Současná uprchlická vlna z Ukrajiny není pro Mníšek pod Brdy žádnou novinkou. S první velkou uprchlickou krizí se mníšečtí občané setkali již před 107 lety během 1. světové války.
Postupující Rusové
Pro Rakousko-Uhersko se od podzimu 1914 nevyvíjela situace na východní frontě příznivě a po počátečních úspěších musela ustupovat před útočící ruskou armádou. Před blížící se frontou prchaly statisíce obyvatel východních částí Rakouska-Uherska, zejména Haliče a Bukoviny. Jednalo se především o Rusíny, Poláky a Židy, kteří se obávali pogromů ze strany kozáků. K prvoválečným uprchlíkům v rámci monarchie musíme v pozdějších letech řadit i Chorvaty a také Italy z jižního Tyrolska.
Halič a Bukovina byly součástí Rakouska-Uherska v letech 1775-1918.
Po roce 1918 získalo východní Halič s centrem ve Lvově obnovené Polsko, po 2. světové válce byla součástí Sovětského svazu, od roku 1991 Ukrajiny.
Bukovina je v současné době rozdělena mezi Rumunsko a Ukrajinu (centrum Černovice).
Monarchie se sice snažila o uprchlíky ze svého obrovského území postarat, a zároveň je kontrolovat, protože panovala totiž obava z nemocí, přelidnění a nedostatku potravin. Desetitisíce nebožáků našly azyl v uprchlických táborech, z nichž největší na území Čech byl v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Vybudované tábory ovšem poskytly útočiště jen menšině běženců, většina byla poslána do menších měst a vesnic. Stát rozděloval běžence do takzvaných uprchlických obcí a jednou z nich byl i Mníšek.
Uprchlíci v Mníšku
Do Mníšku se dostali první uprchlíci v únoru 1915. Jednalo se o 120 Židů z Bukoviny. „Většinou to jsou lidé nemajetní, kteří berou od státu podporu, by mohli být živi. Ubytování byli u České koruny, ale později sami si byty najali, někteří se jinam odstěhovali. Se zdejšími židy se nestýkají, neboť náleží k jiné sektě židovské (chasidé), která až úzkostlivě šetří svých náboženských předpisů, zvláště co se týče užívání nádob na jídlo. Do jejich nádoby musí se jim mléko nadojiti, a podaný pokrm nebo nápoj od křesťanů nepřijmou. Někteří z nich nechtěli ani o šábesu státní podporu přijímati.“
Situace pro ně musela o to složitější, protože kromě náboženských rozdílů (navíc s pejzy a v kaftanech) byla mezi nimi a místními občany také bariéra jazyková. Kromě specifického jazyku východoevropských Židů zvaného jidiš mohli snad někteří ovládat němčinu. Z archivních dokumentů se dozvídáme příjmení některých uprchlíků: Blank, Fieber, Friedman, Kessler, Meler, Rosenstrauch nebo Schatner.
V srpnu 1916 byly do Mníšku přiděleny i dvě katolické rodiny z Haliče, samozřejmě jen ženy s dětmi a bez otců, kteří museli narukovat do rakousko-uherské armády. Jednalo se o Marii Nowakovskou (manželka obuvníka) se čtyřmi dětmi a Kateřinu Schöntagovou (manželka železničního zřízence) s pěti dětmi. Ubytování běženci dostali ve veřejných objektech, později si najímaly místnosti u soukromníků.
Zaopatření uprchlíků
Uprchlíci přicházeli v zuboženém stavu, který ještě zhoršovala dlouhá cesta a mizerné hygienické podmínky. Často byli téměř nemajetní a své domovy v Haliči a Bukovině opustili jen s nejnutnějšími věcmi.
Nadřízené orgány nabádaly představitele uprchlických obcí, aby „Pečovali, aby trpkost osudu uprchlíků nebyla stupňována nevraživým chováním obyvatelstva a zejména nechť netrpí v obci útoků na uprchlíky ze strany mládeže.“
Hmotná podpora od státních orgánů byla minimální, uprchlíci se tak leckde snažili vypomáhat, zapojovali se do sezonních nebo řemeslných prací. Běžencům byl pravidelně vyplácen státní vyživovací příspěvek ve výši 70 haléřů na dospělou osobu a den (děti do 2 let dostávaly 50 haléřů, starší 60 haléřů). Jeho vyplácení bylo později podmíněno tím, že jeho dospělí příjemci pracovali.
Ceny potravin i ostatního zboží v důsledku válečného hospodářství a špatného zásobování rostly:
Ceny v roce 1915:
Litr mléka stál 24 haléřů, kilogram másla 5 korun a kilogram hovězího masa 4 koruny.
Ceny v roce 1916:
Litr mléka stál 32 haléřů, kilogram másla 9,60 korun a kilogram hovězího masa 8 korun.
Ceny v roce 1917:
Litr mléka stál 80 haléřů, kilogram másla 20 korun a vykrmená husa 100 korun.
Poslední dva válečné roky už byl všeho nedostatek, a tak byly vydávány téměř na všechno různé lístky, podle kterých mohl jejich držitel odebrat a zaplat pouze omezené množství: moučenky, chlebenky apod.
Mníšecká obec jim také rozdělovala od státu dodané šatstvo a obuv. Zachovaly se seznamy, podle kterých muži dostávali spodky, ponožky, kalhoty, košile, vesty, spodní kabáty zimníky i kapesníky, ženy pak navíc spodničky, punčochy, šaty a šátky. Přidělovaly se i slamníky a přikrývky.
V Mníšku vydržely obě křesťanské rodiny až do listopadu 1917, kdy byly poslány zpět do Haliče vyklizené od ruských vojsk. Poslední Židé se do svých domovů v osvobozené Bukovině vraceli až v srpnu 1918.
První světová válka dala Evropě velkou lekci na poli sociálním, neboť vznikly první moderní uprchlické tábory a zároveň byly položeny základy neziskových organizací, které usilovaly o dlouhodobé řešení sociálních problémů.
Z Památné knihy fary v Mníšku a Archivu města Mníšku pod Brdy zpracoval Libor Kálmán
