Jeho sympatickou usměvavou tvář můžete vídat v ulicích Mníšku pod Brdy, který už je 15 let jeho domovem. Letošní rok je pro něj ve znamení dvou významných výročí. Začátkem srpna oslavil 50. narozeniny. Jeho hard rocková kapela ŠKWOR, ve které hraje na kytaru a zpívá, slaví 25. výročí od založení. I když patří k nejpopulárnějším kapelám současnosti a má desetitisíce fanoušků, zůstává její frontman, který se vypracoval doslova z ničeho, pokorným člověkem a příjemným sousedem.
Autor si s Petrem Hrdličkou v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Od kterého roku bydlíš v Mníšku pod Brdy a co Tě sem přivedlo?
V Mníšku pod Brdy bydlíme 15 let a samotného mě překvapuje, jak to rychle uteklo. V té době jsme měli první dceru a Praha nás už nebavila. Shodou okolností má tchán barák ve Všenorech, kam jsme za ním jezdili, a já si tenhle kraj kolem Berounky a Brd zamiloval. Nechtěli jsme už bydlet v Horních Měcholupech, a tak jsme si začali hledat bydlení mimo Prahu. Byli jsme už zoufalí, protože jsme sjezdili všechny směry kolem Prahy, ale nemohli jsme dlouho žádný pozemek ani starší dům, který by se nám líbil, sehnat. Do Mníšku pod Brdy jsme přišli úplnou náhodou, kdy se nám podařilo koupit volný pozemek Na Madlenkách, o který bylo více zájemců. Jeho majiteli, a doteď našemu milému sousedovi a kamarádovi Michalovi Mathauserovi, jsme se zalíbili a u skleničky šampaňského jsme si plácli. A udělali jsme dobře, nedokážu si představit hezčí místo k žití.
Co Tě vedlo k tomu stát se muzikantem?
Muzika mě přitahovala už od malička. Pořád jsem si prý něco broukal a prozpěvoval, tak mi rodiče začali kupovat různé nástroje, jako byly foukací a tahací harmoniky a já na všechno dokázal zahrát. Postupem let jsem začal toužit po kytaře a tu mi rodiče koupili k Vánocům v mých devíti letech. Krásnou „španělku“ pomáhal tátovi vybrat kytarista Zdeněk Fišer, který doprovázel Hanu Hegerovou. Táta měl sice jako autoklempíř k hudební branži daleko, ale zrovna opravoval panu Fišerovi vůz, a tak mu ochotně pomohl s výběrem kvalitní kytary. Já se pak k panu Fišerovi, který byl tehdy považován za druhého nejlepšího kytaristu v Československu, chodil učit na tu kytaru hrát.
Petr Hrdlička (* 1973 v Praze)
Dětství a dospívání prožil na sídlišti na Skalce v Praze 10. Vyučil se automechanikem. Od roku 1998 hraje na kytaru a zpívá v kapele ŠKWOR, jejímž je i frontmanem. V Mníšku pod Brdy bydlí od roku 2008. Má dvě dcery, Kláru (17 let) a Markétu (14 let). Je rozvedený, žije s přítelkyní Lenkou.
Jaký jsi byl žák?
Chodil jsem k němu asi tři roky, ale mě to učení vůbec nebavilo. Přitom to nebyla vůbec levná záležitost, rodiče za to platili několik stovek měsíčně, a to byly tenkrát velký peníze. Mně se líbila moc ta kytara, její tvar a vzhled, ale to ostatní už mě doslova štvalo. Dokonce jsem zašel až tak daleko, že jsem stříhal struny, abych na ní nemusel hrát. Jenže pan Fišer měl v zásobě nové struny, které mi tam během té naší hodiny zase natáhl. Určitě jsem se během těch tří let něco i naučil, ale tak hrozně mě to nebavilo, že jsem tam přestal úplně chodit. Pak byla velká pauza a k hraní jsem se pak vrátil až po vojně, kdy jsme založili první kapelu.
O tvém snu stát se muzikantem koluje mezi kamarády jedna vtipná historka. Prozradíš nám ji?
To mi bylo 12 let a celou rodinu nás komunistický režim pustil za dědou, který tam v té době pracoval, na několikadenní výlet na Západ do Rakouska. Chození po Vídni s výkladními skříněmi obchodů, které byly plné super zboží, pro nás bylo doslova šok. S bráchou jsme obdivovali vystavené mercedesy, bavoráky nebo luxusní hodinky. Ve vilové čtvrti, kde jsme bydleli, jsme se pak dívali na rakouskou televizi, kde v pořadu MTV vystupovaly „západní“ heavy metalové kapely, o kterých jsme do té doby vůbec neslyšeli. A údajně jsem měl tehdy prohlásit, když byl zrovna na obrazovce Motörhead s Lemmy Kilmisterem, že tohle se mi líbí, a to chci jednou dělat.
Čím ses živil, než ses stal tím profesionálním muzikantem?
Pokračoval jsem v rodinné tradici a vyučil se automechanikem, ale musím se přiznat, že mi to nikdy moc nešlo. Dokázal jsem ještě tak něco vyměnit, ale třeba složit motor už vůbec. K tomu mému učení se váže další vtipná historka. Dostal jsem na praxi téměř novou Škodu Favorit, u které jsem měl udělat garanční prohlídku, což byla výměna oleje a filtrů. V dílně jsme měli pohodu, kecalo se o všem, lahváče ani cigarety nebyl problém. Když Favorit odjel, tak se otočím k ponku a na něm ležel ještě zabalený nový olejový filtr. Nejenže jsem mu ten filtr zapomněl vyměnit, ale ještě jsem mu do starého oleje nalil nový, takže ho tam měl celkem osm litrů! Asi za půl hodiny přijel nepříčetný majitel i s tím Favoritem a měl ten olej i v obličeji, jak to stříkalo. A tenkrát můj mistr pronesl památnou větu: „Hele kámo, ty běž radši dělat něco jinýho!“
Profesi automechanika Ti mistr rozmluvil, kam ses tedy vydal?
Po vojně jsem chvíli dělal v plynové kotelně v Korunní ulici na Vinohradech, což byla pohoda. Byla plně automatická, což mělo tu výhodu, že jsem ji vždycky pustil a pak už nemusel dělat nic a mohl jsem jít na pivo do nedalekého non-stopu. Potom jsem pracoval u firmy Miros a vozil s velkou dodávkou bytový textil a koberce z Rakouska a Německa. A zase se k tomu váže vtipná vzpomínka, související s tím, že tenkrát ještě nebyl běžně roaming. Neuměl jsem německy a na cestách jsem si musel nějak poradit. Problém ale nastal, když jsem potřeboval něco kvůli vyplnění dokumentů pro celníky, tak jsem se musel vrátit na hranice, tam chytit signál, dovolat se do naší firmy, zeptat se co a jak, a potom zase jet zpátky spoustu kilometrů do Německa pro zboží. Pro současnou mladou generaci už je to samozřejmě neuvěřitelné, a když to řeknu některému z dětí, tak nevěřícně kroutí hlavou a ptají se, jaký se to tenkrát vlastně psal rok.
Jak pokračovala Tvoje hudební kariéra?
Ke kytaře a muzice jsem se vrátil až po vojně. Řekli jsme si s kamarády ze sídliště, se kterými jsem chodil na pivo, že si založíme kapelu. Oni už také něco uměli zahrát, tak jsme to zkusili. Sešel jsem se v ní i s mým nejlepším kamarádem Tomášem Kmecem, se kterým jsem společně prošel, až na jednu výjimku, všechny kapely až po Škwor. Nikde jsme snad ani veřejně nehráli, jenom jsme zkoušeli v protiatomovém krytu na Základní škole Gutova na Praze 10. Jinak se musím přiznat, že naše začátky, ještě před Škworem, byly hodně divoké, a já si toho z devadesátých let ani moc nepamatuji.
Měli jste jako kapela, nebo máš Ty sám nějaké hudební vzory?
Ani si nepamatuji, že bychom měli nějaké vzory. Prostě jsme chtěli tenkrát hrát dobře a poctivě. Neměli jsme co ztratit, šli jsme do toho naplno a s tím, že to chceme dělat a chceme se tím jednou i živit. Nestál za námi žádný bohatý tatínek s továrnou nebo nahrávacím studiem. Už tenkrát s námi začínaly kapely, které na tom byly mnohem technicky lépe než my, ale málokterá kapela to spolu vydržela.
Jak vypadaly začátky kapely Škwor? Původně jste se jmenovali Skwar.
Začínali jsme jako Skwar, což jsme vymysleli v hospodě u piva, ale vlastně to nic konkrétního neznamenalo. Lidi nám ale to jméno dost komolili, dokonce na plakátu v Kardašově Řečici zvali pořadatelé do sokolovny na kapelu Švára! Tak jsme se raději v roce 2001 přejmenovali na Škwor. Naše nultá deska, kterou bych nejraději vymazal, byla fakt blbost, má špatný zvuk a hloupé texty. V počátcích nám hodně pomohl Aleš Brichta, který nám produkoval až první desku. V roce 2002 jsme už jeli jako předkapela na turné s Arakainem a pak s Harleyem.Jezdili jsme také po festivalech, ale jako no name kapele nám organizátoři ustříhávali na visačce růžek backstage, abychom se nedostali až k těm hvězdám. Byli jsme pro ně pořád ještě kategorie B, která do Áčka nemá mít přístup.
Pamatuješ si, kdy vás už na festivalech zařadili mezi Áčka?
Velký zlom přišel v roce 2002, kdy jsme vystupovali na Ozzfestu na Strahově. Festival jsme zahajovali, na pódiu jsme byli asi 25 minut, a už se na nás přišlo podívat asi šest tisíc lidí. Na tom samém pódiu po nás vystupovaly světové megahvězdy jako Ozzy Osborne nebo Slayer. A dostali jsme tam tu stejnou visačku, jakou měli také oni. Ozzy s kapelou seděli ve stanové kóji vedle a oddělovala nás jenom plachta. Byli jsme úplně u vytržení, prohlíželi jsme si v otevřeném přepravním kufru několik Zakkových kytar opálených od ohně a připadalo nám to neuvěřitelné. Akorát nás Ozzyho technik upozornil na to, což nám někdo přeložil z angličtiny rád a doslova, abychom mu nesahali na jeho čtečku textů, jinak nás zabije.
Kdy nastal ten zlom, kdy jste se jako kapela Škwor v roce 2005 zprofesionalizovali?
Po Ozzfestu nás už lidi začali více vnímat. Dostali jsme se pod agenturu Pink Panther, která zastupuje Kabáty a v roce 2003 jsme s nimi jako předkapela jeli po republice turné Dole v dole. Ale už od roku 2001 jsme jeli systém, kdy jsme o víkendech hráli na koncertech a přes týden normálně chodili do práce. A jednou jsme takhle seděli s Tomášem Kmecem v baru Wigwam na Smíchově, psal se rok 2004 a my měli první zlatou desku za 10 tisíc prodaných kusů alba Vyvolenej, a říkáme si: „To už jsme asi hvězdy, ne? To už nemusíme chodit do práce, ne?“ Tenkrát jsme si ani nedokázali vůbec představit, že budeme jenom hrát. V říjnu 2005 jsme pak jeli na naši první samostatnou koncertní šňůru nazvanou podle desky Amerika.
Jak je to s texty, skládáte si je sami, nebo máte svého textaře?
Ze začátku jsme si nechali napsat asi dva texty, ale já jako zpěvák, jsem se s těmi slovy neztotožnil, což byl zásadní problém. Tak jsem se rozhodl, že když mi to půjde, tak si budu psát texty sám. A když budou špatný, tak pak můžu za to nadávat jen sám sobě. Nějak se mi to povedlo a od té doby si k hudbě, kterou mi naposílá Tomáš Kmec, píšu texty sám a dělám melodickou linku. Výjimkou je čerstvá deska „Sobě věrnej“, kde dvě písničky otextoval náš mladý kytarista Honza Chudan.
Kde pro své texty čerpáš inspiraci?
Čerpám z běžného života, co se okolo děje nebo se přihodí kamarádům a známým. Jen na sobě pozoruji, že čím jsem starší, tak se snažím být více nad věcí. Dřív jsme byli hodně divoký a hodně jsme to prožívali. Dneska, i když mi řada věcí pořád vadí, tak už je neventiluji tak emočně jako dřív. Je to docela náročné všechno k sobě poskládat, aby to ve výsledku dávalo smysl a líbilo se to i klukům v kapele.
Píšeš texty jenom pro sebe, nebo i pro jiné?
Občas se stane, že mě nějaký muzikant osloví, abych mu něco zkusil napsat a já mám potom radost, když se to povede. Asi před 20 lety jsem textoval pár písniček na sólovou desku Nikole Šobichové, která předtím zpívala se skupinou Holki. Nedávno mě oslovil můj kamarád Vojta Nedvěd, abych mu otextoval nejnovější desku. Už vyšla, Vojta je s ní spokojený, i ohlasy od fanoušků má super a já mám z toho samozřejmě taky velkou radost, už jen proto, že mám Vojtu a jeho hudbu rád. Velkou ctí mi bylo, když jsem mohl pro Vojtu a jeho tátu Františka Nedvěda napsal duet „Můj osud“ a jsem rád, že si ho ještě společně několikrát veřejně zazpívali. Musím se ale přiznat, že práci navíc si nehledám a sám se nikomu nenabízím, ani to nemám v povaze a k muzice, kterou textuji, musím mít pozitivní vztah, tak jako právě v případě Vojty.
Kam nejdále jste se s kapelou podívali?
Párkrát jsme hráli v Německu, kam ale nepřišel skoro nikdo, protože nás tam nikdo nezná. Občas jsme zajeli na festival na Slovensko, kde jsme se lidem líbili, a tak máme na letošní listopad naplánované slovenské turné po šesti větších klubech od Bratislavy až po Košice. Uvidíme ale, jestli je vůbec vyprodáme. Na Slovensku nemáme takovou silnou pozici jako v Čechách. Nikam jinam do zahraničí se nehrneme, anglicky zpívat netoužíme, ani to neplánujeme.
Na kterém nejzajímavějším místě jste vystupovali?
Hezkých míst bylo moc, ale asi nejdivočejší dva koncerty jsme měli ve věznicích.Když zavřeli našeho bývalého bubeníka, tak jsme za ním přijeli hrát do Vazební věznice Ruzyně. Vystupovali jsme před 300 vězni a náš zavřený bubeník hrál s námi. Daleko ostřejší bylo ale naše vystoupení v ženské Věznici Světlá nad Sázavou, kde jsme zahráli v kulturní místnosti a od publika nás dělilo jen pár metrů a několik bachařek. Vězeňkyně nás sledovaly ve stoje a ve vzduchu bylo doslova cítit to napětí až dusno, že by se do nás asi nejraději pustily.
Napadlo Vás někdy, že vyprodáte O2 Arénu?
Vůbec ne. Chtěli jsme udělat ke 20. narozeninám kapely velký koncert a říkali jsme si buď to vyjde, nebo ne. Byl to ale mazec, pořád jsme sledovali, jestli se vstupenky prodávají, abychom pak byli vůbec schopni zaplatit pronájem O2 Arény. Nakonec tam dorazilo 14 a půl tisíce lidí, což nás ve výsledku samozřejmě hrozně potěšilo. I když si koncert fanoušci skvěle užívali, tak pro mě to byl paradoxně zvukově snad nejhorší koncert. O2 Aréna má vysoko strop a zvuk se tam neuvěřitelně mydlil. Na druhou stranu, do lidí tlačilo mega silné super Péáčko, draze zapůjčené z Německa, se kterým odehrála své evropské turné i legendární Metallica, takže jsme si s německými zvukovými inženýry plácli a podle ohlasu lidí, jsme udělali velmi dobře.
Jak jste fungovali jako kapela v době covidu, když bylo koncertování před publikem zakázáno?
Snažili jsme se fungovat i během covidu a natočili jsme desku „Tváře smutnejch hrdinů“. Ale online koncertování ze studia mi přišlo divné, proto jsme to raději nedělali. Pár takových online koncertů jsem viděl, ale jak tam ti lidé v hledišti nejsou, tak je to na tom nasazení kapely znát. Bylo to bez odezvy publika, prostě bez ničeho.
Čím se zabýváš ve svém volném čase?
Snažím se co nejvíce věnovat svým dětem, dokud s námi ještě chtějí trávit společný čas. Když je hezké počasí, tak jezdíme s přítelkyní na výlety na Harley-Davidson Electra Glide, což je jejich bezkonkurenčně nejtěžší motorka, kterou pro mě měli. Rádi třeba jezdíme po místech, kde se točily staré české filmy a seriály. Na motorce si občas zajedu i do zkušebny a nahrávacího studia do Benic. K narozeninám jsem si vlastně udělal ještě jednu radost a nadělil jsem si terénní auto Hummer H2 a musím říct, že ta kára je fakt hodně zábavná.
Nedávno jsi oslavil padesáté narozeniny. Který z dárků Ti udělal největší radost?
Všechny dárky byly krásné a může za to rodina, kamarádi, kamarádi sousedi a sousedky, kapela a crew, moje Lenka, která se mnou má velkou trpělivost, ti všichni pro mě vymýšleli překvapení a je mi ctí a potěšením, že to se mnou oslavili. Ani si to nezasloužím. A vlastně bych rád ještě jednou všem poděkoval, za hezký večer a samozřejmě Alešovi Krákorovi za to, jak super připravil celou akci. Co se týče cateringu a všech možných dobrot, dal bych mu a jeho týmu rozhodně bez váhání velikou jedničku!
Škwor letos oslaví 25 let své existence. Chystáte něco speciálního?
Plánujeme to oslavit spolu s našimi fanoušky na dvou koncertech v pražské hale O2 Universum, které budou 6. a 7. října. Máme radost z toho, že nás mají lidé rádi a vstupenky na oba koncerty se již vyprodaly. Máme nasmlouvané i zajímavé hosty, které zatím nechceme prozradit. Oba koncerty chceme nabít pořádnou energií a udělat pro lidi pořádnou show s kvalitním zvukem.
Co čeká kapelu v příštích 25 letech?
Přál bych si, aby nám to pořád spolu dobře fungovalo, dělali jsme dobrou muziku pro lidi a oni nás i nadále rádi poslouchali.
Použité foto:
Lenka Živná – fotografie z Mníšku pod Brdy
Tomáš Škopek – fotografie z koncertů
archiv Petra Hrdličky – fotky z dětství
