Zatímco většina z nás svou představu o svém budoucím povolání v průběhu dětských let a dospívání mění, ona se vždy toužila stát veterinářkou. Sen se jí splnil a již osmým rokem provozuje veterinární ordinaci na mníšeckém náměstí, kam týdně zavítají stovky čtyřnohých pacientů.
Kde se ve Vás vzala touha studovat veterinární lékařství?
Dá se říct, že od mala. Zatímco v první třídě jsem chtěla být ještě učitelkou, už ve druhé třídě jsem tvrdila, že budu veterinářka, což se mi nakonec i splnilo. Přírodu i zvířata jsem měla ráda již od dětství. Ve volném čase jsem jezdila k babičce a dědovi, kteří chovali slepice a králíky a já jim s nimi pomáhala. Králíky jsem nejenom krmila, ale dokonce i cvičila. Kontakt se zvířaty jsem si u prarodičů na venkově užívala, protože s rodiči a starší sestrou jsme bydleli v bytovce, a tak jediná zvířátka, která mi doma povolili, byli křečci, myši a morče. Až ve dvanácti letech jsem si od nich vyprosila psa z plemene kavalír.
K titulu doktora veterinární medicíny jistě vedla dlouhá cesta. Co vše toto studium obnáší?
Po gymnáziu v Žamberku jsem se na první pokus dostala na Veterinární a farmaceutickou univerzitu do Brna. Přijímací zkoušky z chemie a biologie ani tak těžké nebyly, náročnější spíš bylo zvládnout velké množství učiva a dokončit celé šestileté studium. Říká se, že první dva ročníky bývají na univerzitě nejtěžší. Postrachem bývá zejména anatomie a histologie, které musí studenti doslova nad skripty odsedět.
Specializovala jste se při studiu na určitý druh zvířat?
Na univerzitě se nelze specializovat pouze na určitý druh zvířat, všichni se tam učí všechno. Ačkoli jsem hned od začátku věděla, že chci léčit psy a kočky, tak jsem se musela učit i o dalších savcích, jako jsou koně nebo hospodářská zvířata. Trochu se to mění až v šestém ročníku, který je celý věnován státnicím, a každý ze studentů si je vybírá podle svého oblíbeného oboru. Svou specializaci, které se chtějí věnovat, si ale absolventi zvolí až po škole.
MVDr. Irena Luxová (* 1984 v Ústí nad Orlicí, roz. Vacková)
Dětství prožila v Jablonném nad Orlicí. Vystudovala Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. Od roku 2013 bydlí s rodinou v Mníšku pod Brdy, v ulici Za Rybníky. Je vdaná, s manželem mají dva chlapce (8 a 6 let). Bydlí u nich také dvanáctiletá border kolii Boogie a dva kocouři, které si ještě jako opuštěná koťátka přinesla z ordinace.
Jak probíhala Vaše studijní praxe?
Praxe u nás probíhaly spíše na bázi dobrovolnosti, co si kdo zařídil a našel sám. Já od třetího ročníku chodila na soukromou kliniku. Od čtvrtého ročníku jsme už měli povinné praxe na fakultní klinice. Celý šestý ročník byly státnice a v rámci nich byly i praktické zkoušky. Na praxích jsem ale poznala něco, co nás ve škole neučili. Být veterinářkou je častokrát spíš o komunikaci s lidmi než o péči o jejich zvířata. Musíte jednat s majiteli zvířat, kteří jsou na ně citově vázáni a jsou najednou ve stresu, protože o ně mají strach. Dá se říct, že komunikace s lidmi je daleko náročnější než samotný veterinární zákrok. Myslím, že na univerzitě by měli pouvažovat o tom, zda pro studenty nezavést přednášky z psychologie. Naučili bychom se už ve škole porozumět a správně reagovat na pocity majitelů, kteří se, kvůli nemocem svých mazlíčků, dostávají do stresových situací.
Jak dlouho se věnujete tomuto povolání? Kam jste se vydala po univerzitě?
Veterinárnímu lékařství se věnuji od roku 2009, kdy jsem univerzitu absolvovala. Pracovat jsem začala nejdříve na malé klinice na Praze 4 – Lhotce, nedaleko které jsme tehdy bydleli. Po dvou letech jsem odešla do Vetcentra do Prahy 13 – Stodůlek, což je jedna z největších klinik a pohotovostních pracovišť u nás. Na pohotovost přijíždělo hodně pacientů, a tak nebyla nouze o široké spektrum zranění. Operovala jsem častokrát i v noci, když to vyžadoval zdravotní stav přivezeného pacienta. Tam jsem získala hodně zkušenostní z akutní medicíny a chirurgie. Potom jsem se vydala vlastní cestou a v roce 2015 jsem si v Mníšku pod Brdy otevřela malou veterinární ordinaci a tím jsem si splnila sen.
Jak byste srovnala práci na velké klinice v Praze s malou ordinaci v Mníšku pod Brdy?
Práce na klinice mně dala spoustu znalostí a cenných zkušeností v mé profesi, za což jsem moc vděčná. Ale ve vztahu k lidem mi klinika připadala neosobní a řadu majitelů jsem si při tak velkém provozu ani nestačila zapamatovat. Mně spíš vyhovuje prostředí malého města, kde se s lidmi zdravíme na ulici nebo v obchodě a já znám osobně nejenom je, ale i jejich čtyřnohé mazlíčky.
Kolik případů zhruba denně řešíte? A jezdíte za pacienty i do terénu?
Fungujeme sedm dní v týdnu a v průměru máme mezi 25 až 30 návštěvami za den. Převládají psi a kočky, ale chodí za námi i chovatelé s králíky nebo morčaty. Pracujeme tu celkem čtyři lékařky a čtyři sestřičky, z nichž dvě chodí jenom o víkendech a na výpomoc. Vyhradily jsme si na jednoho pacienta v průměru půlhodinu, ale ne pokaždé to stihneme. Časově komplikované jsou především akutní případy. Pokud je ale potřeba, tak jezdíme i za pacienty domů. Jedná se o výjimečné případy, když je zvíře nepohyblivé, nebo ho majitelé nedokáží naložit do auta. Zvíře jsme tam schopni vyšetřit, vzít mu krev, ale stejně to pak vyžaduje návštěvu u nás. Celkem evidujeme v kartotéce přes šest tisíc pacientů!
Vzpomínáte si na svůj nejkomplikovanější případ?
Na klinice jsme léčili pejska jménem Trixie, který měl zanedbanou kousnou ránu. Už nikdy jsem pak tak rozsáhlou ránu neviděla. K nám ho přivezla majitelka s tím, „že se mu odloupla kůže na krku“. Trixiemu se opravdu odloučila kůže od krku až na břicho. Po prvotním ošetření v anestezii jsme na něm klidně mohli vyučovat anatomii, měl kompletně odkryté svaly na spodní straně těla, byly vidět i povrchové mízní uzliny.
Jak se, v případě tak rozsáhlého zranění, rozhodli jeho majitelé? Uspat, či neuspat?
Měli malé dítě se zdravotními potížemi a také rozestavěný dům. Přesto se pro náročnou léčbu rozhodli bez zaváhání. Trixie pak na klinice strávil skoro dva měsíce. Zezačátku absolvoval denně převazy v anestezii, vše zvládal bez potíží, nikdy na nás nevrčel. Měl za sebou dvě plastické operace a hojení naštěstí probíhalo bez větších komplikací. I tak se částka za ošetření vyšplhala na více než 150 tisíc, a to bylo před 12 lety!
Jak se k vám, veterinářům, Trixie choval? Neměl z vás strach?
Zajímavé bylo, že Trixie nás lékaře i sestřičky měl pořád rád. Jen když jsme ráno přišli do práce v civilním oblečení, tak na nás vždycky vrčel a byl nedůvěřivý. Vypadal, že by nás snad i kousl. Ale v momentě, kdy jsme se převlékli do pracovního bílého oblečení, tak šla všechna nevraživost stranou.
A zmínila byste naopak i nějakou vtipnou historku?
Úsměvné a kuriozní historky vznikají většinou díky majitelům. Často kvůli jejich nepozornosti, kdy řešíme například různé případy toho, co zvířata pozřela. Mazlíčci tak leckdy vystavují své majitele choulostivému vysvětlování. Setkala jsem se s tím, že psi snědli antikoncepci nebo nanuk i s dřívkem. Pamatuji si na velkého psa, který spolknul lžíci, velikonočního beránka i s mašlí a špendlíky. Neobvyklé nejsou ani případy, kdy se k nám dostali psi pod vlivem marihuany, když snědli koláčky na oslavě nebo olízali konopnou mast. Naštěstí všechny tyto příhody měly vždy šťastný konec. Nebo příklad dvoukilového jorkširského teriéra, který sdílel s majiteli postel a jednou snědl použitou pánskou ochranu. Majitelé nám dost rozpačitě museli vysvětlit, co se stalo. Ale ta radost páníčků, když pejsek po podání léku vyzvracel onen předmět přímo v ordinaci, ta byla nepopsatelná.
Měla jste už v ordinaci nějakého exotického pacienta?
Na pražskou kliniku dojížděli majitelé s různými kočkovitými šelmami, vzpomínám si například na mládě tygra. Nebo tam chvíli pobývalo gorilí mládě ze ZOO, jehož léčení vyžadovalo zázemí specializované kliniky. V Mníšku pod Brdy exotické savce zřejmě nikdo nechová, ale žije tu chovatel dravých ptáků, který k nám s nimi jezdí na rentgen nebo pro léky. Jednou k nám do ordinace přivezli ze záchranné stanice vydří mládě, které našli u cyklostezky.
Setkala jste se už za dobu své praxe s nějakým opravdu kuriózním případem?
V Praze to byla určitě slepice Sylva, kterou majitelé chovali v paneláku na balkóně jako mazlíčka. Nebo se stalo, že si lidé přivezli z dovolené v Černé Hoře pejska, u kterého se později objevila leishmanióza, což je onemocnění typické pro Balkán, které se u nás nevyskytuje. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že jedná o leishmaniózu a pak jsme museli shánět přes univerzitu v zahraničí u nás nedostupné léky, abychom pejska mohli vyléčit.
Jak hodnotíte současný trend, kdy téměř každá rodina chová doma nějaké zvíře?
Pravdou je, že se Česká republika umisťuje na prvních příčkách v Evropě, co se týká počtu domácích mazlíčků na obyvatele. Je překvapivé, kolik lidí si u nás může dovolit chovat zvíře. Zřejmě to bude i tím, jak snadno jsou u nás zvířata dostupná, což je bohužel i případ množíren a psů bez průkazu původu. Takový pejsek, získaný „lacino“ za pár stovek, nebo tisíc, už bývá při zakoupení nemocný a jeho majitel se při návštěvě veterináře nestačí divit. Speciálně štěňata z množíren mívají infekční průjmy, začervení, vývojové vady a chronické problémy.
Co byste zájemcům o koupi psa poradila?
Rozhodně bych jim doporučovala, aby svého budoucího mazlíčka nehledali na různých internetových bazarech. Pokud si člověk chce pořídit štěně, tak by měl mít možnost dostat se k chovateli, podívat se na prostředí, ve kterém štěňata vyrůstají a vidět alespoň jejich matku. U štěněte s průkazem původu, vychovávaného v kvalitním prostředí, získáte větší záruku jeho dobrého zdraví.
Jak reagují majitelé na nákladnou léčbu?
Zdá se mi, že při koupi psa lidé občas nedokážou přemýšlet dopředu a správně neodhadnou náklady na jeho chov. Už se nám v ordinaci párkrát stalo, že si majitel pořídil štěně velkého psa, který bude mít v dospělosti 30 kilogramů, ale už po pár týdnech byl překvapený, kolik stojí kvalitní krmivo, preventivní očkování nebo ošetření, když onemocní.
Jakého máte doma psa Vy?
Máme dvanáctiletou border kolii Boogie. Tohle plemeno mě baví, protože border kolie jsou aktivní a chytré. Dělala jsem s ní hodně agility, což je takový psí parkur. Běhali jsme spolu i canicross, což je běh člověka se psem. Vzhledem k tomu, že už čtyři roky má umělou kyčel, tak ji nechci sporty přetěžovat.
Jsou nějaké opakující se chyby majitelů, kvůli nimž pak jejich mazlíčci končí pod Vašima rukama?
Nejčastější chybou majitelů je překrmování psů i koček, které pak vede k jejich obezitě, nižší pohyblivosti, poškození kloubů, trávicím potížím i nemocem kardiovaskulárního systému. Lze říct, že se jedná o ty samé příznaky jako u obézních lidí. Občas se na toto téma přihodí i humorná situace. Pamatuji si na jednoho labradora, který byl silně obézní a jeho majitel se ještě divil, že špatně chodí do schodů a ptal se, jestli nemá nemocné klouby. Bohužel pes ani kočka si sami říct nedají a v jídle se sami neomezí, vše záleží na jejich majitelích. Dále mají psi i kočky často problémy se zuby. Stejně jako nám lidem se jim v dutině ústní tvoří zubní plak a vzniká zubní kámen. Bez pravidelného ošetření pak celkem rychle dochází k zánětu dásní a uvolňování zubů. Psi i kočky by měli pravidelně podstoupit dentální hygienu. Nezřídka máme v ordinaci případy, kdy musíme zvířeti vytrhnout větší počet zubů.
Jak je obtížné znehybnit psa při vyšetření?
Někdo si může myslet, že čím větší pes, tím obtížnější manipulace. Ne vždy tomu tak je, protože velký pes se dá alespoň za něco chytit. Mnohem obtížnější bývá zpacifikovat třeba malou kousavou čivavu.
Psy si někdy držíme při vyšetření sami, protože ze svého majitele může cítit stres, což mu na klidu rozhodně nepřidá. Jindy ale naopak přítomnost páníčka zvíře uklidní.
Chodí k Vám psi do ordinace rádi?
Jak kteří. Řada majitelů nám tvrdí, že když jdou se psem na procházku, tak v momentě, kdy míjí dům s naší ordinací, tak nastává velký problém udržet ho na vodítku, aby neutekli. Naopak plemena věčně veselých psů, jako jsou například labradoři, k nám chodí pokaždé rádi. Oni vědí, že od nás dostanou pamlsek a rádi je vidíme.
Jak důležitá je prevence? Jak často by k vám měli majitelé s mazlíčky docházet?
Sama říkám, že preventivní prohlídka je levnější než následná léčba onemocnění po zanedbané péči. Se psy by k nám měli jejich majitelé docházet alespoň jednou ročně, a to nejen kvůli povinnému očkování proti vzteklině. Jedná se o preventivní vyšetření, kdy zvíře celé prohlédneme a můžeme zjistit, zda nemá vnější znaky nějakého onemocnění, což ani sami majitelé nejsou schopni rozpoznat. Poslechneme jim také srdce a plíce, prohmátneme jim břicho. U fenek můžeme prohmátnutím odhalit nádor mléčné žlázy, což může začínat malou bouličkou velkou jako hrášek. U zvířat starších šesti let se doporučuje minimálně jednou za rok vyšetřit krev, protože tím se může onemocnění, jako je třeba selhání ledvin, zachytit včas. Medicína jde hodně dopředu a je až neuvěřitelné, co všechno už dokážeme zvířatům diagnostikovat a jakou léčbu jim naordinovat. Zároveň, my veterináři, se už nespokojíme jen s tím, že „pejskovi píchneme dvě injekce a buď to bude lepší, nebo to lepší nebude“.
Máme léto v plném proudu. Na co by si měli majitelé zvířat dávat pozor?
Určitě by měli své mazlíčky chránit před nedostatkem vody, přehříváním a následnou dehydratací. Měli by jim zajistit pravidelný přístup k vodě na pití a neměli by je nechávat zavřené v automobilech. Dále je důležitá prevence před klíšťaty, která přenášejí různé infekční nemoci. Zajistit jim obojky proti klíšťatům nebo další ochranné preparáty a po procházkách jim prohlížet srst.
Bydlíte v Mníšku pod Brdy 10 let, co Vás sem přivedlo?
S manželem oba pocházíme z malého městečka v Orlických horách, které má tři a půl tisíce obyvatel. Po dokončení studia na univerzitě jsem se za ním přestěhovala do Prahy, kde už v té době žil a pracoval. Protože máme ale oba rádi přírodu a sportujeme, tak jsme si začali hledat bydlení mimo Prahu. Naši známí se tehdy stěhovali do Mníšku pod Brdy, o kterém jsme my dva do té doby vůbec neslyšeli. To nás přivedlo na myšlenku hledat si bydlení tady, přijeli jsme se sem podívat a moc se nám tu líbilo. V ulici Za Rybníky jsme si koupili stavební parcelu a postavili na ní dům. Už 10 let je tedy Mníšek pod Brdy naším domovem a jsme tu šťastní.
