V novinách měly vždy své místo zprávy ze soudních síní, ve kterých novináři informovali senzacechtivé čtenáře o nejnovějších kriminálních činech. Za kusem dnes již zažloutlého novinového papíru se skrývají příběhy, na jejichž konci bývá mnohdy lidská tragédie.
Nejinak tomu je i v případě pracovnice mníšecké pošty Žofie Vobořilové, která si kvůli lásce zničila kariéru a možná i život. Na podzim roku 1908 stanula před c. a k. trestním soudem, protože byla obžalována z defraudace. Svědomitá a poctivá poštovní oficiantka Slečna Žofie Vobořilová (*1872) pocházela z obce Jelence u Příbrami a byla vždy svědomitou a poctivou poštovní oficiantkou, na kterou byly kladeny nemalé nároky. Pro své nesporné pracovní i morální kvality Žofie povýšila a v roce 1905 byla přeřazena na mníšecký c. a k. poštovní úřad, kde byla pověřena funkcí administrátorky a stala se zástupkyní
poštmistra.
Poštovní oficiantkou se mohla v Rakousku-Uhersku stát žena tělesně způsobilá, bezúhonná, svobodná, ovdovělá nebo rozvedená ve věku 18-40 let. Musela ovládat dva zemské jazyky (češtinu a němčinu), být absolventkou měšťanské školy nebo tří ročníků vyšší dívčí školy a u poštovního a telegrafního ředitelství vykonat zvláštní zkoušku z povšechných vědomostí.
Nadporučík ze střelnice
S povýšením a přestěhováním do Mníšku se ale začal odvíjet její nešťastný osud. Zamilovala se do nadporučíka Boh. Skutila, který byl velitelem na nedaleké vojenské střelnici v Kytíně. Zamilovaná Žofie mu posílala různé dary jako víno, bažanty, ústřice nebo živá jehňata. Její roční plat ve výši 1 300 Korun na podobně prezenty ovšem nemohl stačit, a proto se uchýlila k nepoctivosti. Ponechávala si peněžité částky, složené na různá konta poštovní spořitelny a připravila tak stát o 4 469 Korun (zpronevěřila finanční částku, kterou by vydělala za 3,5 roku!). Mimoto byla žalována také za porušování listovního tajemství, protože zadržovala a otevírala dopisy, které vklady do poštovní spořitelny doprovázely.
Obžalovaná postavila svou obhajobu na nouzi a chorobě, která vyžadovala delšího léčení.
Žaloba jako důvod zpronevěry uváděla její známost s nadporučíkem a s tím spojený život
„nad poměry“. Porota uznala Vobořilovou vinnou a soud ji následně odsoudil na 10 měsíců
těžkého žaláře.
Odsouditi nutno jednání důstojníka
Novinář stojící spíše na straně nebohé Vobořilové na konci článku moralizoval: „Nebohé
ženě se ani tak nedivíme. Pokročila již do let, kdy žena ztrácí naději na vdavky a tu najednou usmálo se na ni štěstí v podobě c. a k. nadporučíka. Chtěla si to štěstí udržet všema desíti. Nemaje na to peněz vlastních, sáhla k penězům cizím. Ale odsouditi nutno jednání důstojníka, který se nechal hostiti chudou úřednicí, ač si mohl na prstech vypočítati, že ze skrovné své gáže sotva může mu dělati presenty.“
O dalších osudech nešťastné Žofie Vobořilové nám není nic známo. Je ovšem zcela jisté, že po propuštění z věznice se už nemohla do státní služby vrátit a ztratila tak jistotu zaměstnání na poště i nárok na penzi. S cejchem bývalé trestankyně asi jen stěží nalezla solidní zaměstnání.
Život Boh. Skutila se vyvíjel o poznání příznivěji, neboť již v době soudu s bývalou milenkou byl povýšen z nadporučíka na setníka. Jeho další osudy nám však nejsou rovněž známy.
Z dobového tisku (Čas, 21. 11. 1908) zpracoval Libor Kálmán
Fotografii apohlednici poskytl David Bílek
