Je písničkářem a zároveň frontmanem kapely Bůhví, která na hudební scéně funguje dlouhých 28 let. Kromě autorského koncertování se věnuje i svému projektu PartyLeaders, kapele schopné rozpoutat taneční zábavu na večírcích všeho druhu. V kondici se udržuje běháním v přírodě a gymnastickým cvičením. Již sedmnáctým rokem bydlí s rodinou v Rymani, jak sám s nadsázkou říká „na samotě v polích“.
Jak jste se do Rymaně dostal?
Půlku života jsem prožil v Praze. Ve Vysočanech a pak v Modřanech. Do Rymaně mě přivedla až má žena. Její maminka Libuše tu vlastní chatu a my si koupili sousední pozemek, kde stála také letní chata. To bylo v roce 2007. Dvě zimy jsme v ní přežili, hřála nás láska, ale mimino jsme se rozhodli studeného odchovu ušetřit, takže jsem chatu zateplil a vlastnoručně předělal na domeček.
Kde to tu máte s rodinou rádi?
Svatební obřad jsme měli na Skalce, kam se rádi vracíme. Rádi zajdeme do kavárny Malý mnich nebo na dobré jídlo do Lískovky Skvér. Když je hezky, tak jezdíme po okolí na kole. Já rád běhám, mám oblíbený okruh, který měří zhruba 10 kilometrů. Vede přes Zahořany na Senešnici, k soše sv. Václava nad nemocnicí a potom přes Marjánu zase domů. Snažím se běhat třikrát týdně, ale málokdy to tak dopadne. Když jedu hrát, tak běh raději vynechám, aby mi pak na koncertě nechyběla energie. A jsou i týdny, kdy hrajeme každý večer.
Kdy jste v sobě objevil hudební vlohy?
Touhu hrát na kytaru jsem objevil na základní škole, a to u táboráku, kde se hrálo a zpívalo. Chodili jsme se spolužáky do turistického oddílu, který vedl můj táta. Oddíl byl sportovně založený a během roku jsme jezdili na různé výlety: v zimě to byly lyže, v létě například voda. Táta pak hrál večer na kytaru a zpívaly se trampské písně. To se mi moc líbilo a chtěl jsem to také umět. Na kytaru jsem se začal učit v 5. třídě, takže přibližně v 11 letech. Silnou motivací už tehdy ale určitě byla i snaha zalíbit se děvčatům a dokázat jim zazpívat třeba Terezu, Zuzanu, Barborku nebo Kristýnku. A jak ty prsty poskládat na hmatník, mi pak musel ukazovat táta. Samozřejmě pouze akordové značky, žádné noty.
Martin Hrubý, DiS. (* 1978 v Praze)Po maturitě na gymnáziu studoval obor pozemní stavby a architektura na Stavební fakultě ČVUT. Absolvoval až Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka, obor Tvorba textu a scénáře. Od roku 1995 je frontmanem kapely Bůhví, se kterou vydal desky „Akt“ a „Hodina“. Alba „Trojka“ a „Lucerna v moři“ pak vydal pod jménem vlastním.
V Rymani bydlí od roku 2007. S manželkou Petrou mají syna Huga (13 let) a dceru Žofii (11 let).
Nezkoušel jste se přihlásit do lidové školy umění?
Pokusili se o to moji rodiče, když mi bylo tak 6 let. Bylo jim ale řečeno, že mám pouze hudební nevlohy. Mlhavě si vzpomínám, že jsem dostal za úkol zazpívat tóny, které zahrála paní učitelka na klavír, což se mi nepovedlo. Nikdy před tím jsem nic takového nezkoušel. Ale od té doby vím, co znamená mít knedlík v krku.
Jak vznikl nápad na založení kapely Bůhví?
Na základce jsem poprvé uslyšel Psí vojáky a na gymnáziu pak Beatles, Rolling Stones, Doors, Simona s Garfunkelem, a pocítil touhu mít také takovou kapelu. Začal jsem lanařit spolužáky a nedal pokoj, dokud se to nepovedlo. Kapela Bůhví byla na světě a první koncert v roce 1995 odehrán, pak už jen stačilo se naučit hrát. Proto jsem ve svých 18 letech začal chodit na soukromé hodiny k jazzovému kytaristovi Zdeňku Fišerovi zvanému Krysa, který hrával např. s Lacem Déczim nebo Hanou Hegerovou, a ten mě naučil absolutně všechno. Cvičení na kytaru se mi na čas stalo tím nejdůležitějším v životě.
Proč jste se pojmenovali zrovna Bůhví?
Líbil se mi název kapely The Young Gods (Mladí bohové) a snažil se vymyslet něco podobného v češtině. Můj spolužák Vojtěch Probst, který se tehdy přihlásil o roli dvorního textaře, mi doporučil, abych si přečetl román Josepha Hellera „Bůh ví“ a pojmenoval tak naši kapelu.
Do kterého hudebního žánru byste Vaši kapelu zařadil?
Někam mezi folk-pop a „Czech world music“. Textová složka je v našich písních minimálně stejně důležitá jako ta hudební. Vojta Probst dokonce později začal tvorbu textu a scénáře studovat na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, čímž mě inspiroval, abych opustil ČVUT a o rok později nastoupil tamtéž. Takže v psaní písňových textů jsme oba dva diplomovaní specialisté.
Který žánr je Vám nejbližší? Máte nějaké vzory?
Baví mě písničkáři, kteří hrají s kapelou. Například Robert Nebřenský s Vltavou, Jarda Svoboda s Trabandem, Zuzana Navarová s KOA a absolutním bohem je pro mě Jiří Suchý. Ze zahraničí v poslední době rád poslouchám Jacka Johnsona, Theo Katzmana nebo George Ezru. Za nejlepšího zpěváka všech dob, při jehož zpěvu mi doslova běhá mráz po zádech, považuji Waldemara Matušku.
Jak vypadaly vaše hudební začátky?
První koncert jsme měli na školní Halloween Party, kde jsme slavili velký úspěch s písničkou Chucka Berryho „You Never Can Tell“ z tehdy aktuálního filmu Pulp Fiction. Naše koncerty byly kombinací autorských písniček, které jsme hráli první zhruba půlhodinu, a hitovek od Doors, Beatles a Stoneů. Největší slávu jsme zažili v prvních letech existence na konci devadesátek v legendární bubenečské hospodě Na Slamníku, kam se ani všichni naši spolužáci nemohli vejít.
Jak jste se vyrovnával s popularitou?
Velmi snadno. Krom spolužaček jsem nějaké kladné body získal i u části učitelského sboru, kde jsem sice populární byl už před tím, ovšem nikoli kladně. A všimla si mě tehdy i moje manželka Petra, která byla na Přípotoční ve vyšším ročníku. Na rok ale odjela studovat do Ameriky, takže ve čtvrťáku jsme byli oba v ročníku stejném. Mně připadala neskutečně krásná a nedostupná už od prváku. Pamatuju si, jak hrajeme na chodbě školy v rámci Posledního zvonění, a najednou těsně přede mnou stojí ona a těma svýma velkýma hnědýma očima se dívá přímo na mě. V tu chvíli jsem zapomněl, co vlastně hraju. Pověstná jiskra přeskočila, ale pouze z mé strany. Hlavní úspěch však byl, že si tehdy všimla, že vůbec existuju. No a pak už jsem jen 10 let čekal na vhodnou příležitost.
Jak jsou v kapele rozděleny role? Kdo píše texty? Kdo skládá muziku?
Muziku vymýšlím já a texty píšeme společně se zmíněným Vojtou Probstem. Buď každý sám anebo dohromady. Když text píšu sám, vzniká současně s muzikou, když mi text přinese Vojta, vymýšlím na něj melodii až následně. A když píšeme spolu, dělám si o melodii představu v hlavě už během psaní a harmonii pak hledám doma sám s kytarou.
Členem kapely býval také Ondřej Brzobohatý, jak se k vám dostal?
Poznali jsme se kolem roku 2001 na lyžařském kurzu v Krkonoších, který v rámci tělesné výchovy organizovala Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde Ondra tehdy studoval. On sám tu příhodu už párkrát veřejně zmiňoval. Bylo to na Malé Labské. V baru dole u silnice se unavil alkoholem natolik, že nebyl schopen samostatné chůze zpátky na chatu, kde jsme bydleli. Jsem o 5 let starší než on, já už v té době pít uměl, takže jsem lstivě využil situace a dal mu nabídku, kterou nemohl odmítnout. Asi půl kilometru jsem ho vláčel na zádech vzhůru po sjezdovce výměnou za slib, že v Bůhví hrát bude.
Jak vám spolupráce fungovala?
Podle mě výborně. Ondra je skvělý muzikant, dobře zpívá, umí složit hezkou písňovou melodii a zaranžovat nástrojové party. Víc jsem si nemohl přát. Fungovali jsme jako autorská dvojice, on složil muziku a já na ni napsal text. Dokonce o nás tehdy myslím Pavel Klusák napsal, že Hapka s Horáčkem mají konkurenci. Po jeho odchodu z Bůhví v roce 2008 mě oslovil už jen jednou, když dělal hudbu k vánoční pohádce „Dvanáct měsíčků“, abych otextoval ústřední píseň, kterou pak nazpíval Ondřej Ruml. Jmenuje se „Hádej“. To je asi můj nejznámější počin coby nájemného textaře.
Proč jste se nakonec rozešli?
Bylo to čistě Ondrovo rozhodnutí a nijak ho se mnou nekonzultoval, takže nevím. Ale znáte to, cherchez la femme.
Plánujete spolupráci obnovit?
Kapela Bůhví vydala v roce 2004, právě v době, kdy s námi Ondřej Brzobohatý hrával, desku s názvem „Akt“ a tehdejšího basistu Pavla Trojana napadlo to připomenout. Na pondělí 7. října 2024 jsme do Lucerna Music Baru naplánovali vzpomínkový koncert, který odehrajeme v tehdejší sestavě. Vrátíme se do míst, kde nám před 20 lety desku křtil Bolek Polívka s Radoslavem Brzobohatým.
Kde čerpáte pro svou tvorbu inspiraci?
Při skládání muziky se nechávám inspirovat svými oblíbenými písničkáři i muzikanty z všemožných jiných žánrů. Další inspiraci mi poskytují texty, které mi ke zhudebnění nosí Vojta Probst. Při psaní vlastních textů používám asociativní metodu, kterou popisoval už např. Jiří Suchý. První zajímavou rýmovou dvojici, která vás napadne, postupně rozvíjíte a rýmy si říkají samy, jakým významovým směrem je třeba se ubírat. Největším mistrem této metody byl asi Vítězslav Nezval. U písně je dobré začít refrénem nebo závěrečnou pointou. Pro příklad mě napadá píseň „Modlitba“, kdy mi Vojta odcitoval středověkou antikoncepční modlitbu: „Panenko Marie, která jsi počala, aniž bys zhřešila, dovol mi zhřešiti, aniž bych počala“. Tím byl refrén hotový a zbytek příběhu se nabízel sám.
Zpíváte pouze česky, neláká Vás angličtina?
Já si dokonce myslím, že větší šanci zaujmout v zahraničí ve svém žánru mám právě a jedině v češtině. Pokud mají mít texty básnickou hodnotu, tak by měl být jejich autor rodilý mluvčí, anebo alespoň v daném jazyce umět i přemýšlet, to je podstatou poezie. Představte si například situaci, že by Angličan napsal český text a já z toho měl mít hlubší poetický zážitek. To asi nezvládne, nejspíš by to bylo směšné. Hloupě směšných je ale bohužel i většina českých textů, které jsou ke slyšení v mainstreamových rádiích, takže výhodou angličtiny u našinců je podle mě asi jenom to, že textem tolik neobtěžují.
Koncertovali jste v zahraničí?
Ano, v Trenčíně na festivalu Pohoda a kdysi dávno v Polsku ve Wroclavi.
Jaké máte s kapelou plány do budoucna?
K těm nejbližším a zásadním plánům patří křest desky „Lucerna v moři“, který se koná v pátek 22. března v Jazz Docku v Praze na Smíchově. Tímto všechny čtenáře na koncert srdečně zvu. Předchozí album „Trojka“ mi na svět vítal Robert Nebřenský a jeho výstup byl nezapomenutelný. Vtipný a srdečný. Věřím, že se nám podaří adekvátně navázat, ale jméno kmotra zatím ponechám v tajnosti, bude to překvapení. Deska sice vyšla už v roce 2020, ale kvůli covidu jsme museli tehdy naplánovaný křest zrušit. A sílu naplánovat koncert znovu jsem v sobě našel až loni.
Jednou z písní na desce je „Zahrada“, kdy ve videoklipu skáčete z letadla.
Volný pád byl vždycky můj sen, čekal jsem jen na impulz, na poslední kapku, která mě ze snění vytrhne k činu. A tou se stal nápad příběhu tohoto videoklipu. Skákal jsem v roce 2019 na letišti u Příbrami. Nejdříve jsem musel absolvovat kurz, který mě neskutečně bavil. Stejně jako pak celé natáčení. Ve skákání jsem chtěl pokračovat, ale zabrzdil to covid. Asi budu muset natočit další paragánský klip.
Vyhledáváte podobné adrenaliny i v soukromí?
Mám rád všechny možné sporty, včetně těch adrenalinových. Rád lezu do ledové vody. Kvůli natáčení videoklipů se vrhám do různých bizarních situací. Například při natáčení písničky „Let balónem“ jsem na hřebeni Krkonoš u Luční boudy jezdil na surfovém prkně v plavkách v mínus 10 °C, což byl také adrenalin. K písni „Železniční“ jsem byl v klipu jako Radúz připoután polonahý k Panské skále u Kamenického Šenova. Bylo to na podzim a zrovna začalo sněžit. Rád jezdím na Rujánu kitovat a miluju hory, v létě i v zimě. Běžkování v Krkonoších a skialpinismus třeba v Roháčích. Rád jezdím na vodu, hlavně když je dost vody a na jezech to pořádně teče. Většinu toho mě už v dětství naučil milovat můj táta.
Máte také kapelu PartyLeaders. Jak byste ji charakterizoval?
Jsme rozjížděči mejdanů, kapela s mnohaletou praxí v oboru, kvalifikovaná hudební síla! To je náš slogan. Jsme zaměřeni čistě na rozpoutání taneční zábavy na večírcích všeho druhu, zejména na svatbách, plesech a firemních večírcích. Musíme umět zahrát pro každou generaci a každý klasický i moderní taneční rytmus. Od Vlacha po Bacha, jak se říká. Jen zábavu typu Michal David nenabízíme a nic na ten způsob zásadně nehrajeme. Tím se lišíme od většiny tuzemských „zábavovek“ a díky tomu se přirozeně selektuje naše klientela. Najímají si nás většinou lidé s kultivovaným hudebním vkusem. V PartyLeaders jsme všichni muzikanti z povolání a motivuje nás především radost z hraní dobré hudby a vytváření energie, která se nám z roztančeného parketu vrací zpátky. Člověk může dělat dobře jenom to, co ho baví.
Co vaše děti? Podědily muzikantské geny?
Snad ano, ale spíš po jejich mamince, kterou, na rozdíl ode mě, do lidušky v dětství na flétnu vzali. Má totiž talent, a i když hezky zpívá, tak se mnou veřejně vystupovat kvůli velkému ostychu odmítá. Pouze jednou se mi ji podařilo uprosit, aby se mnou nazpívala manželský duet „La La La La La“ na album Trojka, které vyšlo před 8 lety. Obě naše děti chodí do místní ZUŠ na klavír a syn navíc i na bicí. Dcera je nadaná i výtvarně, což má nejspíš po své babičce Libušce, která nedávno vystavovala svou keramiku na Skalce. Především jsme ale šťastní, když děti nevidíme mrhat časem s mobilem v ruce, k čemuž mají bohužel nadání největší.
