Dnes je 18. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 11 °C

Svátek má Nataša

Dnes je 18. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 11 °C

Svátek má Nataša

David Bílek: Měli bychom se snažit kultivovat společenství lidí, ve kterém žijeme

David Bílek: Měli bychom se snažit kultivovat společenství lidí, ve kterém žijeme

Je to muž mnoha zájmů a aktivit. Kromě učitelské praxe ho můžete znát jako skautského vedoucího nebo sokolského cvičitele. Několik posledních let se také věnuje Mníšeckému místopisu, zpovídá pamětníky a objevuje příběhy starých domů a zákoutí našeho města. Nepřehlédnutelný je také v betlému, který každoročně oživuje spolek Rorejs. Nebo ho někdy můžete slyšet a pak i vidět na zrekonstruované motorce veteránovi, jak se ve staré helmě zvané kokoska prohání ulicemi Mníšku.
Autor si s ním v rozhovoru tyká, protože se oba dobře znají a spolupracují spolu již několik let.

Narodil ses v Praze, kdy ses dostal do Mníšku?
V Mníšku žiju až od svých 5 let. Nejdřív jsme bydleli v Praze na Žižkově, ale do Mníšku jsme jezdili pravidelně za dědou a babičkou. Moje maminka se v Mníšku narodila, pochází z rodu Částků a Vlnasů, kteří tu byli po několik generací. Mého dědečka Karla Částku si lidé budou ještě pamatovat jako automechanika, babička pracovala v prádelně a zasedala v komisích na městském národním výboru. Natrvalo jsme se sem z Prahy přistěhovali až v roce 1975, takže na základní školu už jsem začal chodit tady. Nejdříve jsme bydleli v domku naproti kinu. Ten domek ani kino už nestojí.

Jak moc se liší Mníšek Tvého dětství od toho dnešního?
Tehdy končil Mníšek už za školou a jako dítě si ještě pamatuju, jak se vedle ní stavělo nové
panelové sídliště. Na druhé straně končilo město u garáží a prostor směrem na Skalku byl
ještě tenkrát prázdný. Zvýšil se i provoz na ulicích. My ještě bez problémů lítali po ulicích na kolech. Do dneška si pamatuju, jak strakonická silnice vedla přes Mníšek, a my bydleli na Pražské ulici v zatáčce, takže v pátek a v neděli, když jsme usínali, jsme světla projíždějících aut viděli i přes závěsy až do jedenácti v noci.

Kde jste trávili s kamarády volný čas?
My jsme měli štěstí v tom, že v té době se stavěla hasičská zbrojnice, což byla ideální džungle pro naše dovádění. Měli jsme partu kluků z centra Mníšku a sváděli jsme bitvy se Starákama, což byli kluci ze starýho sídliště a Novákama, kteří bydleli na novém sídlišti. Hodně bitev se odehrávalo na Pivovárce, což byl náš rajón. Chodili jsme taky hodně do Dolíků, kde bývala skládka, kam se vyvážely i pozůstalosti, takže se tam najít spousta pokladů jako kuličky, fotky nebo nože. Pak se skládka zavezla hlínou, srovnala se do současný podoby a bylo po dobrodružství.

Rok 1997. Foto: archiv

Vybavuje se Ti z těch let nějaká příhoda?
S mým nejlepším kamarádem Jirkou Vlčkem jsme si sestrojili dvojkolo, to mi bylo asi 16 let, a vyrazili na něm za mým strejdou na Přimdu. Tam jsme dorazili za dva dny totálně vyčerpaný. Dodnes se mi vybavuje scéna, kdy jsme první noc padli vysílením do příkopu u Staňkova u Domažlic a nad ránem nás vzbudila kolona projíždějících sovětských vojenských ZILů a hulákajících vojáků. Bylo to naprosto monstrózní probuzení. Když jsme byli už plnoletí, tak jsme z dvojkola přesedlali na motorku a vydali se až na východní hranici Československa, do Čiernej pri Čope. Zastavili jsme se i v Mníšku nad Hnilcom, odkud jsme domů poslali telegram.

Mgr. David Bílek (* 1970 v Praze)
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, pedagogický obor chemie-fyzika. Po absolutoriu učil na gymnáziích v Praze a Dobříši. V současné době působí ve vzdělávacím projektu EDUbus, mobilní polytechnické laboratoři pro školy. Kromě svého zaměstnání je aktivní ve Skautu a Rorejsu, spoluvytváří projekt Mníšecký místopis.
S manželkou Janou a dcerami Veronikou a Klárou bydlí v rodinném domku s erbem v Čisovické ulici.

Lidé Tě můžou potkat na motorce, kolik jich vlastníš?
Od 15 let jsem měl Jawu Pionýr, na kterém jsme s mladším bráchou dojeli až do Lipna nad Vltavou za tetou. Aby nás to uvezlo, tak brácha musel vždycky pod kopcem sesednout a vyběhnout ho, občas mě i tlačil. Dodnes nerad vzpomíná na kopcovitou krajinu u Milevska.
V současné době mám ČZetu 150C z roku 1951 a Jawu 250. Obě motorky jsou pro mě spíš psychoterapie, baví mě je v garáži rozebírat a občas se i svezu. Tu ČZetu jsem si koupil už v 17 letech za 500 korun od pana Duška ze Stříbrné Lhoty. Nejdál jsem s ní byl asi ve Strakonicích.

Kdy ses rozhodl, že se staneš učitelem s aprobací chemie-fyzika?
Chemie mě bavila už jako mladého. Rodiče mě v tom podporovali, takže pokusy jsem si
mohl dělat doma v pokoji nebo ve sklepě. Pro učitelství jsem se rozhodl asi až na dobříšském gymnáziu, kdy jsme jako studenti dělali instruktory vedoucímu pionýrského oddílu, což byl vždycky voják základní služby. A protože se vojáci věnovali spíš hospodě než dětem, tak jsme ty oddílové schůzky vedli my. Asi proto jsem si pak ve čtvrťáku podal přihlášku na Přírodovědeckou fakultu na katedru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů. K chemii jsem si ještě přidal fyziku, protože mi přišlo, že oba předměty do sebe logicky zapadají.

Maturitní ples Gymnázia Jana Palacha. David Bílek na fotce s kolegy první zleva (1996). Foto: archiv

K chemickým pokusům se často pojí výbuchy nebo podobné nehody. Stalo se Ti někdy něco podobného?
Jedna „vtipná“ příhoda se mi stala v 21 letech, kdy už jsme bydleli v paneláku v Nové ulici.
Jednou jsem chtěl doma v pokoji opravit benzínový vařič, ale zapomněl jsem do něj zašroubovat trysku, takže mi to pak v ruce začalo hořet a chytly i záclony s kobercem. Tehdy jsem měl společný pokoj s o 10 let mladší sestrou Markétou, která okamžitě vyběhla pro vodu. V tom kouři už nebylo vůbec vidět, takže jsme se na chodbě s Markétou srazili a hrnec plný vody se vylil. Další hrnec už jsme nerozlili, a tak se oheň podařilo naštěstí včas uhasit. Míň vtipný už bylo, že jsem měl celou ruku spálenou, až mi z dlaně slezla kůže a měsíc jsem jí měl obvázanou.

Ve které situaci Ti znalosti chemie naopak pomohly?
Chemie mi náramně pomohla během mojí vojenský služby, kterou jsem strávil 11 měsíců
ve Kbelích na letišti. Jednou jsme jako bažanti dostali za úkol vydrhnout špinavou podlahu
na chodbě. Podlaha byla kachlíková se vzorkem, takže špína z vojenských kanad byla zažraná a my se vůbec s kartáčem a mýdlem nechytali. Naštěstí jsem zabloudil do skladu
a tam objevil nenápadnou lahvičku s koncentrovaným formaldehydem, což je žíravina. Podlahu jsme pokropili formaldehydem až byla za chvíli úplně vybělená. Mazáci nemohli vůbec uvěřit, že se nám to povedlo.

Ke Tvým volnočasovým aktivitám patří skauting, co Tě ke skautům přivedlo?
Je to spojené s prací s dětma a vzděláváním. Průpravu jsem už měl od pionýrů, ale jakmile
se v prosinci 1989 obnovil v Mníšku skauting, tak jsem se do něj zapojil. Vždycky mi přišel
jako nejlepší výchovná metoda pro zařazení dětí do společnosti. Je spousta oddílů, jako
jsou hasiči nebo fotbalisti, které se věnují tomu konkrétnímu oboru, zatímco skauti používají komplexní výchovnou metodu a rozvíjí děti ve všestrannosti. Vyhovuje mi důraz i na morální rozvoj, nikoli jen na fyzickej. V našem středisku Skalka jsem nejstarší aktivní člen (vždyť „kolik je mi let“), jako zástupce vedoucího se věnuju dětem i stavbě nové klubovny. Těší mě, že pestrost skautingu pořád táhne, ve středisku máme asi 130 dětí.

Buková u Příbramě – slib skautů-nováčků na letním táboře (1997). David Bílek druhý zprava. Foto: archiv

Jak pokračuje stavba nové skautské klubovny?
Začali jsme stavět v roce 2019 a podle všeho bychom ji mohli začít plně využívat už od
podzimu 2022. Máme hotovou hrubou stavbu, položenou půlku dlažby, dělá se strop
a podlaha v podkroví, máme domluvenou fasádu, kterou stihneme buď ještě letos, nebo
až na jaře. Zatím se scházíme ve staré klubovně V lipkách, ale ta už kapacitně nestačí.
Rád bych tedy poděkoval všem štědrým sponzorům, kteří nám pomáhají stavbu nové klubovny financovat. Zejména chci poděkovat městu Mníšek pod Brdy, od kterého jsme dostali peněz nejvíc. Zároveň také děkuji všem brigádníkům a řemeslníkům z řad rodičů a příznivců, kteří na naší klubovně odpracovali nezištně spousty hodin.

Mnozí Tě znají ze společenských akcí, které organizuje mníšecký spolek Rorejs. Jaká je v něm Tvá úloha?
Původní myšlenka Rorejsu z 90. let byla, aby to na Mníšku takzvaně žilo, čehož se snad,
i díky nám a ostatním spolkům, podařilo dosáhnout. Zpočátku jsme jako Rorejs pořádali
divadelní představení v Sokolovně, kam z počátku chodilo i 70 lidí. Já osobně jsem hrával
autorský divadlo v ochotnickým spolku Kuklík Tyjátr při svém dobříšském působení. V živým betlému už mám přisouzenou roli Krále Heroda, kterou si vyloženě užívám. K tomu se váže i jedna několik let stará příhoda, když ke mně, jako k tomu krvalačnému Herodovi toužícím po dětských životech, přiběhla moje malá dcera Klára a já to celé odehrál s ní na klíně. V Rorejsu se ale spíš věnuju přípravě publikací o Mníšku. Asi nejzdařilejší byla ta kniha s historickými pohlednicemi Pozdrav z Mníšku!, kterou jsme vydali společně s paní Buchtovou a panem Minaříkem. Tady jsem uplatnil můj další koníček, což je historie, kterou se společně zabýváme v projektu Mníšecký místopis a jeho výsledky najdete na webu www.mniseckymistopis.cz.

Tvé volnočasové aktivity jsou dobrovolnické, finančně nehonorované. Co Tě vede
k tomu, že se jim věnuješ?
Jsem přesvědčen o tom, že každý člověk, který žije ve společenství ostatních lidí, má
za povinnost to společenství nějak kultivovat, posilovat, pomáhat mu v intencích svých
možností. Komunita by měla žít tím, že každý do toho nějak přispěje. Já se snažím přispívat tím, že pomáhám u skautů, byl jsem cvičitelem u sokolů nebo se zapojuju do činnosti Rorejsu. Ale abych v tom nebyl sám, v Mníšku žije spousta lidí, kteří se snaží pro druhé něco dělat a berou si myšlenku té sounáležitosti za svou. Tady bych asi zmínil například rodiny Havlíkových a Freislebenů, které jsou činné v mníšeckém Sokole i Skautu, a se kterými mám osobní příjemnou zkušenost.

Rád bych připomněl Tvého tátu Jindřicha Bílka, který se tu do veřejného života rád zapojoval a stal se pro mnoho místních lidí pojmem. Lze hovořit o tom, že jsi po něm přebral pomyslnou štafetu?
Tak určitě, táta byl aktivistou už v době bolševický totality a udělal pro zdejší komunitu spoustu dobrých věcí. Protože se tenkrát v Mníšku moc věcí nekonalo, ani pro nás děti,
tak začal pro všechny spolupořádat závody na kole, na kárách a různý další komunitní akce, jako plesy s kolem štěstí a podobně. Jeho hlavním počinem bylo, že spoluzakládal a byl hlavním motorem Československého Pony Expressu, který vyjel poprvé v roce 1985 ze
Stříbrné Lhoty. Než se před 20 lety odstěhovali s mámou do Jindřichova Hradce, tak se tu
veřejný život bez něj nemohl obejít. On mi na vlastním příkladu ukázal, že každá, sebenáročnější myšlenka, jde zrealizovat.

Místo gymnaziálního profesora jsi před lety opustil, čemu se v současné době věnuješ?
Už několik let spolupracuju na projektu EDUbus, který bych nazval mobilní polytechnickou laboratoří pro školy. Přijedeme s autobusem ke škole a vyučujeme podle objednaných programů. Jsme schopni žákům ukázat chemii, fyziku, biologii, zeměpis a informatiku
s využitím nejmodernější techniky. Nejedná se u nás o klasickou přednášku, žáci s těmi
věcmi pracují a učitelé vidí, jak ten předmět můžou také učit. Nabízíme pak učitelům odpolední setkání, kde spolu probíráme odučenou hodinu a vysvětlujeme jim, jak si to ten
učitel může připravit. Výhodou je, že to uvidí v reálu, jak ta třída fungovala a on to může použít ve své praxi. Z vlastní zkušenosti vím, jak to mají dneska učitelé ve školách těžký a my tu jsme proto, abychom jim ukázali jednu z možností, kterou mohou při výuce používat. Jim se to líbí, ale bývá u nich problém realizace, ať už kvůli penězům nebo údržbě technologií.

EDUbus před berounskou základní školou

Jak probíhá vyučovací hodina v EDUbusu?
Při vyučovací hodině máme v autobusu maximálně 22 dětí. Například v chemii vysvětlujeme žákům význam stupnice pH, která rozliší kyselé a zásadité. V roztoku citrónu nebo sody pracují s pHmetrem a pak si na stupnici najdou, že je kyselý, nebo zásaditý. Odnesou si od nás pracovní list, na který pak může učitel v hodině navázat. Ve fyzice mluvíme třeba o tlaku, přetlaku a podtlaku, který si ukážeme tak, že jeden z žáků vleze do prázdného plastového pytle na odpadky a my vzduch z pytle vysajeme vysavačem. Nebo si tlak ověřujeme sezením na fakírské židli. V informatice například rozhýbeme pomocí napsaného programu robota a pak si na elektronické tabuli zhodnotíme, jestli ten program lze naprogramovat jednodušeji a společně to s nimi upravujeme.

Jakým způsobem jsi do EDUbusu zapojen?
Vytvářím programy a dělám lektora ve svých předmětech, chemii a fyzice. O další předměty se už starají kolegové, jsme na to celkem tři. Kromě lektora dělám i řidiče. Občas je to vtipné, když mám dojet s desetimetrovým autobusem až přímo ke škole a prokličkovat se tam. Někdy dělám drobné opravy, už jsem vyměňoval utrženou zástěrku nebo opravoval topení.

Kam nejdále jste už vyjeli? Jakým způsobem si lze EDUbus objednat?
Naše programy cílí jak na děti z mateřských a základních škol, tak také na středoškoláky.
Realizovat je můžeme jen díky sponzorům, kteří nám zakoupili nejmodernější vybavení. Díky tomu jezdíme po celé republice, byli jsme v Chebu i v Lipníku nad Bečvou. Pokud
si nás sponzor objedná do určitého regionu, tak potom objíždíme místní školy. Tímto způsobem si nás například Unipetrol objednává pro oblast Mostecka. Škola nebo sponzor si
u nás může objednat jakýkoli program, který jsme schopni nabídnout na stránkách www.
edubus.cz.

Dobrá nálada ho neopouští ani během výjezdů EDUbusu

Použitá foto: Michal Kroutil (není-li uvedeno jinak)

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se