Na vybudování vodovodu v Mníšku přispěli vojáci c. a k. armády

Mníšek těžil ze své blízké polohy u Prahy, kde bylo umístěno několik kasáren c. a k. armády. Brdské lesy poskytovaly vojákům vhodný členitý prostor pro cvičení, kam se mohli vypravit vlakem do Řevnic a potom pěšky.

Hledání místa pro střelnici
Obecní zastupitelé jednali o žádosti velitelství c. a k. 8. armádního sboru na zřízení vojenského střeleckého cvičiště na schůzi v červnu 1900. Většina zastupitelů hlasovala PRO (v poměru 10:8). Jednomyslně se však postavili proti tomu, aby obec poskytovala „slavnému vojenskému eráru“ finanční příspěvky na uhrazení nájmu, a to z důvodu „nepříznivých poměrů zdejšího poplatnictva“. Souhlasili naopak s tím, aby se poskytl stavební materiál (cihly, kámen) na vybudování polních ohnišť. Jednání s obcí se ujalo c. a k. vojenské staniční velitelství v Mníšku v čele s majorem von Schreitterem.
Jako nejvhodnější místa pro zřízení střelnice byly vojákům doporučeny pozemky Na Vrškách směrem K Šibenci (patřily velkostéíatku, musely by se pronajmout) a v Habrovém (obecní, který by se poskytl zdarma). Vojáci ovšem obě nabízená místa odmítli jako nedostatečná.

Kytínská střelnice
Vojenská střelnice byla nakonec zřízena mezi Kytínem a Chouzavou (zákres na přiložené mapě) a fungovala zde až do roku 1911, kdy byla na zásah knížete Colloredo-Mansfelda zrušena, protože mu střelba ničila les. Podle kytínské kroniky Byla umístěna v prostoru, kde se říká Na Babinské. Dochovalo se i jméno jednoho z jejích velitelů, byl jím nadporučík Boh. Skutil (doložen v letech 1907 a 1908). Správa střelnice měla v letech 1900 až 1911 v Kytíně pronajatý dům č. p. 74 a ve vedlejší budově s č. p. 73 býval hostinec zvaný Na Střelnici (stojí přes silnici naproti Volnočasovému areálu).

Pěší pluky
První příchody vojáků z pražské posádky do Mníšku jsou doloženy v roce 1901. Do té doby chodili do polního ležení do Černého Kostelce (dnes Kostelec nad Černými lesy). Denní tisk na svých stránkách občas informoval o tom, že do Mníšku odtáhly prapory pěších pluků číslo 8, 11, 28, 73, 75, 88 nebo 91. Záložníci měli alespoň tu výhodu, že mohli jet vlakem do Řevnic a teprve odtud mašírovali po svých.
Odchody vojenských posádek na cvičení ovlivňovaly i pražský společenský život. Ve spolkové rubrice Katolických listů v srpnu 1903 Měšťanská beseda avizovala, že „následkem odjezdu vojenské kapely pluku číslo 11 do polního tábora u Mníšku neodbývá se dnešní zahradní koncert“.

Prapor neboli batalion čítal podle doby 300 až 1 500 mužů. Lze tedy předpokládat, že v době cvičení bylo v Mníšku ubytováno několik stovek vojáků najednou.

Náklady
Nejožehavějším problémem, který s sebou velké množství vojáků provázel, byla bezesporu hygiena. Na návrh Dr. Františka Šembery vyzvalo v březnu 1903 zastupitelstvo místní hostinské ke zřízení řádných pisoarů, zvláště pro období pobytu vojska. Ten vyžadoval také vysoké náklady na vybudování odpovídající infrastruktury, například vybudování vodovodu odhadli zastupitelé na 5 a 6 000 zlatých.

Ubytování vojáků
Na dubnové schůzi v roce 1901 se zastupitelé usnesli, aby ubytovatel (majitel domu, hostince. stodoly či louky, kde byli vojáci ubytováni) platil ve prospěch obce za každého ubytovaného vojáka 1 haléř denně (z 8 haléřů) a za každého důstojníka 2 haléře (z 82 haléřů). Z vybrané sumy by se platily výlohy spojené s ubytováním vojska, konkrétně písařské a jiné obecní práce. Za výpomocnou sílu byl do obecní kanceláře přijat hodinář Václav Schlőgl, bývalý poddůstojník.
Například příjem z prvního ubytování pěšího pluku č. 73 činil pro obec 368 Korun a 52 haléřů, z čehož byla Schlőglovi vyplacena mzda 92 Korun.
Mezi obyvateli Mníšku z toho ovšem povstala nevole, protože o přivýdělek formou ubytování i zásobování byl velký zájem. Proto zastupitelé vojenskému velitelství doporučili, aby byly ubytování a potraviny vojákům rozdělovány na obecním úřadě, čímž by se zamezilo „všelikým nespravedlnostem“.
Tento, zajisté dobře míněný návrh, ale armáda odmítla s tím, že rozhodnutí zůstává na ní, protože musí „voliti předem způsobilé a zdravé místnosti“.  Ve věci odběru potravin odůvodnili vojáci své zamítnutí tím, že „se jim nemůže zazlívati, když si zvolí levnější nákupní prameny“.

Prodej lahvového piv a čokolády
V pobyt vojáků vidělo mnoho podnikavců příležitost k dobrému přivýdělku a žádalo c. a k. okresní hejtmanství Smíchovské zastupitelstvo o dělení koncese k hostinské živnosti nebo povolení výčepu lihových nápojů. Zastupitelé ve svém dobrozdání okresnímu hejtmanství jejich udělení nedoporučovali, protože „pro obyvatelstvo místní, pro příchozí i pro ubytované vojsko dosavadní hostince a výčepy lihovin úplně dostačí a vůbec místní potřeba toho nevyžaduje.“
Obecní zastupitelstvo naopak povolilo Vendelínu Suchomelovi (č. p. 37) a Josefu Švarcovi (č. p. 6), prodej lahvového piva, kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a pokrmů – ale pouze po dobu pobytu vojska.

Příjem do obecní pokladny
Pobyty armády znamenaly pro Mníšek nejen vítané příjmy do obecní pokladny, ale také možnost výdělku pro místní obchodníky, velkostatek a další obyvatele. Na schůzi v únoru 1904 se zastupitelé dokonce rozhodli poslat na velitelství žádost o poskytnutí většího množství k ubytování, a to alespoň šesti praporů. Zřejmě nebyli vyslyšeni, protože na květnové schůzi roku 1906 vyjádřil ředitel mníšeckého velkostatku Letnianský znepokojení nad tím, že v Mníšku je vojáků málo a ostatní jsou ubytováni v okolních obcích.
Jedná se o poslední zápis zastupitelstva, který se pobytu c. a k. armády týká.

Obnova střelnice pro Československou armádu?
Nová Československá armáda, která vznikla po rozpadu Rakouska-Uherska, již střelnici u Mníšku nevyužívala, ale soustředila se na rozšiřování cvičiště v Milovicích. Na schůzi v květnu 1924 se zastupitelé usnesli, poslat na Ministerstvo národní obrany žádost o obnovu střelnice. V dopisu mimo jiné stálo: „Podmínky pro střelnici u Mníšku pro svoji polohu se osvědčily a na větší distance jsou velmi příznivé, protože v úvahu brána z větší části půda lesní a nefrekventovaná.“ Zastupitelé nijak neskrývají hlavní důvod, který je k sepsání žádosti vedl: „Prosíme o blahovolné uvážení, posouzení nejen výhod pro stát z toho plynoucích, ale i pro chudý kraj pohorský, který opětným zřízením střelnice byl by podpořen a částečně povznesen, jelikož postrádá průmyslu vůbec.“
O tom, že by Ministerstva národní obrany ČSR přišla odpověď, ať už kladná, nebo zamítavá, není v zápisech zastupitelstva žádná zmínka.

zpracoval Libor Kálmán

Zdroje:

• Zápisy o schůzích městského Zastupitelstva (27. 12. 1886 – 26. 10. 1907), in: Archiv města Mníšku pod Brdy, SOA Praha-západ v Dobřichovicích,
• Pamětní kniha obce Kytína, in: SOA Praha-západ v Dobřichovicích,
• Vojenský ústřední archiv – VHU Bauabteilung der Korpskommando Nr. 8 – stavební oddělení 8. sborového velitelství – sign. II  19/7
• Bílek David, Buchtová Jana, Minařík Milan, Rorejs, Pozdrav z Mníšku, Kniha historických pohlednic, Mníšek pod Brdy 2009