Jeho rod bydlí v Mníšku již ve čtvrté generaci. Přes 30 let je věrný své profesi řezníka a zároveň i jednomu zaměstnavateli. Ve volném čase se věnuje dálkové cyklistice, přičemž stovkové vzdálenosti zvládá během pár dní.
Autor rozhovoru si s Jindřichem Hršelem tyká, protože se dlouhodobě znají.
Rodina Hršelů patří v Mníšku ke starousedlíkům.
Bydlíme tu už ve čtvrté generaci. Moji prarodiče se do Mníšku přistěhovali v padesátých letech minulého století. Děda pracoval na Příbrami v rudných dolech, s babičkou si postavili domek na rohu Rymaňské a Komenského ulice. Mého tátu Josefa Hršela bude znát spousta lidí, protože byl řidičem autobusu, nejdříve u ČSAD Smíchov a až do roku 2021 jezdil u Martina Uhera. Občas vzpomínal, že do 1. třídy ještě nastoupil do budovy, kde je dneska Česká pošta, od 2. třídy pak už chodil do nově postavené základní školy. Známý byl i můj strýc Karel Hršel, který až do roku 2002 působil ve vedení našeho města.
Jak bys srovnal Mníšek Tvého dětství se současností?
Mníšek pamatuji co do rozsahu i počtu obyvatel poloviční, než je dnes. Po silnicích jezdilo daleko méně aut. Už jako pětiletý kluk jsem mohl chodit sám s o rok starším bráchou Josefem do školky na Malém náměstí a za celou cestu jsme nepotkali jediné auto. S kamarády jsme chodili na Skalku, která tehdy vypadala jako džungle, byla celá porostlá bolševníkem a budovy připomínaly zříceniny. Lezli jsme po lešení a ocelových skružích, které obepínaly kostel.
V Mníšku se také dost filmovalo. Zúčastnil ses některého z natáčení?
Já ne, ale moje babička ráda vzpomínala na to, jak tu v roce 1986 natáčeli film „Copak je to za vojáka“. Posadili ji i s dalšími důchodci do autobusu, jezdili s nimi po městě a natáčeli památnou scénu, kdy se na střeše nad jejich hlavami schovává prchající voják.
Jindřich Hršel (* 1977 v Příbrami)
Celý život bydlí v Mníšku pod Brdy. Vystudoval Střední průmyslovou školu potravinářských technologií, obor zpracování masa. Přes 30 let pracuje v Řeznictví Kratochvíl na pražském Smíchově,kde je vedoucím výroby. Je ženatý, s manželkou Lenkou mají dceru Justýnu (11 let).
Na co ještě z dob minulých rád vzpomínáš?
Jako dítě jsem byl členem mníšeckého turistického oddílu mládeže, který vedla Jaroslava Křížové. Byli jsme jako turisté celoročně hodně aktivní, každý druhý víkend jsme někam vyjížděli vlakem a putovali po okolí. Vzpomínám si například na naše prázdninové třítýdenní výlety se stany po Vysokých a Nízkých Tatrách nebo Roháčích. Tam jsem se na vlastní kůži přesvědčil o tom, že počasí se může změnit doslova během pár minut. Jasnou oblohu s 30 stupni Celsia mohou rychle vystřídat prudké bouřky, hustá mlha i výrazný pokles teploty. Tahle znalost mi později hodně pomohla při dálkové cyklistice.
Tři desetiletí se věnuješ řeznickému řemeslu, co Tě k němu přivedlo?
Šlo o spontánní nápad, protože u nás v rodině řezníkem nikdo nebyl. Inspiraci k tomuto povolání jsem ale už měl odmala, protože jsme jezdili na zabijačky k mému druhému dědovi a babičce, kteří bydleli na venkově nedaleko Slapské přehrady.
Co Ty a domácí zabijačky?
To jsou aktivity, které dělám mimo své zaměstnání. Svou první domácí vepřovou zabijačku jsem samostatně dělal už v 15 letech jako student 2. ročníku. Nebylo to pro mě nic složitého, protože porážet, bourat a zpracovávat vepřové jsem se naučil během praxe v Masokombinátu Písnice. Potom jsem jich během zimy dělal třeba 30, ale v poslední době je jich už velmi málo, maximálně pět. Po zrušení družstev, kde zaměstnanci dostávali deputát i ve formě krmení pro domácí zvířata, se chov prasátka doma už nikomu finančně nevyplatí. Celoročně ale jezdím na soukromé hovězí porážky a bourání masa ke kamarádovi, který chová na Slapech stádo býků.
Který výrobek Ti při zabijačkách nejvíce chutná?
Na zabijačkách mám nejraději bábovku. Zní to možná podivně, ale masa mám dost za celý týden v práci, takže se jeho konzumaci o víkendech spíš vyhýbám.
Co je na zabijačce pro řezníka nejtěžší?
Nerad vidím, když se už na začátku zabijačky lidé opijí, protože se pak kolem mě motají a často jim hrozí i nebezpečí úrazu.
Zabijačky děláš mimo pracovní dobu, ale kde jsi zaměstnán?
Třicet let pracuji v rodinném Řeznictví Kratochvíl, které funguje na pražském Smíchově. Prodejnu s jídelnou máme v Nádražní ulici nedaleko Anděla. Výrobna, kde pracuje 25 lidí, je ve vnitrobloku. Jako vedoucí výroby mám na starosti zamíchání, narážení a tepelné zpracování masných výrobků. Z nich bych určitě doporučil naše zvěřinové klobásy uzené studeným kouřem.
Jaké změny jsi zaznamenal v řeznickém řemesle během posledních let?
Přibývá strojů, které nám ulehčují ruční práci. Například ingredience na tlačenku už nekrájíme nožem, ale používáme takzvanou kostkovačku.
A jak se za tu dobu změnily chutě zákazníků?
Změna stravovacích návyků i generační obměna se samozřejmě projevily i u nás. Dříve se prodávalo více anglické slaniny, výrobků z bůčku a například vepřové laloky si dneska už nekoupí nikdo. V současné době zákazníci chtějí spíš kuřecí speciality, třeba i párky, které vyrábíme z kuřecích prsou. Rád bych zdůraznil, že drůbeží separáty jsme u nás nikdy nepoužívali.
Je povolání řezníka mezi mladými lidmi atraktivní? Daří se obor doplňovat novými uchazeči?
Profese řezníka bohužel skomírá.V Písnici už dokonce museli pro nezájem zrušit učiliště. Absolventy základních škol už naše povolání evidentně neláká. Jediné podniky, které mají na praxi ještě pár řeznických učňů, jsou Globus a Kaufland. Když jsem končil školu já, bylo po Praze ještě kolem 30 výroben, dneska jsme už jenom my u Kratochvíla. Už před rokem 2000 ukončily provoz velké masokombináty v Písnici a Čakovicích. Obávám se, že jednou budeme všechno maso a uzeniny dovážet jenom z Polska nebo od Agrofertu. Kolem Prahy naštěstí existuje ještě pár drobnějších výroben, jako jsou Dolejší v Davli nebo Jarda Novák v Říčanech, který má prodejnu i na Mníšku.
Jak vypadá Tvůj pracovní den?
Vstávám v jednu hodinu ráno, protože o hodinu později už musím být na pracovišti. V pět hodin ráno už od nás vyjíždí k odběratelům dodávky s masem a uzeninami. Pracovní doba mi končí dopoledne v deset hodin. Samozřejmě celou dobu pracujeme v chladném prostředí. Když přijedu po práci domů, jdu si na pár hodin lehnout a pak vyjíždím na kole do přírody.
Znamená to, že relaxuješ sportem?
Po práci běžně na kole najedu 60 kilometrů, což je pro mě ideální relaxace a odpočinek. Na Mníšku máme tu výhodu, že tady se dá jet každý den jinou cestou. Nejraději jezdím okruh po Hřebenech, kolem Dobříše a Staré Huti na Kocábu a domů se vracím od Bratřínova. Podle mého názoru patříme mezi města s nejlepšími podmínkami pro cykloturistiku. Snažím se jezdit denně bez ohledu na počasí. Ročně najezdím až 12 tisíc kilometrů.
Kolik kol vlastníš?
Mám tři kola a střídám je podle povrchu: silniční, horské a gravel, které se hodí na silnice i do terénu a dá se na něj navěsit spousta věcí pro cykloturistiku a ultramaratony.
Jak ses k cyklistickým ultramaratonům dostal?
Pravidelně jsem se účastnil cyklistických maratonů do 70 kilometrů. Pak jsem ale viděl cestopisný film „Deník bláznů“, který o sobě natočil extrémní cyklista Jan Kopka. To mě v červenci 2020 inspirovalo k účasti na mém prvním ultramaratonu s názvem „1000 Miles Adventure“, o kterém se říká, že je nejtěžším závodem ve střední Evropě.
Jak si závod zvládl?
Ze 150 účastníků jsem přijel na 14. místě, což byl za mě napoprvé super výsledek. Trvalo mi to 12 a půl dne, což bylo v průměru asi 145 kilometrů denně. Za umístění jsem od organizátorů dostal žlutý finišerský dres. Trasa, která obvykle začíná u Aše a končí na slovensko-ukrajinské hranici, se kvůli proticovidovým opatřením musela jet jenom po České republice. Vyjížděli jsme z Aše, přes Šumavu a jižní Moravu jsme se dostali až na hranici se Slovenskem, kde jsme pokračovali zpátky do Aše, ale tentokrát přes Jeseníky, Orlické, Lužické a Krušné hory. Od startu do cíle jsme najeli 1 781 kilometrů, přičemž na převýšení jsme nastoupali celkem 40 tisíc metrů.
Máš ze závodu nějaké zajímavé zážitky?
V první řadě bych zmínil nepříznivé počasí, protože nám dva dny v kuse pršelo. V terénu to znamená hromady bahna, které máš za chvíli na kole i všude po sobě. Spal jsem v krmelcích nebo na posedu, což jsou pro klidné přespání ideální místa. Je to mnohem lepší než spát na ulici ve městech, kde tě budí auta, chodci nebo i policie. Jednou jsem například přespal v kontejneru s posekanou zapařenou trávou. Sice dost smrděla, ale vydávala teplo. Rád bych zmínil úsměvnou historku z Jeseníků, která se mi přihodila po probuzení ve čtyři hodiny ráno. Myl jsem se od bahna v hluboké koleji po těžké technice naplněné čistou vodou, když v tom přijeli lesáci a nevěřili vlastním očím. Asi si mysleli, že jsem naprostý magor, když mě viděli brzy ráno u kaluže namydleného šamponem a kartáčkem se zubní pastou v ruce. Naštěstí si jeden z nich vzpomněl, že se přes jejich les jede ultramaraton a zase se smíchem odjeli.
Jak takový ultramaratonský závod probíhá?
Vedle délky a terénu je pro jezdce náročný i v tom, že probíhá bez cizí podpory a zajištění.Organizátor poskytne pouze sledovací tracker a podrobný plán trasy v GPS. Všechno si tedy během závodu zajišťují účastníci sami. Povolená je pouze nahodilá pomoc v případě závady, kdy může jezdec požádat cizího člověka například o zapůjčení nářadí k opravě. Nesmí se volat příbuzným ani známým, aby přijeli a s něčím pomohli. Rád bych tímto poděkoval servisnímu týmu Bike Puzzle, který mi pokaždé kolo na závod připraví do perfektního stavu, takže po trase řeším už řeším jen drobnosti, jako je například defekt pláště a podobně.
Jak se během závodu stravuješ?
Jsme odkázáni pouze na to, co na trase k jídlu seženeme. V tomto ohledu jsme vděční za Vietnamce, jejichž obchody s potravinami fungují i na vesnicích od rána do večera. Ráno se rádi zastavíme na benzínce pro teplou kávu. Jinak pijeme elektrolyty, abychom doplňovali vypocené soli.
Které věci si s sebou na závody bereš?
My ultramaratonci máme heslo: „Co nemáš, to nepotřebuješ.“ Stačí mi spacák, jedno oblečení, základní hygienické potřeby, servisní potřeby s náhradními dušemi a drobná lékárna. Dále potřebuji volné brašny, kde vozím po cestě nakoupené jídlo.
Co se člověku při takové jízdě nejvíc honí hlavou?
Při jízdě poslouchám muziku a podcasty. Mám sluchátka na lícní kosti, takže v případě potřeby uslyším i zvuky, které se ozývají kolem mě. Nemám tedy problém uslyšet blížící se auto a včas na něj zareagovat.
Je povinností držet se po celou dobu předepsané trasy?
Jezdec ji může kdykoliv opustit, aby se například neobědval v restauraci, přespal v penzionu a podobně. Ale v tom místě, kde trasu opustí, se na ni musí znovu napojit a pokračovat dál v jízdě. Naštěstí využívám toho, že díky svému nočnímu zaměstnání dokáži pracovat se spánkem a provozní režim si na trase upravím podle potřeby. Zatímco ostatní mají tendenci přes noc usínat, já jsem zvyklý od jedné ráno naplno fungovat. Během závodu mám dvě hodiny na jídlo, zhruba hodinu na spánek a po zbytek dne jsem na kole.
Absolvoval jsi i nějaké další ultramaratony?
Mám jich za sebou už celou řadu. Začátkem července jsem se například už podruhé zúčastnil závodu „Race Across Czechia“, který se jede na 850kilometrové trati z Plané nad Lužnicí, přes Lipno až do Dalešic u Třebíče. Já ho dokončil za dva dny a pět hodin a skončil na druhém místě. Další osmistovkou, kterou jsem zvládnul celkem čtyřikrát, je „Moravia Divide“, která se jede z Jeseníku, přes Polsko a Slovensko do Břeclavi. Letošního ročníku se zúčastnil také Martin Mandák z Rymaně, který ze 170 účastníků dojel do cíle v první desítce! Strašidelný moment se nám přihodil v Bílých Karpatech, kde jsme slyšeli řvát medvěda. Přijel k nám Slovák a okamžitě nás hnal pryč. V ten okamžik jsme ze sebe vydali maximální energii a dosáhli neuvěřitelného zrychlení.
Co bys chtěl v této disciplíně ještě dosáhnout?
Takovým mým dosud nesplněným snem je pro mě závod „Slovakia Divide“, který je dlouhý 1 000 kilometrů. Většina trasy vede mimo civilizaci, a tak je problém narazit na vesnici s obchodem s potravinami. Je to takový dobrodružný průzkum divočinou. Hodně jsem o jeho náročnosti, záludnostech, ale i krásách četl na internetu a slyšel od kamarádů, kteří ho už absolvovali. Doufám, že mi vydrží zdraví i zázemí od nejbližší rodiny, za což bych chtěl moc poděkovat mé manželce Lence a dceři Justýnce. Jejich podpora, tolerance a trpělivost jsou pro mě klíčové.
Ptal se Libor Kálmán
Fotil Petr Marhoul, další fotografie pochází z rodinného archivu Hršelových
