Patří k několika málo lidem, kteří o sobě mohou říct, že vlastní důl. Před 20 lety získala jeho Montánní společnost, kde je předsedou a zároveň technickým báňským dozorem, do vlastnictví Důl Skalka. Po dalších deseti letech fyzické práce a zajišťování různých povolení mohli konečně důl konečně otevřít pro veřejnost. Díky partě nadšenců, pro něž se stalo zpřístupňování podzemí posláním, máme dnes možnost podívat se do míst, které poskytovaly obživu předchozím generacím obyvatel našeho města.
Kdy jste se o důlní činnost a podzemí vůbec začal zajímat?
K podzemí jsem měl vždycky blízko, fascinovalo mě už od dětství pro svou tajemnost. Jako kluk jsem s kamarády vlezl snad do každé díry. Prozkoumávali jsme například zahradu Grébovku nebo kasematy a podzemí pod Vyšehradem. Naštěstí jsme byli dost opatrní a nedělali to zdivočele, takže jsme se nikdy nedostali do průšvihu. Měl jsem také přečtenou všechnu dostupnou literaturu o průzkumu jeskyň nebo o podzemní Praze. Tato vášeň mě ve 14 letech přivedla až do party jeskyňářů, kde jsem vydržel dalších 10 let. Prolézali jsme různé jeskyně, zejména v Českém a Slovenském krasu, a objevovali nové prostory. Zabývali jsme se spíš přírodním podzemím, ale už tehdy mě chytil zájem o historické podzemí, které vytvořil svou činností člověk.
Ovlivnila Vás vášeň pro podzemí při výběru studia a budoucího povolání?
I když jsem vystudoval Střední uměleckou průmyslovou školu, obor pozlacovač soch, tak jsem toto povolání záhy opustil a začal se naplno věnovat podzemí. Čirý romantismus mě dokonce před rokem 1989 přivedl až na několikaměsíční brigádu do ostravského dolu. Po Sametové revoluci jsem si udělal živnostenské oprávnění na podzemní průzkumné práce. Potom jsme si založili soukromou firmu, která se věnovala odborné činnosti při zabezpečení, zajištění a zpřístupňování podzemních prostor. Pár let jsem také pracoval v dole Rako v Lubné u Rakovníka, který byl až do roku 2020 posledním činným hlubinným dolem na území České republiky. Těžil se tam žáruvzdorný lupek, který obsahuje kaolinit a ten se využívá v keramické výrobě. V současné době pracuji již 5 let jako báňský záchranář u Hlavní báňské záchranné stanice Praha, kde jsem mechanikem dýchací a oživovací techniky.
Čím se zabývá báňský záchranář, když už jsou všechny doly zavřené?
Dříve tato profese fungovala kvůli neštěstím v dolech. V současnosti jsou sice doly už zavřené, ale pořád probíhá podzemní stavitelství. Staví se metro, kolektory nebo kanalizace. My tam zajišťujeme jednak prevenci, což obnáší kontroly pracovní činnosti a potom jsme připraveni poskytovat pomoc při případných haváriích. Před lety si nás třeba hasiči pozvali k poškozenému domu u Národního divadla, ve kterém došlo k výbuchu plynu a my jsme tam uvnitř dělali dřevěné výztuže, aby se nezbortil úplně. Nebo jsme například zasahovali u velkého závalu, ke kterému došlo při výstavbě tunelového komplexu Blanka. Zavaleného bagristu se naštěstí podařilo zachránit.
Jak se člověk stane vlastníkem Dolu Skalka?
S přáteli jsme věděli, že v Mníšku pod Brdy zůstal poměrně rozsáhlý důl na těžbu železné rudy. Klíčové pro nás bylo, že se jedná o štolový důl, přístupný z povrchu napojením na Kovohutě. V tom je Důl Skalka unikátní, neboť naprostá většina dolů byla přístupná svislou šachtou a dnes je zatopená, protože voda nemá kam odtékat. Kdežto štolový přístup má tu výhodu, že přístupová štola je na úrovni zemského povrchu a voda má možnost odtéct ven a z toho důvodu není důl zatopený. Při prohlídce jsme navíc zjistili, že důl je, co se týká statiky chodeb a ostění, překvapivě v dobrém stavu, a že v něm nehrozí destrukce. Po vyřízení všech úředních formalit na Ministerstvu životního prostředí, které bylo jeho správcem, jsme Důl Skalka dostali v roce 2004 jako Montánní společnost do vlastnictví a dalších 10 let jsme pak pracovali na tom, abychom ho mohli zpřístupnit veřejnosti.
Igor Gajdušek (* 1966 ve Zlíně)
Od dětství žije v Praze. Je vystudovaný restaurátor uměleckých památek se zaměřením na pozlacování soch. Krátce pracoval jako horník, nyní působí u Báňské záchranné služby Praha. Zároveň je předsedou Montánní společnosti, z. s., která je od roku 2004 vlastníkem Dolu Skalka.
Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata.
Co všechno bylo nezbytné k tomu, abyste získali důl?
Museli jsme založit Montánní společnost, právní subjekt, na který by stát vlastnická práva převedl. Jako její předseda jsem musel samozřejmě splňovat řadu podmínek. Důležitá je samozřejmě praxe, kterou jsem získával jako horník v Ostravě a Rakovníku. Dále je nezbytné absolvovat zkoušky u Českého báňského úřadu, který nám vydal oprávnění k hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem. Bez tohoto oprávnění bychom nemohli v dolu dělat vůbec nic. Já sám v Montánní společnosti působím jako technický báňský dozor. K tomu potřebujete i řadu dalších odborných profesí, jako jsou důlní inženýr nebo předáci, které zastávají ostatní členové Montánní společnosti. I když je naše činnost zájmová, tak ji musíme dělat profesionálně.
Vlastnictví Dolu Skalka je časově neomezené?
Při převzetí dolu jsme se zavázali ke třem základním bodům: zajišťovat stabilitu díla, zabránit hromadění vody v díle, která musí pořád odtékat, a odstraňovat všechny nežádoucí jevy na povrchu, jako jsou případné propady prokazatelně způsobené důlním dílem. Kdybychom se o důl řádně nestarali a tato opatření zanedbávali, tak nám ho může stát zase odebrat. Existují nad námi dva druhy dozoru. Zaprvé je to státní dozor, který vykonává Báňská záchranná služba, jako u všech podzemních objektů. Kvůli střetu zájmů to samozřejmě nedělá ta pražská, ve které pracuji, ale dozoruje nás Báňská záchranná služba ze Stráže pod Ralskem. Dále je nad námi vrchní dozor, který vykonává Český báňský úřad. Jeho úloha spočívá v tom, že k nám jezdí inspektoři na pravidelné kontroly a dbají na to, abychom dodržovali všechny báňské vyhlášky a zákony. Tyto dvě instituce jsou pro stát i veřejnost garanty bezpečnosti.
Neuvažovali jste někdy o obnově těžby?
V žádném případě obnovovat těžbu nechceme a ani to není legislativně možné. Získané oprávnění, které nám bylo Českým báňským úřadem vydáno, nám obnovit těžbu ani neumožňuje. Dobývací prostor byl zrušen Ministerstvem průmyslu již po opuštění dolu a zrušeno bylo i chráněné ložiskové území. A je navíc známo, že zásoby železné rudy, které pod Skalkou jsou, jsou chudé a pro těžbu tedy neefektivní. To byl i hlavní důvod pro ukončení těžby v roce 1966.
Jak to v Dolu Skalka vypadalo v roce 2004, kdy jste ho přebírali?
Uvnitř to samozřejmě byla tragédie, důl byl doslova zavalený bahnem a my ho odtamtud vyvezli ve vozících zhruba 1 000 tun. Buď jsme ho ukládali do nevyužívaných slepých chodeb, nebo zaplatili přistavení kontejnerů před výjezd z dolu. Dále tam například nebylo dobré větrání, protože větrací šachta byla zastropená. Museli jsme také zlikvidovat historický, šestnáct metrů dlouhý zával. Těžba v dole skončila v říjnu 1966 a až do roku 2004 byl důl bez údržby. Jediná údržba probíhala na překopu, odkud si město Mníšek pod Brdy čerpalo jeden čas vodu a upravovalo ji dále na pitnou. To se časem ukázalo, že to nebyl dobrý nápad, protože měla vysoký obsah železa. Důl se nám ale líbil, zůstalo tam například sedm důlních vozíků a spousta materiálu. V roce 1966 sice horníci důl opustili, ale zdaleka ne všechno z něj odvezli, aby to použili jinde. Možná se počítalo s tím, že se někdy v budoucnu obnoví.
Přestalo se tam dolovat před 57 lety. Nacházeli jste památky po bývalých hornících?
Našli jsme tam třeba několik různě zastrkaných lahvových piv, které horníci běžně fasovali, protože sedmistupňové pivo bylo ještě tehdy v těžkém průmyslu povolené. Za rozvaděči jsme ale našli také ukrytou placatku s rumem, kterou dodnes uchováme jako památku a ukazujeme návštěvníkům.
Kolik má Montánní společnost členů?
V současné době je nás 12. Někteří jsou z oboru, bývalí horníci nebo členové Báňské záchranné služby. Jiní pracují v jiných oborech, které ale velmi dobře v podzemí využijeme. Všichni ale musí splňovat přísné předpisy, mít praxi a pravidelně absolvovat školení, které předepisuje Český báňský úřad. Děláme zadarmo jako svůj koníček a bez jakýchkoli odměn. Všichni tam odvedli neskutečný objem práce. Navíc to je i časově náročné a někdy fungujeme doslova na písknutí. Pokud nás Báňský úřad něčím urgentním zaúkoluje, například výměnou výztuží, tak to musíme do stanoveného termínu splnit. To se potom naši členové sejdou v dole a uděláme to, co nám nařídí. Všechny své kolegy a kolegyně ze spolku obdivuju za to, že jsou ochotni věnovat dobrovolnické práci v dole svůj volný čas.
Máte mezi sebou také ženy?
Máme v našem spolku i ženy, ale ty se věnují spíše provádění turistů a kancelářským záležitostem. Vyřizujeme totiž řadu úředních formalit, například se musíme z pověření Báňského úřadu vyjadřovat ke každé žádosti o vrtanou studnu do větší hloubky než 30 metrů, které nám posílají z mníšeckého Stavebního úřadu. Navíc jsme pořád správcem ochranného pásma náhradního vodního zdroje.
Jak se dívá na Váš koníček manželka?
S mojí manželkou Věrou sdílíme stejnou vášeň pro podzemí, poznali jsme se během studií na střední škole a já ji přivedl i mezi jeskyňáře. Je také členkou Montánní společnosti, a tak má pro můj časově i finančně náročný koníček pochopení a je mi obrovskou oporou, za což jí sem nesmírně vděčný.
Jak vidíte budoucnost Dolu Skalka?
Optimisticky. Naštěstí máme mezi sebou ve spolku mladé lidi, kteří už jsou zkušení a umí si poradit. Jsou schopní a ochotní po nás vedení Montánní společnosti a celého dolu převzít.
Jak provoz dolu financujete?
Pokud si někdo myslí, že jsme získali zadarmo majetek od státu, tak se hluboce mýlí. K našim povinnostem patří například i předcházení případným negativním jevům, což představuje spoustu provozních nákladů a nákupu materiálu. Většinu prací jsme naštěstí schopni udělat si jako odborníci sami, takže šetříme náklady. Občas se najde sponzor, který nám poskytne finanční příspěvek nebo zapůjčí strojní vybavení. Letos jsme získali příspěvek ve výši 50 000 Kč od města Mníšek pod Brdy, za což jsme moc vděční. Před covidem jsme si finančními příspěvky od návštěvníků dolů vydělali sotva na elektřinu, kterou jsme ale stejně spotřebovali při svícení během turistických prohlídek. Finance na provoz vyděláváme, kde se dá. Na objednávku například provádíme pro jiné subjekty různé technické, zabezpečovací a zpřístupňovací práce v podzemí. Za všechny byl například zmínil zpřístupnění kaolinového dolu Nevřeň na Plzeňsku. Rozhodně ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Děláme to rádi, protože nás to baví.
Pracujete v dole na nějakém výzkumu?
My jako Montánní společnost výzkumy neprovádíme, ale oslovuje nás řada subjektů, které naše podzemí využívají pro vědecké účely. Před několika lety probíhaly v našem dole pokusy, podporované Akademií věd, Ministerstvem životního prostředí a jednou nejmenovanou soukromou firmou, jejichž cílem bylo ověřit efektivitu technologie jímání tepla z hornin. Smyslem je využívat teplo, které vydává hornina a v praxi by byly využívány kilometrové pásy ostění tunelů dopravní infrastruktury. Pro studijní účely využívají naše prostory také různé univerzitní a vysokoškolské fakulty. Na praxe a důlní měření k nám chodí měřiči a geodeti. V současné době jednáme o trvalé umístění seismografické stanice pro měření otřesů Země. Ukázalo se, že podzemí Skalky je relativně klidové území, které není ovlivňováno nežádoucími civilizačními ruchy, jako je průmyslová činnost či silnice. Když jsme tam měli před časem umístěn pokusný seismograf, tak zaznamenal důlní otřes v jednom měděném dole až ve středním Polsku.
Jaký máte názor na zpřístupnění technických památek veřejnosti?
I když jsem u restaurátorství a pozlacování soch dlouho nevydržel, jsem za to studium hodně vděčný, protože jsem díky němu získal cenný pohled a přístup k výtvorům lidské činnosti. Uvědomme si, že památky, které mají přitahovat naši pozornost, nejsou jen kostely, hrady nebo zámky. Významným pozůstatkem po činnosti našich předků jsou i technické památky, a také ty zasluhují náš obdiv. Máme u nás doly, které fungovaly už ve středověku a zachovaly se dodnes. Nacházejí se tam například i archeologické nálezy po činnosti i běžném životě horníků. Viděl jsem ovšem spoustu prostor, které byly opravou a zpřístupněním veřejnosti zdevastovány a přišly tak o své kouzlo. Vlastníci je, v touze přilákat co nejvíce návštěvníků, častokrát předělali a pojali jako show pro lidi. Domnívám se, že by se konkrétně doly neměly přeměňovat na něco jiného, než k čemu původně sloužily.
Jaké máte zkušenosti s návštěvníky Vy osobně?
Návštěvníci se obecně rozdělují na dvě skupiny. Jedna část návštěvníků prohlídku velmi ocení, protože se chtějí podívat do dolu, jak kdysi vypadal. I s tím nepořádkem i se vším možným, co k tomu patřilo. Druhá část lidí se o historii a technické památky vůbec nezajímá a chtějí si jen užít. Poznáte je okamžitě podle prvních otázek, kdy se zajímají, kolik v dolu zahynulo lidí a podobně. Setkali jsme se i s dotazy, kde si u nás mohou zakoupit občerstvení.
Provádíte turisty celoročně, nebo v omezeném režimu?
Prohlídky děláme pouze během léta a zimy, ostatní měsíce využíváme na udržovací práce v dole. Když například vyměňujeme na kolejích pražce, tak je musíme rozebrat a tím je příjezdová cesta pro vlak stejně nepoužitelná.
Jak se mohou návštěvníci na prohlídku dolu objednat a co jim ukážete?
Návštěvníci se k nám mohou objednat přes webové stránky www.montannispolecnost.cz. Jsme schopni udělat maximálně dvě prohlídky za den. Jsme také limitováni kapacitou důlního vlaku pro 24 osob, který pod zemí zaveze z areálu Kovohutí až pod Skalku. Zatímco vlak projíždí překopem, který vznikl až v 50. letech minulého století, pěšky je zavedeme až do ložiska železné rudy, kde se dolovalo už v 19. století. Zpřístupněny máme pro návštěvníky tři kilometry chodeb na 16. patře, což je první nezatopené patro. Při prohlídce se například dostaneme až pod skalecký klášter, který bude zhruba 150 metrů nad námi. Prohlídka není fyzicky náročná, naopak v létě na návštěvníky čeká příjemné přírodní chlazení. Celoročně tu totiž máme teplotu 11 °C.
Objednejte se a přijeďte, rádi vás Dolem Skalka provedeme!
Použitá foto: Petr Marhoul (Důl Skalka), Martin Přibyl a Jan Vít
