V sobotu 20. února si připomínáme 100. výročí úmrtí významného mníšeckého rodáka Josefa Doubravy.
Josef Doubrava se narodil 29. února 1852 v domě č. p. 3, později známém jako dům „U Chottů“. Pocházel z velmi chudé rodiny, jeho otec Josef se živil jako krejčí a kostelník. Měl
ještě dva sourozence, sestru Johannu a bratra Karla. Díky příbuzenství ze strany své matky
Terezie byl Josef „jako doma“ na mníšecké faře a kněz František Heřman měl na něho velký vliv.
Studijní léta
Svá školní léta prožil malý Josef v mníšecké obecné škole a tehdejší řídící učitel František
Přibík v něm poznal velmi nadaného chlapce. Z jeho vysvědčení se dočteme, že studoval
„velmi pilně, choval se výborně a při dobrých schopnostech a výborné pilnosti naučil se předepsaným předmětům“. S tímto doporučením chtěl Josef pokračovat na c. k. české hlavní škole v Praze. Jelikož však doma neměli peníze na dlouhá studia, řešil situaci farář Heřman, který Josefa umístil na piaristické gymnázium na Staré Město pražské. Zde studoval náboženství, zeměpis, dějepis, matematiku, přírodopis, silozpyt a krasopis. Z jazyků to pak byla čeština, němčina, řečtina a latina. Často se na jeho vysvědčení objevovalo, že patří mezi žáky výborné a nemá žádné zameškané hodiny. Studium na gymnáziu završil maturitní zkouškou v roce 1872 a poté nastoupil na teologickou fakultu v Praze.
V roce 1876 byl vysvěcen na kněze a svou první mši svatou celebroval v mníšeckém kostele sv. Václava.
Během studií mu bohužel zemřeli oba rodiče, matka v roce 1870 a otec o pět let později,
přesto se do Mníšku rád vracel za svou sestrou Johannou, která se provdala za správce hospodářského dvora ve Stříbrné Lhotě Holznera (po svém ovdovění vedla později biskupovu domácnost). Také nadále udržoval styky se svými mladými mníšeckými kamarády. S některými z nich a dalšími ochotníky hrávali divadlo v Mníšku a v Kytíně.
Doktor teologie, vědec a biskup
Jako novokněz působil tři roky v Petrovicích u Sedlčan. V červnu 1883 byl promován
na doktora teologie. V letech 1884-1892 přednášel na teologické fakultě v Praze církevní
právo. V roce 1891 byl zvolen jednatelem Křesťanské akademie a plně podporoval její
snahy o pozvednutí církevního umění. Kromě toho působil i jako předseda Archeologického
sboru Muzea království Českého.
V roce 1903 byl císařem jmenován, v pořadí již 20. biskupem královéhradeckým.
Téhož roku se stal také kanovníkem chrámu sv. Víta v Praze.
O veliké úctě, kterou Mníšečtí chovali ke svému významnému rodákovi, svědčí zápis ve farní kronice z roku 1903: „Po svém jmenování biskupem přijel dne 1. června do Mníšku, svého rodiště, aby zde prvé než se odebéře na své nové působiště, u oltáře sv. Václava, u něhož matka jeho Pánu Bohu jej obětovala, u něhož sloužil první mši sv., kde slavil r. 1901 co kanovník i své kněžské 25 leté jubileum, četl ještě mši sv. To se také stalo dne
2. června. Této mši sv. byli přítomni: školní dítky s pp. učiteli, obecní zastupitelstvo v plném počtu, spolek zdejších vysloužilců s praporem, živnostenské společenstvo a hojně osadníků.“
Přes spoustu úředních záležitostí se věnoval i vědecké činnosti. Psal vědecká pojednání a vysoce erudované články na téma církevní a patronátní právo do celé řady odborných časopisů, např. do Časopisu katolického duchovenstva nebo
Archiv für das katolische Kirchenrecht. Jeho příspěvky byl také obohacen Ottův slovník naučný. Věnoval se ovšem také, ještě jako student, beletrii a pod pseudonymem D. Mníšecký přispíval do časopisů Lumír, Světozor a Blahosvět.
Milovník a sběratel umění
Josef Doubrava proslul především jako znalec, milovník a sběratel umění. V archivech po celé České republice se dochovala jeho korespondence s předními českými malíři, sochaři a architekty, na jejímž základě lze tuto vášeň a smysl pro umění pochopit. Jeho zájem o umění byl všestranný. Miloval malířství, sochařství i architekturu, sám byl literárně činný, portrétoval, věnoval se hudbě a v mládí hrával s ochotníky divadlo.
Svou soukromou sbírku budovat pravděpodobně již před svou intronizací, avšak k cíleným akvizicím přistoupil až po roce 1903, kdy disponoval nejen dostatkem finančních prostředků, ale především též dostatečně velkými prostorami pro jejich umístění.
Soupis inventáře, pořízený po jeho smrti, obsahoval celkem 122 uměleckých děl, z nichž velkou většinu daroval městu Hradec Králové. V jeho sbírce se nacházela díla umělců slavných jmen jako byli Max Švabinský, Mikoláš Aleš, František Kaván, Luděk Marold, Julius Mařák, Antonín Slavíček a další.
Jeho velkým přáním bylo, aby se jeho sbírka základem budoucí Městské obrazárny. Sen se stal skutečností až o 15 let později, kdy byla část děl z jeho sbírky poprvé veřejně vystavena v prostorách staré královéhradecké radnice.
Podporovatel české samostatnosti
Poslední roky života Josefa Doubravy byly provázeny vleklou nemocí, přesto nerezignoval. Byl jediným biskupem, který v roce 1918 podpořil českou samostatnost. Tímto svým rozhodnutím si získal sympatie obyvatel Hradce Králové a jeho obliba byla skutečně veliká. V letech 1919-1919 působil ve funkci apoštolského administrátora pražské arcidiecéze, neboť dosavadní pražský arcibiskup Pavel Huyn po vyhlášení samostatného Československa odešel ze země a na svůj úřad rezignoval.
Josef Doubrava zemřel ve své rezidenci 20. února 1921 ve věku 69 let. Pochován byl na hřbitově na Pouchově v Hradci Králové.
Použité prameny a literatura:
Památná kniha fary v Mnišku
Dušková Lucie, Josef Doubrava (1852-1921). Život královéhradeckého biskupa. Diplomová práce, Pardubice 2009
Biskup Josef Doubrava, milovník umění a mecenáš. Katalog výstavy v Galerii moderního umění v Hradci Králové, ed. Petra Příkazská, Hradec Králové 2019
