Zbyněk Merunka: Začátek Sametové revoluce jsem propásl v rudé Namibii

Zbyněk Merunka: Začátek Sametové revoluce jsem propásl v rudé Namibii

Zbyněk Merunka s pejskem Fredym stojí před vchodem do bývalé Cukrárny Meruňka

Patřil k nejpopulárnějším tvářím TV Nova, hlásil vůbec její historicky první Televizní noviny. Po roce 1999 z ní odešel, ale z televizních obrazovek nezmizel. Uváděl na TV Prima pořady o vaření a automobilech. V současné době si užívá roli dědečka a občas přijme nabídku na moderování některé z mníšeckých společenských akcí.

Od kterého roku bydlíte v Mníšku pod Brdy?
Přistěhovali jsme se sem v roce 1997. Za tím nápadem stál náš dlouholetý kolega a kamarád z rozhlasu Jan Rosák, který měl čerstvě koupené pozemky v Mníšku pod Brdy. Nabídl nám to s tím, že by byl rád, kdyby kolem něj bydleli jeho kamarádi. My v té době absolutně neuvažovali o tom, že bychom se stěhovali z Prahy. Zrovna jsme dokončovali rekonstrukci našeho velkého státního bytu 4+1 s terasami v Dittrichově ulici u Karlova náměstí. Honza nás ale pozval na prohlídku pozemku a my se do Mníšku na první pohled zamilovali. Mníšek jsme do té doby znali jen z dálnice z našich cest na Šumavu a považovali jsme ho kvůli Kovohutím za průmyslové městečko. Naštěstí se ukázalo, že náš první dojem byl mylný. Okouzlil nás pohled z parcely na zámek a na okolní lesy a krajinu. Našeho rozhodnutí odstěhovat se z Prahy vůbec nelitujeme.

Jak jste s bydlením na malém městě spokojeni?
Život mimo Prahu nám od začátku vyhovoval, na práce okolo domu a na zahradě jsme byli zvyklí. Kvůli našim dětem jsme jezdili k rodičům na chalupu do Podještědí, kde jsme trávili víkendy a věnovali se i zahradničení, což mě osobně do teď hodně baví. K tomu přestěhování se váže i humorná vzpomínka. Když jsme ještě bydleli v centru Prahy, tak jsme všude chodili pěšky. Já to měl do TV Nova, která tehdy ještě vysílala z Vladislavovy ulice, 10 minut pohodlné chůze. Najednou jsme si ale museli pořídit tramvajenky, abychom se dostali do práce nebo do školy. Byla to najednou dost podstatná položka v rodinném rozpočtu. Na dojíždění jsme si ale časem zvykli. Spojení s Prahou je z Mníšku bezvadné.

Mgr. Zbyněk Merunka (* 1950 v Praze)
Původně se vyučil strojním zámečníkem, během zaměstnání v Československém rozhlasu vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. S manželkou Alexandrou mají dceru Alžbětu, syna Matěje a od nich dvě vnučky a vnuka.

Provozovali jste tu vyhlášenou Cukrárnu Meruňka. Co vás, jako moderátora, k provozování cukrárny motivovalo?
Cukrařinu máme s manželkou po předcích doslova v krvi. Moje babička měla v Lysé nad Labem vyhlášenou cukrárnu, o kterou ji po roce 1948 připravil komunistický režim. Na tu znárodněnou cukrárnu mám i pěknou vzpomínku, protože jsem tam jako malý kluk dostával od bývalých zaměstnanců mé babičky zmrzlinu zadarmo. Babička mé manželky byla zase hospodyní na chotkovském zámku v Kačině, kde měla k cukrářskému řemeslu blízko. Když jsem se v roce 1999 ocitl po odchodu z Novy bez práce a řešil jsem, čím se budu živit, tak nám přišel jako dobrý nápad navázat na rodinnou tradici a otevřít si v Mníšku cukrárnu.

Co stálo za Vaším odchodem z TV Nova?
V době krize na Nově jsme zůstali s mou moderátorskou kolegyní Evou Jurinou a dalšími kolegy věrni americkému vedení ze společnosti Central European Media Enterprises (CME), která celý televizní projekt zafinancovala a rozjela a odmítli jsme odejít s tehdejším ředitelem Vladimírem Železným na Barrandov. Měl jsem pracovní smlouvu s Američany a přišlo mi nefér ji porušit. Českou republiku nakonec tahle kauza stála na odškodném pro Američany přes 10 miliard korun.

Jak pokračovalo vaše podnikání?
Cukrárnu Meruňka s výrobnou jsme měli v 1. patře budovy bývalého pivovaru ve Skalecké ulici, kterou předtím celou zrekonstruovali Rosákovi. Manželka sice po babičce podědila spoustu zajímavých receptů, ale aby se řemeslo naučila, tak se jezdila asi půl roku učit do výrobny jedné pražské cukrárny. Dělali jsme moderní odlehčené aspikové dorty, kterými jsme byli vyhlášeni, nebo jsme pekli i cukroví. V době našeho rozkvětu jsme měli dvě cukrárny a až osm zaměstnanců. Manželka pekla a prodávala, já v malé dodávce Volkswagen Caddy rozvážel naše výrobky po okolí. Naše dorty jsem třeba vozil do TV Nova na Barrandov nebo do Národního domu na Vinohradech.

S manželkou Alexandrou na jedné ze společenský akcí

Máte na toto období i nějakou zajímavou vzpomínku?
Podařilo se nám populární jméno Merunka dobře zužitkovat a do cukrárny k nám jezdili cíleně i turisté. Bohužel nejezdili jenom do krámu, ale občas, když jsme ještě neměli u domu plot, se pohybovali i po našem pozemku, natáčeli si to tu na kameru a koukali nám do oken. Ale dodavatelem několika cukrářských surovin byl třeba i pan Schick, velkocukrář z Nuslí, který k nám zavezl objednávku a pak pokračoval s malým synkem Patrikem, dnes českým reprezentantem, na fotbalový trénink.

Kdy jste podnikání v cukrařině ukončili?
Na původním místě jsme byli 5 let, ale pak se zhoršily vztahy s majitelkou domu a my se přestěhovali s cukrárnou i výrobnou na náměstí F. X. Svobody. Obchod jsme měli 2 roky v domě, kde je dneska Patina House. Tam nám to ale moc nešlo, naše cukrářka odešla na rodičovskou dovolenou a začali také ubývat zákazníci. Lidé byli prostě zvyklí chodit na starou adresu a sem si cestu už nějak nenašli. Naštěstí se mi v té době ozvali z TV Prima s nabídkou moderovat motoristický magazín Autosalon. Jeho sponzor nám navíc nabídl, abychom cukrárnu přestěhovali do jeho domu v Berouně, kde manželce zařídil svatební salon, to prý jde s cukrárnou dohromady. Na jeho nabídku jsme kývli a naše cukrárna šla na berounském náměstí nejlépe ze všech. Byli jsme u kostela a atmosféra nám připomínala pařížské předměstí. Měli jsme například s místním řezníkem úžasný barter a vyměňovali si s ním balíčky: sladké za slané. V Berouně jsme vydrželi další 6 let, než zemřel majitel a vdova nám dala výpověď z nájmu. A potom, světe div se, si tam otevřela svou cukrárnu. Tak to v podnikání chodí. Všechno vybavení jsme prodali do gastro bazaru a řemeslu se už nevěnujeme.

Jak jste se dostal k práci moderátora?
Po dvouleté vojně, kterou jsem prodělal u dělostřelců v Benešově, jsem nastoupil do Československého rozhlasu. Byl jsem reportér a připravoval zprávy, pro které si chodili hlasatelé. V té době samozřejmě nebyl ještě internet a všechny informace jsme čerpali z agentur jako například ČTK, Reuters, TASS nebo z časopisu Newsweek. Museli jsme postupovat opatrně, abychom při přijímání zpráv ze zahraničních agentur politicky nenarazili. Pamatuji si například, že dlouhé Brežněvovy projevy se přijímaly z dálnopisu bez háčků a čárek a my je vůbec nesměli nijak upravovat. Tu interpunkci tam pak museli při čtení dostat hlasatelé. Na léta mých začátků v rozhlase vzpomínám moc rád i díky tomu, že jsem tam poznal svou manželku, která pracovala právě jako hlasatelka.

Při stavbě domu v Mníšku pod Brdy

V Československém rozhlasu jste působil i v zahraniční redakci. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Do redakce zahraničního vysílání jsem se jako zpravodaj dostal koncem 80. let, měl jsem na starosti Afriku a Blízký východ. K tomu se vážně spousta vzpomínek a příhod, ale vyzdvihl bych jednu, která se váže k Sametové revoluci. Kolem 17. listopadu 1989 jsem byl pracovně v Namibii, která tenkrát patřila do sovětské sféry vlivu a chystaly se tam volby. V té době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, jsme s manželkou mohli mluvit jen pár minut, když jsem zrovna přes pevnou linku nahlašoval do redakce zpravodajství. Od ní jsem se dozvěděl, že u nás padl komunistický režim a jaká v Praze panuje euforie a úžasná nálada. Bál jsem se, že za to, co mi to říká po telefonu, ji zavřou. Začátek Sametové revoluce jsem tedy propásl v rudé Namibii. A teď si představte tu situaci. V Praze, kde byla manželka se dvěma malými dětmi, to doslova vřelo a já byl bez jakýchkoli informací z domova 13 000 kilometrů daleko v Namibii, kde se všechno připravovalo na komunistické volby. Samozřejmě, že mě tenkrát napadlo, že se to nepodaří a vše dopadne špatně jako v roce 1968. Když ale jsem jel z ruzyňského letiště domů, tak sloupy a nástěnky byly už ověšené plakáty Občanského fóra a s Václavem Havlem a já uvěřil, že to dopadlo dobře.

Byl jste mezi prvními moderátory první celoplošné soukromé TV Nova. Co předcházelo Vašemu nástupu?
V Československém rozhlase jsem skončil v roce 1993 a chvíli pokračoval v prvním soukromém rádiu Alfa. Potom jsem se přihlásil do konkurzu v začínající TV Nova, kterého se účastnily tisíce lidí. Původně jsem se hlásil do zahraniční redakce, ale nakonec si mě vybrali jako moderátora do večerních zpráv. Představa majitelů televize byla taková, aby moderátoři důvěryhodného zpravodajství měli seriózní tvář, mně bylo tenkrát 44 let a přišel jsem jim jako ideální kandidát do živého vysílání. Hodně mi také samozřejmě pomohlo, že už jsem měl letité zkušenosti s mluvením do mikrofonu, protože jsem četl své zprávy na Radiožurnálu v pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů. Tím, že jsem po roce 1989 jezdil jako zpravodaj při zahraničních cestách s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem nebo Mariánem Čalfou, jsem se navíc otrkal i v komunikaci s vládními činiteli. Jako moderátor Televizních novin na Nově jsem pak prožil pět krásných let. Ale pozor, přece jenom to pro mě byla novinka a zároveň adrenalin, do té doby jsem nikdy nemluvil na kameru, natož v živém vysílání.

Vystupoval jste v nejsledovanějším pořadu, jak jste se vyrovnával s popularitou?
Život se mi obrátil na ruby. Večerní zprávy měly od začátku 3,5 milionu diváků! Sledovaností jsme doslova převálcovali Českou televizi. Lidi mě zastavovali na ulici, naštěstí v dobrém úmyslu a nestalo se mi, že by mě někdo vyloženě otravoval. Já chtěl být samozřejmě ke každému vstřícný, i když jsem zrovna neměl dobrou náladu, nikoho jsem nechtěl urazit. Těžké to ale bylo po hospodách, kde si chlapi se mnou chtěli dávat panáky tvrdého alkoholu. Přinášelo to i úsměvné chvilky. Jednou jsem se ve vysílání zmínil, že mám rád husy a kachny a za několik dní mi ji jedna paní přinesla do televize na vrátnici vykrmenou domácí husičku. Naštěstí už oškubanou. Manželka ji pak připravila k nedělnímu obědu. Musím se ale přiznat, že mě ta sláva nijak nestoupla do hlavy a zůstal jsem takzvaně nohama na zemi. Určitě to bylo i tím, že mě to potkalo až po čtyřicítce a tam je předpoklad, že člověk už má mít rozum.

Před domem v Mníšku pod Brdy s jezevčíkem Čendou

Diváci Vás tenkrát vídali na obrazovce s Evou Jurinovou. Jaká s ní byla spolupráce?
Eva byla v tomto oboru profesionálka, měla letité zkušenosti z vysílání Československé televize. Od začátku jsme si takzvaně sedli a spolupráce s ní byla bezvadná. Vzpomínám, že do studia chodila tak 10 minut před vysíláním a pokaždé se mě ptala: „Tak Zbyňku, jak jsi to dneska rozdělil?“ Zprávy od redaktorů jsem mezi nás rozděloval já a pro sebe si nechával násilí, války a jakékoli krvavé záležitosti, které ona nechtěla číst. Byl to občas adrenalin, protože některé novinky nám dodávali redaktoři třeba jen 15 minut před začátkem vysílání a my je museli ještě upravit a dostat takzvaně do pusy. S Evou jsme pak zůstali v kontaktu i po našem konci v Nově. Hluboce mě zasáhl její odchod před třemi lety.

V roce 1999 jste s Vaší moderátorskou partnerkou Evou Jurinovou museli z TV Nova odejít. Jaké to je, být miláčkem publika a najednou se ocitnout mimo záře reflektorů?
Bylo to pro nás velmi těžké období i po finanční stránce, protože jsme spláceli hypotéku na dům. I když jsem na to nebyl zvyklý, začal jsem obvolávat své známé, které jsem si za těch pár na let na obrazovce udělal, jestli pro mě nemají nějakou moderátorskou práci. Díky tomu jsme občas moderoval plesy a další společenské nebo komerční akce. K tomu se nám naštěstí dobře rozjela cukrárna, takže bylo pořád co dělat. Možná právě i proto si mě vybrali jako moderátora do kulinářského pořadu Mňam aneb Prima vařečka. Chvíli jsem moderoval například také Černé ovce nebo dopolední Prima jízdu. Moc mě bavilo moderování Autosalonu, u kterého jsem vydržel 9 let. Jednou jsme testovali obytný vůz a jeli s ním až do Chorvatska. Natáčelo se to začátkem května, byla ještě chladno, ale protože jsme ho připravovali až do červnového vysílání, tak jsme museli být v tričkách a plavkách a na kameru předstírat, že tam panují vedra. Díky tomuto pořadu jsem se na letišti v Dlouhé Lhotě také dostal za volant pár aut s neskutečnou akcelerací, se kterými bych se do běžného provozu vůbec neodvážil vyjet.

Před 14 lety jste vystupoval ve VIP Prostřeno. Vzpomínáte si, co jste tenkrát vařil?
Já doma téměř vůbec nevařím, pokud nepočítám jednoduchá jídla jako je buřtguláš. V pořadu Mňam anebo Prima vařečka jsem vystupoval jako naprostý laik a ptal se profesionálních kuchařů, které tehdy vybírali z předních pražských restaurací, proč do připravovaného jídla přidávají tu či onu ingredienci nebo koření. Zastupoval jsem vlastně diváky a pokládal za ně kuchařům otázky. Ve VIP Prostřeno jsem byl dokonce dvakrát. Poprvé jsem ostatní soutěžící pozval do Restaurace Na Marjáně a podruhé to bylo na vánoční téma a byli jsme u nás doma. Sjeli se k nám Felix Slováček a Dáda Patrasová, Janis Sidovský s Pavlem Vítkem a Lenka Kořínková. I když se považuji za učenlivého žáka, tak se přeci jenom při vánočním pečení stala chybička. Manželka mě zaúkolovala, abych vymazal plech a já tento, pro někoho srozumitelný pokyn, pochopil po svém a namísto másla jsem použil vajíčko. Do tohoto oboru raději nezasahuji a vaření přenechávám raději manželce, která je výborná kuchařka.

Nastupoval i za fotbalový tým TV Nova

Řada Vašich moderátorských kolegů zkoušela štěstí ve filmu nebo seriálu. Vás nikdy herecká profese nelákala?
Občas jsem měl nepatrnou roličku v televizní detektivce jako moderátor zpráv, který informuje diváky o spáchaném zločinu nebo vyhlašuje pátrání po zločinci. Několikrát jsem také hrál menší role v zájezdovém představení divadla Františka Ringo Čecha. Spíš šlo o epizodní záležitosti a chtěl jsem vyhovět kamarádovi z produkce, herecká profese mě nikdy nelákala. Častěji dabuji, nedávno jsem například dělal v desetidílném pořadu o vínu, kde mimo obraz čtu český překlad rozhovorů se zahraničními vinaři.

Hrával jste dlouhá léta fotbal za klub osobností Amfora. Jaký máte vztah ke sportování?
Fotbal mě provází celý život, za klub Aritma Praha jsem hrál celostátní dorosteneckou ligu na pozici pravého křídla. Měli jsme kvalitní mužstvo, poráželi jsme Spartu, Duklu i Baník Ostrava. S výkonností jsem šel bohužel dolů na vojně, kde nebyl na fotbal čas a přestal jsem trénovat. Když jsem pak dostal od moderátora Petra Salavy pozvánku do Amfory, tak jsem vůbec neváhal. Byla to pro mě i jedinečná příležitost zahrát si vedle takových legend, jako jsou Antonín Panenka, Přemysl Bičovský nebo Jan Berger. Jezdili jsme po celé republice do obcí, kam si nás pozvali a potkávali spoustu bezvadných lidí. Hráli jsme za cestovné a večeři. Výtěžek ze vstupného šel pokaždé na charitativní účely. Kromě fotbalu hraji i tenis, ke kterému mě přivedl až v mých 33 letech můj tchán. Oblíbil jsem si i trekingové kolo a zážitkovou cyklistiku v rámci výletů s rodinou a přáteli, se kterými zdoláváme vinařské stezky u nás i v zahraničí. Poslední dva roky máme už elektrokola.

K jeho koníčkům patří i cyklistika

Moderoval jste téměř všechny ročníky Mníšeckých slavností piva. Co se Vám na nich jako návštěvníkovi líbí především?
Kromě toho, že mi pivo chutná a rád po dvou deci ochutnávám pivní novinky a speciály z minipivovarů, se mi formát té akce líbí. Byl jsem rád, když taková komunitní akce, stmelující lidi různého věku i profesí, na Mníšku vůbec vznikla. Lidé se setkávají u pohodové hudby u jednoho stolu, povídají si a navazují i nová přátelství. Potkávají se sousedé, kteří se spolu třeba neviděli celý rok. Při soutěžích se navíc užije i spousta legrace. Letošní Mníšecké slavnosti piva se konají v sobotu 28. září a já tímto všechny čtenáře Zpravodaje zvu. Určitě se tam spolu uvidíme.

Máte dvě vnučky a jednoho vnuka. Jaký jste dědeček?
Rodina je pro mě nejvíc a moc si užívám, když jsou vnuk s vnučkami u nás. Vzhledem k mému povolání zahraničního zpravodaje jsem si vlastní děti v tomhle věku moc neužil, takže si to teď vynahrazuji na jejich dětech. Snažím se s nimi trávit co možná nejvíce času a maximálně se jim věnovat. Baví nás ježdění na kolech po okolní přírodě nebo výlety po památkách. Doufám, že jsme dobří prarodiče. Chceme jim dopřát krásné dětství, aby měli na co jednou vzpomínat, jak se měli fajn u babičky s dědečkem v Mníšku.

Fotografie: Lenka Živná a rodinný archiv Merunkových

Fotografie na titulní stránku Zpravodaje

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se