Primář dětské neurologie pražské Thomayerovy nemocnice žije už deset let v Mníšku. Doma, a také na Skalce má místa, kde je opravdu rád. I když je jako znalec lidského mozku příznivcem racionálních vysvětlení, přiznává, že čím je starší, tím víc si všímá i věcí, nad kterými mnohdy zůstává rozum stát.
Chirurgické obory ho prý nelákaly, a tak po absolvování fakulty dětského lékařství pošilhával nejdříve po dětské psychiatrii, a nakonec atestoval z pediatrie a dětské neurologie. Práce s dětskými pacienty ho baví a s nadsázkou poznamenal, že ho z ní jednou budou muset odnést nohama napřed. Je autorem nebo spoluautorem řady knih z oboru dětské neurologie, zaměřuje se hlavně na problematiku dětské epilepsie. Na první otázku, jestli lidská duše sídlí v mozku s úsměvem odpověděl, že jestli ji někdo nenajde někde jinde, tak ano. Jako neurolog se zabývá i fyzickými projevy toho, když duše onemocní.
Psychosomatika, jako jedno odvětví medicíny učí, že zrod řady nemocí je v hlavě. Co tomu říkáte?
Ta vazba je obousměrná. Pokud se necítíte duševně dobře, může na to vaše tělo reagovat nepříznivě. A opačně, tělesný neduh vám na duševní pohodě nepřidá. To, že duševní
a tělesné pochody jsou vzájemně propojené, věděli už starověcí lékaři. V současném uspěchaném a mediálně propojeném světě, který nás zahrnuje obrovským množstvím převážně negativních informací, jsou lidé vystavení velkému stresu. Nepovídáme si, nediskutujeme, neřešíme konflikty z očí do očí, komunikujeme raději prostřednictvím sociálních sítí. Lidé jsou dnešní civilizací přestimulovaní a současně zranitelnější. Řada stesků či nemocí tedy skutečně pochází, obrazně řečeno, z duše. Může jít třeba o chronické bolesti hlavy, únavu, zažívací potíže, pocity dušnosti, oběhové nedostatečnost či panické ataky.
Co je vlastně spouštěčem epilepsie a proč se častěji objevuje v dětství?
Epilepsie není jedna nemoc. Má spoustu příčin, které se navenek projevují epileptickými záchvaty. A ty mohou mít různé podoby. Způsobuje je buď nadměrná dráždivost nebo naopak nedostatečný útlum některých skupin nervových buněk v mozku. K takové nerovnováze dochází třeba u poúrazových stavů, po zánětech, při nádorech, změnách na cévách, u dětí i v rámci vrozené vývojové vady mozku nebo na základě určité genetické vlohy. Z věkového hlediska tak má výskyt epilepsie má dva vrcholy – jeden v dětství a druhý ve stáří.
Někteří psi prý umějí rozpoznat přicházející epileptický záchvat. Setkal jste se s tím?
Některé epileptické záchvaty přicházejí během zlomku vteřiny, bez varování, jiné se rozvíjejí postupně, třeba s počáteční změnou chování, výrazu, pocením, bušením srdce a podobně. A právě tyto počáteční příznaky, pro okolí nemocného třeba nepozorovatelné, dokáží vnímavá zvířata vycítit a cíleně vycvičení psi rozpoznat a upozornit na ně okolí.
Teprve docela nedávno naši zákonodárci legalizovali marihuanu pro léčebné účely. Funguje i na epilepsii?
Marihuana obsahuje tak zvané kanabinoidy. Dva nejvýznamnější jsou se označují zkratkami THC a CBD. Zatímco ten první má výrazný účinek na psychiku, u druhého tento efekt chybí, ale zato se ukazuje, že příznivě působí u některých onemocnění. A preparát s vysokým obsahem CBD ve Spojených státech už regulační úřady schválily k léčbě některých forem epilepsie, respektive k zmírnění epilepsie vzdorující jakékoliv léčbě. Nevýhodou CBD je jeho schopnost ovlivňovat metabolismus jiných léků a má řadu nežádoucí účinků. Marihuana samotná se k léčbě epilepsie určitě nehodí, může ji dokonce i zhoršit. U nás dostupné preparáty s CBD mají většinou tak nízký obsah této látky, že by bylo nutné je užívat po lahvičkách. K samoléčbě bez konzultace se specialistou je rozhodně nedoporučuji.
Jsou lidé, kteří tvrdí, že mají sny, které předvídají, co se stane. Jak se na to jako znalec lidského mozku díváte?
Člověk neustále přijímá ze svého okolí obrovské množství informací. Mozek kromě toho, že uchová ty důležité nebo opakované vjemy, ukládá do paměti, aniž si to uvědomujeme, i věci zdánlivě podružné. Pro fixaci paměťových stop má velký význam spánek. Spánek má očistnou funkci – probírá se našimi prožitky a třídí je tak, aby to podstatné zůstalo v paměti po ruce, a to nedůležité se buď potlačilo anebo uložilo „stranou“, do podvědomí. Věštecké sny nebo předtuchy tak podle mého názoru vycházejí z nevědomé části paměti. Spojíme si v nich do zřetelného obrazu drobné a zdánlivě nevýznamné střípky, do té doby uložené kdesi ve „spodním šuplíku“ nevědomé paměti. Nemyslím, že bychom třeba v nerozhodné situaci měli čekat na věštecký sen, ale řídit se instinktem či intuicí nemusí být chyba. Sám si v poslední době stále častěji všímám zdánlivě náhodného souběhu podobných událostí, který je popsaný jako fenomén synchronicity (příčinně nevysvětlitelné setkání dvou nebo více událostí v čase, pozn.red.). Jde o těžko racionálně vysvětlitelný prožitek, který někdo považuje za pouhý náhodný jev, jiní se pro něj snaží najít vysvětlení ve fyzice či hlubinné psychologii.
Máte ze své lékařské praxe případ, nad kterým vám zůstal takzvaně rozum stát?
Takových okamžiků není právě málo. V poslední době se často setkáváme se závažným opožděním duševního i motorického vývoje u dětí matek veganek, které si neuvědomují, že v jejich stravě bez masa, vajec a mléčných výrobků chybí důležitý vitamin B12, který lidské tělo neumí samo vyrobit. Pokud tyto maminky vyznávají „alternativní styl života“ a enormně dlouho své dítě kojí, to pak dlouhodobě trpí nedostatkem této pro vývoj nesmírně důležité látky, protože v jejich mateřském mléce chybí. Zvláštní kapitolu tvoří rodiče, kteří nastudují naprosto neadekvátní informace na internetu a pak přicházejí k vyšetření s již hotovou diagnózou a vynucují si často i drahá nebo zatěžující vyšetření podle vlastní úvahy. Vzácná není situace, kdy rozvedení nebo rozvádějící se rodiče dítě a jeho nemoc využívají jako zbraň proti sobě. Extrémní jsou případy dětí v rodině týraných, které přicházejí s nitrolebním krvácením, četnými zlomeninami a někdy nevratným poškozením zdraví. Několikrát jsem se setkal s trochu bizarní vzácnou psychickou poruchou označovanou jako Münchausenův syndrom u osoby blízké, kdy některý z rodičů, většinou matka, si vymýšlí neexistující zdravotní problémy u svého dítěte a vystavuje je nejrůznějším i bolestivým nebo rizikovým vyšetřením.
Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnovém Zpravodaji městečka pod Skalkou
————————————————————————————
MUDr. Jan Hadač, PhD.
Dětský neurolog, primář Oddělení dětské neurologie Thomayerovy nemocnice v Praze. Je autorem knih z dětské neurologie, epileptologie a elektroencefalografie. Práce je pro něj koníčkem, rád odpočívá doma s dobrou knížkou v ruce. S manželkou a dvěma dětmi žije v Mníšku, kousek pod Skalkou.