Dnes je 20. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 25 °C

Svátek má Zbyšek

Dnes je 20. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 25 °C

Svátek má Zbyšek

Jaroslav Jocov: Mníšek a okolní lesy jsou moje srdeční záležitost

Jaroslav Jocov: Mníšek a okolní lesy jsou moje srdeční záležitost

Jaroslav Jocov ve své galerii pod širým nebem. Foto: Michal Kroutil

V Mníšku pod Brdy žije už dlouhých 40 let a rozhodně by neměnil. Jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem je kolo, na kterém ho můžete potkat v brdských lesích, kde čerpá inspiraci pro svou uměleckou tvorbu.

Nejste rodilý Mníšečák, odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Praze a dlouhá léta jsem bydlel na Vinohradech na Náměstí Míru. Ale Mníšek znám už od dětství, rodiče měli chatu u Nové Vsi pod Pleší, na kterou jsme cestovali vlakem. V Restauraci na Marjáně jsem také poprvé potkal svou budoucí manželku Marcelu. Vždy mě to do okolí Mníšku táhlo.

Takže do Mníšku Vás přivedla láska?
Dá se to tak říct. Po svatbě jsme krátce bydleli u mých rodičů na Vinohradech, ale nakonec nám město Mníšek pod Brdy přidělilo v roce 1980 byt na novém sídlišti. O šest let později jsme se už stěhovali do skoro ruiny na Malém náměstí, kterou jsme přebudovali na útulný rodinný domek. V roce 1993 si tu manželka otevřela obchod Látky a galanterie, který nám vydržel dlouhých 26 let. Předali jsme ho loni na podzim a užíváme si zasloužený odpočinek.

Odpočinek mi k Vám moc nesedí, vídám Vás často na kole.
Cyklistiku mám rád, jezdím už od mala. Kdyby záleželo jen na mě, tak jsem na kole pořád. Když jsme se přestěhovali do Mníšku, tak jsem do Prahy do práce jezdil jedině na kole. Tedy pokud to dovolilo počasí. Doteď se mi vybavují ty obličeje lidí, když mě míjeli v autobusu, jak nade mnou kroutili nevěřícně hlavami. Běžně jsem kolo odkládal až v prosinci a už koncem února ho znovu vyndal. Ty zbylé dva měsíce jsem vzal raději za vděk autobusem.

Kde jste v Praze pracoval? Jak daleko jste jezdil?
Od roku 1979 jsem pracoval u podniku Vojenské stavby, než se v roce 1999 rozpadl.
Měl stavby různě po Praze, na Vinohradech, na Strahově, nejdále jsem jezdil až na sever města do Kbel. Za tu dobu jsem měl jen jeden vážnější karambol, když mě pod Cukrákem srazilo po smyku auto. Odnesl jsem to potrhanými vazy v ramenou, poležel jsem si doma, ale za dva měsíce už jsem zase seděl na kole. Teď jsem přes 20 let na tzv. volné noze, takže mi to denní dojíždění odpadlo.
Občas jsem ale ještě na kole zajel do Vinohradské nemocnice darovat krev. Na zpáteční cestě jsem s sebou vždycky vozil plný pytel ponožek do našeho obchodu. Než mě v roce 2019 kvůli věku vyřadili z evidence dárců krve, tak jsem měl za sebou 54 odběrů a zlatou medaili Prof. MUDr. Jana Jánského.

Do Prahy už pravidelně nejezdíte. Kde Vás teď mohou lidé na kole potkat?
Rád vyjíždím nahoru na brdské Hřebeny. Nejraději to mám mezi Skalkou a Stožcem. Z druhé strany Hřebenů je moje oblíbená vyhlídka, kde je lesním průsekem vidět Karlštejn a za pěkného počasí i Říp. Běžně za rok najezdím asi 5-6 000 km, převážně tady po lesích. Mníšek a jeho okolí jsou moje srdeční záležitost, ale s rodinou jsme byli na kolech i v Rakousku a v Itálii. Do Chorvatska jezdíme s koly pravidelně i 2x ročně. Přes zimu si udržuji kondici lyžováním jak na Monínci, tak s dětmi i na velkých horách.

Jak jste jako aktivní sportovec prožíval omezení během nouzového stavu?
Protože jsme už s manželkou v seniorském věku, tak jsme pohyb venku omezili na minimum a snažili se pomáhat z domova. Vyrobili jsme pár roušek pro rodinu a pár přátel, a když naše výtvory viděla kamarádka, tak nás požádala, zda bychom jich pár neušili i pro jeden pražský domov seniorů. Nakonec jsme ušili asi 500 kusů a já je vozil na kole až k ní do Střešovic. Celkem jsem tu trasu absolvoval 4x. Jakmile byla hotová větší várka, tak jsem je naložil do batohu a odvezl. Bylo to v době, kdy byl roušek všeobecný nedostatek.

Mimo cyklistiku se zabýváte i keramikou, jak jste se k ní dostal?
Lákalo mě dělat umělecké řemeslo, a tak jsem se vyučil rytcem kovů. Už tenkrát mě ale přitahovala keramika. Po návratu z vojny jsem se oženil a se souhlasem celé rodiny se rozhodl k večernímu studiu Výtvarné školy na Hollarově náměstí, kde se kromě propagačního výtvarnictví vyučovala i sochařina. Jenže v té době jsem ještě pracoval v tehdejším lidovém družstvu Znak, kde mě nechtěli uvolňovat ani na tu večerní školu. Tak mi jeden známý poradil, abych šel dělat k lopatě k Vojenským stavbám, že budu mít víc času i peněz.
Po roce 1999, kdy se Vojenské stavby rozpadly, jsme koupili pec, a abych se něco naučil, absolvoval jsem keramický kurz v ateliéru „K“ Květy Vondráčkové. K peci přibyl i hrnčířský kruh a do tvorby keramiky jsem se pustil naplno.

Kde berete pro svou tvorbu inspiraci?
Ze života. Prostě vezmeš hlínu do ruky a ono z toho něco vyleze. Hodně mě ovlivňuje surrealismus. Nejvíce ze všeho mě ale baví hlavy, dělal jsem hodně i kočky a hrochy. Samozřejmě se nevyhýbám ani práci na zakázku, už asi 3x jsem vyráběl sošky pejsků pro jejich paničky, které mi přinesly jejich fotografie jako model. Už ani nepočítám, kolik jsem vyráběl medailí, plaket a džbánů do různých soutěží. Nejvíce si ale cením dvou věcí, dal jsem jim jména Daidalos a Faraonův sen.

Kam se na Vaše díla mohou zájemci přijít podívat?
Pokud se ptáte na mou výstavnickou činnost, tak v tomhle ohledu jsem spíš neprůbojný. Čas od času někde vystavuji, ale není mým stylem se někam cpát. Byl jsem v Příbrami i po pražských galeriích, např. v Dominu v Dejvicích, kde jsme se v jeden čas společně sešli s Fratiškem Ringo Čechem a Rudolfem Hrušínským. Naposledy jsem vystavoval před 3 lety v klášteře na Skalce.
Moje tvorba je spíše k vidění mimo výstavní síně, a to online na webových stránkách www.jocov.webnode.cz.

Jaroslav Jocov (* 1954 v Praze). Od roku 1980 žije se svou manželkou v Mníšku pod Brdy. Mají spolu 2 děti a 4 vnoučata.

Foto: Michal Kroutil

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se