I díky své, přes 190 centimetrů vysoké postavě, patří k nepřehlédnutelným členům místního sboru dobrovolných hasičů, u kterého působí již téměř 25 let. Narodil se sice v Praze, ale se Stříbrnou Lhotou spojil celý svůj život. Vybral si nezvyklé povolání, při kterém se potkává se zajímavými lidmi ze sportovní, kulturní i politické špičky, Svou práci by neměnil, i když mu v ní šlo občas o život.
Jak vzpomínáte a na své dětství ve Stříbrné Lhotě?
Zažil jsem tu super dětství. S mladším bráchou a kamarády jsme prováděli klasické vesnické divočiny, ať už doma na zahradě, v ulici nebo v lese. Tenkrát se hodně četly mayovky, takže jsme si hráli nejvíce na indiány a kovboje, ale taky na policajty nebo hasiče. Povyražením pro nás byl příjezd dětí z Prahy do rekreačních chat, se kterými jsme vedli urputné boje. Nebylo to ale nic hrozného, většinou to skončilo v lese šiškovou bitvou.
Jste zástupcem velitele výjezdové jednotky JSDH Mníšek pod Brdy JPOIII. Kudy vedla Vaše cesta mezi dobrovolné hasiče?
U hasičů nejsem kupodivu od dětství, ale vstoupil jsem mezi ně až v roce 1998. Tehdy slavili 70. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů ve Stříbrné Lhotě a požádali nás mladé, abychom jim s akcí pomohli. Rádi jsme jim vyhověli a večer u posezení u skleničky jsme dostali nabídku, abychom vstoupili do sboru. Když na to vzpomínám s odstupem let, tak to mohlo připomínat onu slavnou scénku náboru rekrutů z mé oblíbené pohádky S čerty nejsou žerty: „Tady nám to podepiš, budou to jenom samé přehlídky…“ Tak jsem jim to podepsal a od té doby jsem u hasičů. Přebral jsem tak pomyslnou štafetu po svém pradědovi Františku Rouskovi, který hasičských sbor v naší obci v roce 1928 spoluzakládal.
Na které zásahy u hasičů dodnes vzpomínáte?
Asi nejvíc vzpomínám na velké povodně v roce 2002, kdy šla Berounka o pět a půl metru nahoru a my tam jezdili odstraňovat následné škody. Dělali jsme vyklízecí práce, odčerpávali vodu a další potřebnou pomoc, na kterou naše síly stačily. I po dvaceti letech vidím pohledy lidí, stojících na prázdné zahradě, odkud jim velká voda odplavila domy. Přidám i neveselou historku, kdy jsme se jednoho pána ptali, proč je smutný, když mu domek na zahradě pořád stojí. On se jen otočil a odpověděl nám, že sice stojí, ale tenhle není jeho a neznámo odkud ho sem zanesla velká voda.
Ing. Miroslav Rousek (* 1979 v Praze)
Celý život bydlí ve Stříbrné Lhotě. Vystudoval Technickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze, obor Automatizační a řídící technika. Je aktivním členem sboru dobrovolných hasičů a zároveň zástupcem velitele výjezdové jednotky JSDH Mníšek pod Brdy JPOIII.
S manželkou Lenkou mají tři děti: Tomáše (12 let), Martina (11 let) a Elišku (9 let).
Pracujete jako operátor kamerového jeřábu. Co to obnáší?
Tuhle činnost vystihuje spíš anglický název Remote Head Operator, což v překladu znamená operátor dálkově řízené hlavy. Ta může být umístěna na jeřábu, na pojezdu, na lanovce i jinde. Já ale dělám prioritně s jeřábem a ten stojí buď na pneumatikách, nebo se může pohybovat po kolejích. Mám od agentury k dispozici jeřáb JimmyJib americké firmy Stanton, který je relativně lehký, takže si ho
celý obsluhuji sám. Rameno, na kterém mám umístěnou kameru, se dá v exteriérech nastavit až do délky 16 metrů. Ovládám jak pohyb kamery umístěné na konci ramene včetně transfokace a zaostření, tak i samotné otáčení celého ramene všemi směry i případné tlačení jeřábu po kolejnicích. Na obsluhu tam mám joysticky a je to hodně o šikovných prstech. Občas si připadám jako hráč videoher.
Jak se Vaše práce liší od té kameramanské?
Obě činnosti, ta moje i kameramanova, se vzájemně prolínají. Hlavní kameraman má na starosti záběr, rozhoduje o postavení jednotlivých kamer a zasvícení scény. Jednotlivé kamery pak obsluhují takzvaní švenkři. Sice se také někdy postavím za klasickou kameru, ale z 90 % dělám operátora kamerového jeřábu. Zatímco klasická kamera je statická, u jeřábu musím více myslet na dynamiku záběru, který je jiný, a ne každý má schopnost to vidět. Další výhodou jeřábu je, že se dostane i do míst, kam normální kamera nedosáhne. Pro záběr z výšek už pak nemusíte stavět podstavce. Je to i bezpečnější při záběrech z mostů nebo do propastí.
Jak jste se k této profesi dostal?
Úplnou náhodou. Občas jsem vypomáhal kamarádovi se servisem elektrotechniky v agentuře, ve které pracoval a v žertu mu říkal, aby mi držel u sebe místo. Když jsem pak ukončil vysokoškolská studia, tak jsem se mu ozval a měl štěstí. Povídá mi, že by zrovna potřebovali technika, který by jim jeřáby stavěl, boural, stěhoval a dělal jim i servis. Plácli jsme si a já to u nich zkusil. Chytlo mě to a s kamerovými jeřáby dělám už téměř 20 let. Vyhovuje mi také, že nemám stálého zaměstnavatele, ale jako OSVČ můžu dělat pro více televizí a různé další, třeba i zahraniční produkce.
Jaké byly Vaše první krůčky za kamerou?
Učil jsem se na přímých přenosech na Snídaních s Novou. Hlavní kameraman mi ve studiu řekl: „Dobře, mezi 6. a 7. hodinou se na to moc lidí nekouká, tak si za to vlezeš, ale v 7 hodin už to předáš.“ Byla to pro mě nejlepší škola, protože přímé přenosy jsou v tomhle jednoznačně nejnáročnější a zažijete u nich asi nejvíc stresu. Co se jednou natočí, to už nejde vrátit.
Jaké typy pořadů natáčíte?
Je to různorodé, a to mě právě na tom baví. Dělám hlavně studiové věci pro Novu, Českou televizi a Primu. Každá z nich má ve studiu svůj jeřáb, dlouhý od tří do osmi metrů, záleží na tom, jak je studio veliké, a já ho chodím obsluhovat. Většinou točím zpravodajství nebo politické debaty, které jsou o to těžší, že se jedná o přímý přenos, dále pak různé soutěžní a zábavné pořady. Pak někdy točím i pro zahraniční produkce. Občas se točí i reklamy, sporty nebo koncerty. Tam už samozřejmě stavíme jeřáby delší. Nejraději jezdím na festival Masters of Rock do Vizovic, metalovou hudbu já můžu.
Kam nejdále jste kvůli natáčení cestoval?
Nejdále jsem byl se štábem České televize v roce 2021 na Letních olympijských hrách v Tokiu. Dostali jsme na starost natáčení závodů na divoké vodě, takže jsem byl očitým svědkem triumfu Jiřího Prskavce ve slalomu. Dokonce jsem byl jeden z prvních, kteří mu po dojezdu gratulovali.
Máte i nějaké další zážitky z Tokia? Jak jste si ho užil?
K tomu můžu říct: byl jsem v Japonsku, byl jsem v Tokiu, ale neviděl jsem nic! Olympiáda se bohužel konala v době pandemie covidu. Z hotelu, ve kterém náš natáčecí štáb bydlel, jsme téměř nesměli vycházet. Pouze nás převezli na závodiště a zpět a nikam jinam. Samozřejmostí byly respirátory a na hotelu dokonce platil i zákaz shromažďování. S rezignovaným souhlasem recepčního jsme se my Češi přece jenom na chodbách scházeli a trávili spolu volný čas. Nechávali jsme si dovážet tradiční japonská jídla a aspoň takhle si to dokázali užít. Japonsko mě ale pořád láká a doufám, že se tam s rodinou někdy podíváme.
Přihodil se Vám během natáčení nějaký trapas?
Samozřejmě, tím si projde u natáčecího štábu asi každý. Stalo se mi to při natáčení finále druhé řady Superstar, kterou pravidelně sledovaly asi dva miliony lidí. Já si v hale, kde jsme točili, nevšiml pohybu druhého kamerového jeřábu a narazili jsme do sebe. V praxi to znamenalo, že diváci u televizorů měli asi vteřinový výpadek obrazu, ale já ten okamžik vnímal jako věčnost. Daleko strašidelnější případ se mi stal, když jsem točil vystoupení Karla Gotta s Lucií Bílou. Oni sestupovali ze schodů, z boku měli vyběhnout tanečníci. Buď byl jeden tanečník moc rychlý, nebo já vytahoval rameno nahoru moc pomalu, no prostě narazil v tom rozjásaném tempu hlavou do konstrukce. Šel okamžitě do kolen, naštěstí se za chvilku zvedl, záchranáři mu zašili hlavu a dotančil to. Nakonec z toho byl otřes mozku. To bylo asi jediné způsobené zranění za mou kariéru.
Zažil jste při své práci i nějaké humorné situace?
Humorné, nebo spíš kolizní situace se mi občas stávají s ochrankou nejrůznějších politických činitelů. Vzpomínám si, že jsem točil pietní akt v Památníku Terezín, na kterém byl i tehdejší premiér Babiš se svými bodyguardy. Já měl postaven jeřáb na parádní záběry, ale po položení věnce a odchodu od památníku ke mně přišel člen jeho ochranky a poměrně neurvale po mně chtěl, abych se s jeřábem posunul jinam, protože jim překážím v cestě. Odpověděl jsem mu, že plním pokyny režiséra a jeho poslouchat nehodlám. Požádal jsem ho zároveň o 10 vteřin strpení, abych mohl dodělat záběr, což se i nakonec povedlo.
Podobnou rozmíšku jsem zažil i s bývalým hradním protokolářem Forejtem na předávání ocenění prezidentem Zemanem v Zrcadlovém sále. Měl jsem opět postaven jeřáb na parádní úvodní záběr příchodu prezidenta a bylo to s ním už i nazkoušené. V tom přišel na poslední chvíli protokolář Forejt a silou své funkce mě dost nevybíravě přesvědčoval, abych si ho přesunul o kus dále. Můj argument, že prezidentovi nepřekážím a všechno máme už nazkoušené, byl nakonec silnější. Záběr samozřejmě proběhl bez jakýchkoli problémů. Za svou prací si stojím a říkám, že je všechno o dohodě. Jinak já proti ochrance nic nemám, naopak je občas potřebujeme, například, když děláme silvestrovský koncert z Václaváku a náměstí se promění na válečnou zónu.
Popisujete to jako vesměs pohodovou záležitost, šlo ale někdy při natáčení i do tuhého?
Při natáčení musím být pořád ve střehu, jednou mi šlo i o život. Natáčel jsem záběr do filmu na Lochkovském mostě, bylo to ještě před otevřením Pražském okruhu. Ve scénáři bylo, že měl herec spáchat sebevraždu skokem z mostu. Scéna spočívala v tom, že bezpečně zajištěný herec skočí dolů a já měl proti němu zespodu jet kamerou. Stál jsem s jeřábem na okraji mostu, kde nebylo zábradlí ani skleněné výplně, s ramenem o délce 10 metrů. Vše bylo dokonale připraveno, herec skočil, já proti němu vylétl s kamerou nahoru, ale v momentě, když jsme se minuli, tak se zvedl silný vítr a opřel se mi do ramena. To mě okamžitě začalo tlačit k okraji mostu a já neměl šanci to ubrzdit. Hrozilo, že mě zatlačí nad šedesátimetrovou hloubku. V poslední chvíli jsem jeřáb pustil a odskočil od okraje. Rameno se větrem protočilo jako korouhvička a zůstalo stát na místě. Kdybych tenkrát jeřáb včas nepustil, tak bych tu dneska nebyl.
Potkáváte také zahraniční osobnosti, na která setkání vzpomínáte?
Točil jsem ve studiu rozhovor s francouzským komikem Pierrem Richardem nebo si pamatuji na amerického astronauta Andrew Feustela, který vyvezl do vesmíru našeho Krtečka. Příjemné bylo setkání s francouzským hercem Bruno Cremerem, když jsme v jedné vile na Ořechovce točili dva dny pár záběrů do seriálu Komisař Maigret. Opravdu výjimečnou událostí byla loňská návštěva papeže Františka na Slovensku. Točili jsme v Prešově venkovní Mši svatou, kam přišly tisíce lidí. I když nejsem věřící, tak mě ta atmosféra pohltila.
Můžete se ve Vaší profesi ještě někam posunout?
Ani teď, po dvaceti letech, nemůžu říct, že už tu profesi ovládám. Vyloženě obtížné, kromě přímého přenosu, jsou třeba filmové záběry, které se musí natočit napoprvé a už nejdou zopakovat. Například jsem točil na Slovensku jednu pohádku ve skanzenu v Martině. Kolem stály staré chalupy s doškovou střechou a doprostřed mezi ně filmaři postavili atrapu stodoly. Podle scénáře pohádky měli do vesnice přijet vojáci na koních a loučemi zapálit její střechu. Ten záběr se musel povést napoprvé. Točil jsem, jak se zpoza horizontu vynořují jezdci, pobijí pár vesničanů a pak zapalují střechu. V tu chvíli nesmíte zabírat nic jiného než scénu. Při příjezdu do vesnice musí diváci vidět na obrazovce jen vojáky, a ne filmový štáb stojící okolo. Z hořící stodoly musí diváci vidět jen střechu v plamenech, a ne dvě hasičská auta, která stojí za ní. Bez přehánění lze říci, že každý nový záběr je pro mě výzva.
Existuje v tomto oboru práce, kterou byste odmítl?
Rozhodně bych nešel natáčet pornofilmy. I když se musím přiznat, že nahé a lehké erotické scény jsem už samozřejmě v rámci seriálů nebo jiných pořadů natáčel. Dále bych nikdy netočil reportáže v terénu, které jdou častokrát za hranici etiky. Špatnou osobní zkušenost mám také z koncertu techno hudby, kdy mi mladík, zjevně opojený drogou, strhnul z ramene kameru. Musel jsem si tam pro ni dojít a mládence důrazně upozornit, že takhle tedy ne! Když si uvědomíte, co všechno se mohlo kvůli tomu hlupákovi stát? Nejenže by rozbil zařízení v hodnotě několika milionů, ale obvodová rychlost ramene by mohla ostatní diváky těžce zranit. Takže techno už nikdy více. V tomhle ohledu mám raději rockové a metalové publikum posilněné alkoholem, které dokáže slušně zapařit, ale na techniku mi nesahá.
Co děláte, když zrovna netočíte, nejste s rodinou nebo s hasiči?
Mám jednoho velkého koníčka a ten se jmenuje Suzuki Bandit, cestovní motorka o objemu motoru 1 250 ccm3. Když zrovna nejsem v práci, nevěnuji se rodině, nebo nejsem u hasičů, tak vyrážím na motorce na projížďky. Jednou za rok v létě mě manželka pustí a pak jedeme s kamarádem na motorkách na pár dnů na výlet po Evropě. Dojeli jsme na Ukrajinu, do Rumunska, Španělska, nejdále jsme byli až na severozápadním pobřeží Skotska.
Maximum svého volného času se ale snažím věnovat své krásné rodině. Uvědomuji si, že to se mnou nemají zrovna jednoduché.
Použité fotky: archiv Miroslava Rouska (není-li uvedeno jinak)
