V mníšeckém Domově pro seniory Pod Skalkou (dále jen Domeček) pracuje již pátým rokem, z toho poslední rok jako jeho ředitelka. Za toto období prošla náročnou zkouškou, protože bylo poznamenáno pandemií covidu-19 a s ní souvisejícími vládou nařízenými omezeními a zákazy. Ty doléhaly především na seniory, o které v mníšeckém sociálním zařízení se svým týmem pečuje.
Ve funkci ředitelky jste již více než rok. Kdybyste se měla ohlédnout zpět, co Vám uplynulý rok dal a co vzal?
Úvodem musím říct, že to byl velmi těžký rok. Vzal mně iluze o některých lidech, ale dal mi i mnoho radosti. V první řadě jsem vděčná za tým vedoucích pracovníků, který mě hodně podporuje a dodává sílu a mnohdy i odvahu
při mých rozhodnutích. Moc mě těší i jejich vzájemná spolupráce. Také jsem moc pyšná na tým zaměstnanců, který se tady snažím vybudovat. Jsem ráda, že se k nám do Domečku vrátili bývalí zaměstnanci, jejichž odchod byl pro nás velkou ztrátou. Mám také radost z našich statečných uživatelů, protože pandemii covidu zvládli skvěle. A takto bych mohla pokračovat dál.
Jak byste srovnala fungování Domečku v době Vašeho nástupu do funkce a teď?
Troufám si říct, že tady postupně vzniká stabilnější tým. Je pravda, že jsme se s pár zaměstnanci museli rozloučit, ať už to bylo na základě jejich rozhodnutí, nebo rozhodnutím z naší strany. Je jasné, že odchody zaměstnanců mnohdy budí emoce, ale myslím, že to zažívá každá organizace, která prochází změnou vedení.
Jaký byl Váš osobní přínos jako ředitelky? Co se Vám za poslední rok povedlo
a co nikoli?
Jsem velmi organizovaný člověk, který se řídí pravidly a snažím se mít vše v pořádku. A to nejen v práci, ale i v soukromém životě. Vytvořili jsme s kolegyněmi nové Standardy kvality sociálních služeb, nadále na nich pracujeme a aktualizujeme je. Jsem moc ráda, že vznikl Etický kodex pro zaměstnance, který tady do té doby nebyl a stal se tak součástí našich směrnic. Snažím se stanovovat jednoznačná pravidla, je to ovšem běh na dlouhou trať. Musím se přiznat, že jsem trochu netrpělivý člověk a chtěla bych, aby bylo všechno hned, ale ono to prostě tak rychle nejde.
A co se mi naopak nepovedlo? Je možné, že bych některé situace řešila jinak, ale to je život. Je důležité umět přiznat chybu a příště se jí vyvarovat.
Jaké jsou Vaše cíle pro následující rok?
Těch cílů mám hned několik. Hlavním jsou samozřejmě spokojení uživatelé. O to by nám v naší práci mělo jít všem. A dalšími cíli jsou stabilizování pracovního týmu a zkvalitňování námi poskytovaných služeb. Za důležité považuji také vzdělávání, a to nejen moje, ale i ostatních pracovníků, protože to pak vede právě k tomu již zmiňovanému zkvalitňování služeb. Dále začínáme s přípravami Snoezelenu, což je relaxační místnost pro osoby trpící stařeckou demencí a Alzheimerovou nemocí, který budeme pořizovat ze Sbírky pro Domeček. Uvidíme, zda se nám podaří Snozelen dokončit do konce letošního roku. Nevyhneme se ani nutné modernizaci našich budov, ale na tom spolupracujeme se zřizovatelem, kterým je město Mníšek pod Brdy. Doufám také, že už nám epidemiologická situace umožní pořádat kulturní akce pro naše uživatele a vrátíme se tak už do úplného normálu.
Jsou věci, které Vás ve vašem oboru trápí?
Myslím, že každý ředitel sociálního zařízení Vám řekne, že ho trápí finance. Je nutná modernizace nejen objektu, ale i zařízení Domečku, a to je opravdu finančně nákladné. Jiní ředitelé řeknou, že jim chybí i personál, ale na to si zatím stěžovat nemůžeme. Naopak jsme v situaci, kdy musíme zájemce o práci u nás odmítat.
Jaké služby Domeček nabízí?
Nabízíme u nás tři služby – domov pro seniory, domov se zvláštním režimem a odlehčovací službu. Pro příští rok bychom chtěli udělat změnu v kapacitě Domečku, o kterou jsme již zažádali na krajském úřadě. Chtěli bychom navýšit domov se zvláštním režimem, a naopak snížit odlehčovací službu. Důvodem pro její snížení je fakt, že dlouhodobě není o tuto službu ze strany veřejnosti zájem. Volné kapacity nám naopak chybějí v již zmiňovaném domově se zvláštním režimem.
Jaký je mezi uvedenými službami rozdíl?
Domov pro seniory a domov se zvláštním režimem jsou trvalé pobytové služby, zatímco odlehčovací služba má pomoci rodinám, které pečují doma o seniory a potřebují si na chvilku odpočinout. Rodiny k nám mohou na krátkou dobu babičku nebo dědečka dát a nemusí se bát, že by o ně nebylo postaráno. Oni mezitím mohou jet třeba na zaslouženou
dovolenou, někdy bohužel musí jeden z pečujících na operaci nebo si třeba potřebují doma vymalovat. Uživatel odlehčovací služby se po několika týdnech vrací zpět domů k rodině.
Uvažujete do budoucna o nějaké nové službě?
Uvažuji o dvou nových službách. Na jedné již, ve spolupráci se zřizovatelem a paní radní Šárkou Slavíkovou Klímovou, pracujeme. Druhá služba by přišla na řadu později, protože je třeba pro ni vytvořit specializovaný a řádně vyškolený personál. Zatím nechci konkrétně říct, o jaké služby se jedná a také nechci nic zakřiknout, protože není zrovna snadné zavádět novou službu. Musí proběhnout mnoho jednání, a především je nutné pro ně zajistit financování.
Kolik uživatelů v Domečku žije? Kolik let je nejstaršímu z nich?
V současné době u nás bydlí 79 uživatelů, ale je možné, že v době vydání Zpravodaje bude už číslo jiné. Poté, co v červnu zemřela naše nejstarší uživatelka, která by se koncem srpna dožila 103 let, tak po ní převzala prvenství 98
letá paní.
Jak probíhá příjem uživatelů do Domečku? Jak se do vašeho zařízení může zájemce dostat?
Mnohdy rodiny, které u nás chtějí umístit rodinného příslušníka, volají přímo mně. Myslí si, že když zavolají přímo ředitelce, tak je umístění zajištěno. Já s nimi samozřejmě proberu možnosti, ale předávám jejich kontakt sociálním pracovnicím. Tento proces mají na starosti právě ony ve spolupráci se sociálně zdravotním pracovníkem nebo vedoucí zdravotních sester. Standardně žadatel musí dodat do Domečku vyplněnou žádost včetně lékařského posudku. No a potom se uskuteční sociální šetření, buď přímo u žadatele doma, nebo ve zdravotnickém zařízení, ale ideální řešení které my preferujeme, je, když přijede žadatel přímo k nám do Domečku. Bohužel covidová situace zatím neumožňuje, aby si žadatel mohl u nás všechno prohlédnout.
Máte v současnosti volnou kapacitu?
V tuto chvíli, kdy Vám odpovídám, tak máme volnou kapacitu zhruba osmi míst na odlehčovací službě. U trvalé služby je to horší, tam nyní volnou kapacitu nemáme.
Jak vaši uživatelé tráví dny?
To je dost složitá otázka a nedá se na ni tak jednoznačně odpovědět. Každý uživatel si může trávit čas, jakým způsobem uzná za vhodné. My bychom měli respektovat právě jejich přání i v tom, jak chtějí trávit den. Každý uživatel má svého takzvaného klíčového pracovníka a ten formou rozhovoru zjišťuje právě jeho přání a to nejen ta, jak si přeje trávit čas
v Domečku, co ho baví a podobně. Teď v létě nejčastěji uživatelé sedávají venku na zahradě a opalují se. Jiní si čtou nebo luští křížovky. Také chodí do zimní zahrady, kde je krásný výhled na Mníšek. Je to opravdu na každém. Někdo vyhledává společnost druhých, jiný raději tráví čas sám ve svém pokoji nebo bytě.
Organizujete pro ně nějaké aktivity?
My samozřejmě nabízíme různé aktivity, například trénování paměti, procvičování jemné motoriky, cvičení na židlích a řadu dalších činností. Je skvělé vidět, jaké při nich dělají uživatelé pokroky. V rámci těchto volnočasových aktivit také vyrábějí různé výrobky – plyšová zvířátka, náramky a náhrdelníky, lapače snů a různé dekorace, kterými máme vyzdobený Domeček. Řadu výrobků si může veřejnost zakoupit například na Skalecké pouti nebo na Knoflíkovém trhu. Také, když nebyla pandemie, mohli lidé přijít k nám do kavárny a výrobky si tam zakoupit. Výtěžek z jejich prodeje putuje na náš transparentní účet, který je určený pro realizaci již zmíněné relaxační místnosti Snoezelen. V Domečku také občas probíhá canisterapie, doufejme jenom, že se bude situace vyvíjet příznivě, aby se mohla konat pravidelně.
V případě, že se někteří uživatelé nechtějí aktivit účastnit ve společnosti ostatních, tak potom za nimi ergoterapeutky docházejí individuálně a pracují s nimi samostatně.
Uživatelé se účastní i Skaleckých poutí. Jak hodnotíte tu letošní?
Letošní pouť na Skalce byla velmi vydařená, bylo ideální počasí a také prodejně jsme byli úspěšní. Na pouti jsme letos vydělali přes 6 000 korun, což je rekord. Jinak uživatelé si to na Skalce, myslím, užili hodně. Když jsme ze Skalky po mši svaté odjížděli, tak si ji v autě moc pochvalovali.
Se seniory jste v téměř denním kontaktu. Co jim podle vás nejvíce schází a co je nejvíc trápí?
Tak myslím, že jako první by řekli, že zdraví a dále pak, že jim neslouží nohy, ruce nebo oči. Ale v současné pandemické době to je určitě rodina, která jim schází. I když už jsou návštěvy povoleny, tak stále musíme dodržovat vydané hygienické předpisy, jako nošení respirátorů nebo povinné testování, a to řadu rodinných příslušníků od návštěv odrazuje. Navíc z bezpečnostních důvodů zatím neumožňujeme návštěvy na pokojích. Ty jsou povoleny jen u uživatelů, kterým zdravotní stav nedovoluje přesun. Jinak musím říct, že si naši senioři moc nestěžují. Občas řeknou, že jim nechutnalo nějaké jídlo, které jsme ten den vařili. Ale to je běžné asi všude. Naopak mě překvapuje, že i přes všechna trápení, která stáří přináší, jsou pokorní, skromní a snaží se nikoho neobtěžovat. Pořád jim musíme vysvětlovat, že jsme tu pro ně a ať nás klidně obtěžují. Plnit jim jejich přání, pokud jsou reálná, je naší povinností a posláním.
Jak jste zvládali covid?
Jako jedno z mála sociálních zařízení jsme se covidu bránili poměrně dlouho. Ale byl by zázrak, pokud by se k nám covid vůbec nedostal. Několik uživatelů se nakazilo přímo v nemocnici, a tak tam i zůstali, dokud se nevyléčili. V Domečku se covid objevil až na konci ledna, kdy se jím nakazilo sedm uživatelů, z nichž dva později bohužel zemřeli. Podotýkám ale, že tito dva uživatelé byli hodně nemocní již před covidem. Musím přiznat, že jsem nakonec ráda, že jsme počet nemocných udrželi na čísle sedm. Myslím si, že to bylo tím, že jsme nemocné izolovali mimo běžné obytné prostory Domečku. Vyčlenila jsem pro ně personál, který se u nich střídal a nechodil na běžné směny ke zdravým uživatelům. Touto cestou bych chtěla úplně všem zaměstnancům poděkovat za jejich práci, která nebyla opravdu
snadná, byla to těžká doba.
Jak snášeli uživatelé odloučenost od svých rodin?
Těžce. Snažili jsme se uživatelům nabízet i videohovory, ale neměli o ně zájem, protože paradoxně se jim stýskalo ještě víc. Řekla bych, že ještě mnohem hůř snášeli ten zákaz vycházení z objektu Domečku. Část veřejnosti se jim snažila jejich izolaci ulehčit. A proto bych chtěla touto cestou poděkovat skautům, badmintonovému oddílu, MŠ 9. května, ZŠ Komenského 420 a ZŠ Davle za to, že pro naše babičky a dědečky sháněli nebo vyráběli nejrůznější pozornosti. Ať už
to byla přáníčka, dopisy, sladkosti nebo i další výrobky. Doufám jen, že jsem nikoho nezapomněla jmenovat.
Jak po náročné práci odpočíváte?
To je každý den jinak. Někdy je to přímo s rodinou, jindy potřebuji být sama, ale ráda čtu, cvičím jógu, vybarvuji antistresové omalovánky, ráda se dívám na filmy a seriály. Jsem vyznavačkou hygge (dánské slovo vyjadřující pohodový přístup k životu, spjatý s pohodlným bydlením a uměním najít si něco krásného v každém okamžiku), takže se snažím pro můj odpočinek vytvořit dokonalé hygge prostředí.
Máte ideální představu, jak a kde byste chtěla své stáří strávit Vy?
Někde v malé chaloupce na Šumavě, kam by za námi jezdily naše děti se svými rodinami. Chtěla bych zůstat aktivní až do konce života, tak jak jsem to viděla u mých prarodičů. To je určitě přání každého z nás.
Libor Kálmán (text)
Michal Kroutil (foto)
