To byla taková šlupka!

To byla taková šlupka!

Kovově temná obloha, valící se mokrý sníh z ní. Nic moc ráno pro pozitivní náladu žáků, kteří 20. prosince mířili do Základní školy Komenského 420.  S nimi přišli i studenti Smíchovské střední průmyslové školy, kteří se chopili nápadu svého ředitele a připravili dětem vánoční dárek v podobě Festivalu techniky pro 21. století.

Kolem půl deváté přijíždějí další absolventi a studenti Smíchovské SPŠ svými automobily, v nichž přivážejí techniku, jejíž hodnotu lze odhadnout na tři čtvrtě milionu korun. Dají jí všanc zdejším dětem, a věří, že jako po skončení mnoha jiných festivalů, ji i poté budou moci sami dále využívat. Celý program připravili ve vlastní režii, studentští vedoucí pracovišť řídili a i teď řídí své týmy. Není to však pro ně nic nového, podobných akcí zažili již mnoho, a tak shovívavě hledí na čas, který pádí vpřed ukrutným tempem a hodina H se kvapem blíží.

Devadesát minut je možné pozorovat doslova koncert většinou již sehraných týmů. Jejich členové přinášejí techniku do haly a připravují ji k ostrému provozu. Vytvářejí hned deset pracovišť, konkrétně virtuální reality, rozšířené reality, robotiky, laboratorních pokusů z fyziky, vesmírného programu s výukovou hrou startu rakety v mezinárodním projektu Space Camp, 3D tisku, projektu studentů druhého ročníku realizujícího stavbu rakety, hrací hnízdo přemístěné ze Studentského klubu, multimediální pracoviště Mediálního domu Preslova, či droní arénu. To vše již za pár minut spatří i zdejší děti. A také několik desítek předškoláků z nedaleké mateřské školky.Přicházejí ti nejmenší z prvního stupně a hned ve dveřích se jim oči rozzáří. Paní učitelky se je snaží udržet ve skupinách, některým se to horko těžko podaří, další rezignují. Děti se rozebíhají po hale a míří k atrakcím, které je nejvíce oslovují.

Záhy je prostor prosycen radostným a bujarým výskotem, děti si na ploše hrají s roboty, válejí sudy před nimi, ovládají je mobilem a honí jimi své spolužáky. Fronty se stojí na ukázky virtuální reality, kterou zde zastupuje chůze po prkně na střeše mrakodrapu, nebezpečí přejetí obrněným vozidlem Pandur, projekt Studia 301 na Smíchovské SPŠ, či hra Sněhuláci, vytvořená o minulých vánočních prázdninách tehdy druháky Robinem Bezákem a Kryštofem Tomanem. Unikátní a hodně oceňovaný projekt Smíchovské SPŠ v podobě virtuální prohlídky koncentračních táborů Auschwitz I. a Auschwitz II. – Birkenau dnes vzhledem k věku návštěvníků k vidění nebude.

Je nebezpečné létat s drony v přeplněné sportovní hale, a tak zpočátku děti jen pasivně sledují, co by mohly vidět ve speciálních brýlích. Jako v pohádkách, kdy čaroděj hledí na svět očima ochočeného dravce. Ale brzy je tento problém vyřešen a po tělocvičně běhají děti s dronem a jejich kamarádi s brýlemi na hlavě sledují, co kamera dronu právě snímá. Baví se u toho všichni.

Naštěstí je sportovní hala dost velká a umožňuje se dětem rozptýlit, ty přebíhají od pracoviště k pracovišti, či nervózně přešlapují ve frontě a čekají, až na ně dojde řada. Obrovský zájem je o virtuální realitu, o roboty, ale zajímavá jsou vlastně všechna pracoviště, vždy obklopená houfem žáků, ke kterým trpělivě a vstřícně promlouvají středoškolští studenti.

Od deseti do dvou hodin se vystřídá v hale přes osm set dětí ve věku od pěti do patnácti let, a studenti u atrakcí se snaží přizpůsobit svou mluvu jejich věku. V odpoledních hodinách se vracejí žáci v rámci školních družin, poté i sportovního kroužku.

Asi od tří hodin se začínají objevovat rodiče či prarodiče, buď si chodí pro své potomky, anebo cíleně, aby sami shlédli festival, možná motivováni vyprávění dětí o atrakci ve škole. V každém případě se u pracovišť ve frontách nyní mísí žáci i „dospěláci“, vyptávají se studentů anebo diskutující s Radko Sáblíkem, ředitelem Smíchovské SPŠ, a již měsíc i místostarostou Mníšku pod Brdy.

„Chytili jsme se za ruce, pak se jeden z nás chytil drátu, a to byla taková šlupka!“ vykládá vzrušeným hlasem jeden asi osmiletý hoch své babičce, oči mu přitom září, úsměv od ucha k uchu, při popisu ukázky statické elektřiny.

Když se někteří rodiče snaží odtáhnout své potomky domů, začínají ti natahovat, mnozí nepokrytě pláčí a zarputile se brání odchodu. Někteří si i vytrucují, že mohou ještě zůstat, smlouvají o každou minutu, a když uspějí, s radostí se vrací k atrakci, od níž byli vytrženi. Přemluvení rodiče zamíří za nimi a mnozí brzy zapomenou, že vlastně už chtěli odejít.

Zajímavé je, že dospělí snášení prožitky z virtuální reality hůře než děti, a tak někteří vykřiknou hrůzou při chůzi ve výšce či při uskakování před obrněným Pandurem, který se na ně po lesní cestě řítí. Jednu paní musí zachytit ředitel Smíchovské SPŠ, jinak by upadla. Členové rodin se navzájem povzbuzují k absolvování ukázky slovy: „To musíš zkusit“, a dobře se baví následnou reakcí blízké osoby se speciálními brýlemi na hlavě.

„Pane řediteli, vaši studenti jsou prostě úžasní. Je vidět, jak jsou už unavení, a přesto se pořád dětem věnují, jsou k nim milí a trpěliví. Mají skvělou úroveň, bezvadnou komunikaci. Prostě je to zcela jiný level, to je na první pohled vidět. Máte skvělé studenty,“ zní z vícero úst rodičů i učitelů hodnocení desítek mladých lidí, kteří se opravdu hodiny a hodiny věnují dětem, a na jejichž znavených tváří přesto stále zůstává úsměv. Možná si přitom mnozí návštěvníci uvědomí, že paušální odsudky nastupující generace nejsou vždy zcela na místě.

„Jsem za ta pozitivní vyjádření nesmírně rád,“ vyzařuje z Radko Sáblíka spokojenost, sám je na festivalu přítomný po celou dobu jeho konání. „Především kvůli studentům. Všechno připravili sami, někteří použili i svá osobní vozidla pro přivezení techniky. Deset z nich je místních, přes dvacet dalších muselo přijet z Prahy, většinou autobusem. Nikdo se mě přitom nezeptal, kdo mu proplatí jízdenku a kdo palivo do automobilu. A po pravdě nikomu nic proplaceno nebude, ani nebude poskytnuta nikomu žádná odměna, všichni se zúčastnili dobrovolně a ještě s tím mnozí měli osobní náklady,“ vysvětluje. „Kdyby zůstali ve škole, kde je dnes vyučování víc sváteční než pracovní, už dávno by byli doma,“ upozorní. „Jsem na ně pyšný,“ dodá rozhodně.

„Je to podle mě nejvydařenější festival, kterého jsme se zúčastnili. Těch dětí bylo tolik a byly tak nadšené,“ neskrývá dobré rozpoložení student třetího ročníku Smíchovské SPŠ Petr Ptáček, správce Studentského klubu, který zapůjčil herní hnízdo s pěti pracovišti v ceně větší než čtvrt milionu korun, „Je tu u nás nával, ale zároveň jsou děti trpělivé, čekají, až na ně dojde řada,“ doplňuje.

Oficiálně má akce končit v šest hodin večer, ale kdyby dvacet minut po limitu nevypadl zásuvkový okruh, asi by festival dále pokračoval, neboť stále je přítomno několik desítek dětí. „To není dobré,“ je zachmuřený třeťák Martin Vejsada, který funguje u herního doupěte, „Takový výpadek elektřiny by mohl teoreticky počítače poškodit,“ upozorňuje. Naštěstí se jeho obavy nenaplní a k žádné újmě nedochází.

Tak se tedy začínají pracoviště balit, avšak stále zůstává houf dětí u virtuální reality, kde fungují notebooky na baterie. A jsou zde pořád, i když další technika postupně mizí z haly a je přenášena do přistavených osobních automobilů. Studenty Smíchovské SPŠ ještě čeká cesta do mateřské školy na Smíchově a další přemístění techniky, tentokrát na místo obvyklé. Což se stane až kolem osmé hodiny večerní. Vlastně po dvanáctihodinové směně.

„Studenti Smíchovské střední školy si zaslouží poděkování za akci, kterou zde dnes připravili. Naše děti si ji opravdu užily, což mohl pozorovat každý, který k nám dnes přišel,“ usmívá se spokojeně Michaela Pažoutová, ředitelka mníšecké základní školy, „Milé bylo vidět tolik našich absolventů, kteří tu dnes s festivalem pomáhali,“ dodává.

„Mám skvělé ohlasy. I moje dcera byla doslova nadšená,“ konstatuje Magdaléna Davis, starostka Mníšku pod Brdy, a jejími slovy můžeme uzavřít vyprávění o akci, která se očividně vydařila.

Michal Kalista, vedoucí PR oddělení Smíchovské SPŠ

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Nejvíce hlasovaný
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se