaci předávaných informací?
    Mnohdy si ani neuvědomíme, jak síla našeho hlasu stoupá. Až když rezonuje v další místnosti. Nonverbální komunikace jako pohled, gesta lidského těla a v neposlední řadě grimasa obličeje, prozradí mnohdy více, než pouhá slova vyřčená ve vysokých tóninách. Uvědomme si to o chvilku dřív, než uvidíme slzy v dětských očích. Každá další informace už je potom zbytečná.
  2. Formulujeme své myšlenky tak, aby tomu rozuměli i ostatní?
    Samozřejmě to není bráno ve smyslu lidské povahy „co na srdci to na jazyku“. Nicméně opravdu je v tomto případě lepší si své myšlenky formulovat nejprve ve vlastní hlavě. Mnohdy přeskládat slova, zaměnit pořadí, zvolit vhodnou intonaci hlasu, a hurá předávat dál. Co je dobré pro nás, nemusí být pro ty druhé. Co zajímá mě, nemusí ostatní. Jinak věcem rozumím já, jinak děti. Důležité je se někde potkat, i když to může stát spousty sil.
  3. Poskládáme metodicky cvičení od jednoduchého po složité?
    Už i Jan Ámos Komenský hlásal tato slova a my na ně i přes to zapomínáme. Postupovat od jednoduchého k složitému. Škola hrou. Opět by nás to mělo vést k zamyšlení. Vyzkouším na sobě vše, co chci učit? Rozumím tomu? Dokážu to ukázat, nebo alespoň kvalitně popsat? Dá se to zjednodušit?
  4. Opravujeme nejprve hrubé chyby, až poté drobnosti a estetický dojem?
    U dětí nelze brát chybu chybou, mysleme na to. Fáze učení jsou čtyři, podle chytrých knih. Seznámení se s pohybem, učení daného pohybu, upevnění techniky a přenos do dalších disciplín, nebo „jen“ běžného života. Berme dětskou hlavu jako nepopsaný prázdný list papíru. Je zapotřebí popsat mnoho stránek, než se dětské tělo vůbec s pohybem seznámí, naučí a upevní jeho techniku. Detail je důležitý, ale to je až finále po vynaložení velkého úsilí. Pro nás by měla být důležitá cesta a radost v dětských tvářích po úspěšně splněném úkolu. Byť jen nepatrném. Proto, nejprve na lyžích musím umět stát, než budu chtít dělat smýkaný oblouky.
  5. Jsme schopni zachovat klidnou hlavu i při opakovaném nepochopení?
    Dokážeme vlastně vůbec pochopit, že nás dítě nepochopí? Nebo se spokojíme s otázkou/odpovědí „rozumíš tomu? /Joooooo“. Někdy jen s pouhým kývnutím hlavy. Buďme aktivní v naslouchání. Chtějme si vše nechat vysvětlit znovu, klidně jako úplní břídilové. Právě v těchto chvílích se vyplatí pro zachování klidu najít rituál, který udrží naši hlavu chladnou. Někdo počítá, jiný se soustředí na dech. Je „jedno jaký“, hlavně že funguje.
  6. Dokážeme děti vůbec zaujmout?
    Není jednoduché informaci předat. Navíc ji předat tak, aby ji dokázali pochopit jiní. Zvlášť ti nejmenší. Nejkvalitnější pedagogové, stejně jako trenéři ve sportu a lidé podílející se na výchově našich dětí, by měli být ti TOP a trávit svůj čas v žákovských kategoriích. Ti, co položí základy v mnoha směrech. A pohyb je jedním dílem skládačky. Naučit kvalitně nový pohyb je několikanásobně snazší, než přeučit špatný návyk. Je zapotřebí nalézt v sobě ty stránky osobnosti, které nám v tom pomohou. Pokud se hlava dostane do fungování v alfa hladině, pak máme vyhráno a učení v dětských hlavách zůstane už napořád. Jedna z možností jak se do ní dostat, je hra.
    Vlasta Burian, jeden z našich největších komiků devatenáctého století byl v osobním životě morous a protiva. Mr. Bean, velmi často neřekl ani slovo. Přesto nás jeho komické scénky doháněly k slzám. Ani on v osobním životě nebyl příliš veselý a usměvavý člověk.
    Buďme alespoň na chvíli herci, bavme se, a předávejme své životní zkušenosti dětem.

Žádný učený z nebe nespadl a sledování sportu v televizi ze mě rozhodně neudělá profesionálního trenéra. Stejně tak sportovní historie nás samých je velice důležitá. Zároveň nás ale neopravňuje myslet si, že vše, čím jsme si prošli, dokážeme učit. Hráč má své místo stejně jako trenér. Ovšem mezi nimi je mnohdy velká propast. Mějme to jako rodiče na paměti a pracujme nejprve na sobě.

Sport je především zábava a hra. Je zapotřebí chválit za malé krůčky kupředu, o to víc pak za nezdary a neúspěchy. Dejme dětem šanci vyzkoušet nové. Bez vidiny, že v tom budou nejlepší.. Nechme je hledat si vlastní směr a buďme oporou. Vždyť přece není jedna cesta k cíli, zato mnoho možností, jak k němu dojít. Tak jako sport má svá pravidla a lidský pohyb jisté zákonitosti, i výchova je zapotřebí opatřit mantinely a učený pohyb přenést do běžného života. Důslednost je jedním z povahových rysů, kterou je možno pilovat a zdokonalovat. Zdokonalovat se v ní. Tak aby tvořila ten nejpevnější pilíř rodičovské výchovy. K tomu špetku empatie a vznikne prostor na učení.

Michal Elčkner je lektorem odborných seminářů a rekvalifikací v dosud nejúspěšnější vzdělávací akademii v České republice školící profesionály, IQ Pohyb. Je kondičním trenérem a terapeutem české i slovenské beach volejbalové reprezentace.

V naší poradbě MNÍŠEK V POHYBU jsme již rozebrali témata:

V rámci poradny MNÍŠEK V POHYBU ještě rozebereme následující témata:

  • bolavá bedra
  • problémy s krční páteří
  • pohyb a hubnutí
  • migrény
  • ploché břicho
  • pevný střed těla
  • volný hrudník
  • vbočený palec
  • diastáza
  • běh (technika, problémy v běhu, hubnutí a běh, příprava na závody,……)
  • chůze
  • cvičení seniorů