Třináct let byla provdána za známého spisovatele. Navzdory tomu, že její sen o šťastném manželství nevyšel napoprvé, nevzdala se touhy žít ve vědomých a láskyplných vztazích. Loni vydala knihu a působí jako koučka osobního rozvoje. Již čtvrtým rokem žije s rodinou v Mníšku pod Brdy.
Co Vás přivedlo do Mníšku pod Brdy?
Do Mníšku mě přivedla láska. Přistěhovala jsem se sem s oběma dcerami za svým partnerem Petrem Janem Křenem, který tu žije už deset let. Bydlíme společně v domě nad vlakovým nádražím v Luční ulici.
Jste tu spokojená?
V malém městě jsem už žila. S bývalým manželem jsme bydleli na Sázavě, ale Mníšek se mi líbí mnohem více. Sázava mně připadla utopená v dolíku, kdežto tady to jakoby více fouká, funguje tu úplně jiná, příjemnější energie. Mám také pocit, že tu žijí velice milí a vstřícní lidé.
Kam vyrážíte, když zrovna máte volno a nepracujete?
Bydlíme u lesa a díky němu jsme vlastně přežili celou koronavirovou pandemii. Když bylo nejhůř, tak jsem s kočárkem vyrazila na několik hodin do lesa, který máme doslova hned za vrátky. To je prostě k nezaplacení. Nedovedu si vůbec představit, že bych v téhle době žila někde na sídlišti v Praze. Potřebuju k životu přírodu, potřebuju les. Nedokážu sedět doma.
Vaše prvotina má název Být sama sebou. Co Vás k jejímu napsání přivedlo?
Kniha měla být původně e-knihou o tom, co nám brání být sami sebou, ale začala mi růst pod rukama a z původně plánovaných 5-10 stránek jich bylo nakonec 60. A když mě oslovila redaktorka z Albatrosu, zda bych nechtěla napsat knihu, hlavní kostru jsem už měla. Na ženy i muže je dnes vyvíjen velký tlak. Kromě zabezpečení rodiny a výchovy dětí je dáván velký důraz na emoční a duchovní podporu. Před sto lety se z lásky bralo jen zhruba 10–15 % lidí, ale dneska je to až 85–90 %. To znamená úplně jiný tlak na to, co mají partneři do vztahu dát. Dříve to býval majetek, peníze, očekávání zplození dětí, dneska to jsou emoce. Když já jdu do vztahu, tak od toho druhého potřebuji emoční podporu. Chci, aby si se mnou povídal, aby mě bavil, inspiroval a podporoval, což je představa většiny žen i mužů. Já budu vydělávat, on bude vydělávat, já budu uklízet, on bude uklízet, budeme mít spolu děti a budeme se o ně společně starat. A teď ten tlak na emoce obou je obrovský. A žena, ale i muž, se potom v těch rolích často ztrácí. Mají mnoho a mnoho rolí, ale ty role je nedefinují. To nejsou oni, oni jenom hrají nějaké role a rozpustí se do nich.
Veronika Vieweghová
(* 1976 v Roudnici nad Labem)
Narodila se jako Veronika Vavrová, později Kodýtková (po otčímovi) a do svých 20 let
žila v Litoměřicích. Vystudovala střední zdravotní školu, poté pracovala v Německu jako au-pair u dětí a ošetřovatelka. Po svém návratu do Prahy působila, díky výborné znalosti německého jazyka, ve dvou velkých německých firmách.
Třináct let byla provdána za spisovatele Michala Viewegha, se kterým má dcery Sáru (18 let) a Báru Ann (16 let).
Už šest let žije v Mníšku pod Brdy. S partnerem Petrem Janem Křenem mají syna Damiana (1,5 roku).
Má webové stránky www.veronikavieweghova.cz.
Sama sebe nazýváte „průvodkyní žen“, co to v praxi znamená?
Mám pocit, že skrze ženy se dějí změny. Ne nadarmo se říká že za každým úspěšným mužem stojí jeho žena. Na dnešní ženy je toho opravdu hodně, ukázala to i koronavirová doba, kdy k jejich starostem přibyla navíc online výuka a opět zmiňovaná emoční a psychická podpora dětí i partnera a to v kulisách, kdy nikdy nevíte, kdo z vaší rodiny onemocní, kdy uvidíte rodiče a zda nepřijdete o práci. Vlastně nikdy nebyly ženy v takové pozici, v jaké jsou dnes. Nikdy nebyly na všechno samy, nikdy neměly tolik rolí. I když
byla v minulosti doba zlá a plná válek, tak vždy při sobě držela půlka vesnice a vzájemně se podporovala jako jedna rodina. Byly tam tetičky, babičky, strejdové, dědové, žili všichni pohromadě a všichni si navzájem pomáhali. Dnes má sice žena mnoho moderních vymožeností, ale zůstává po narození dětí víceméně sama doma, bez podpory své rodiny a s obrovským tlakem na sebe. Sžít se s novou rolí matky není vůbec snadné. Ono totiž být 24 hodin k dispozici malému miminku a zároveň být hnána touhou po seberealizaci, není moc kompatibilní.
Proč by si měly ženy Vaši knihu přečíst?
Svou knihu jsem zamýšlela napsat jako kamarádku, která má být pro čtenářku oporou. Nechávám čtenářku nahlížet do svého života, aby se mohla inspirovat. Aby zjistila, že to, co ona sama žije, tak ta její kamarádka kniha to také prožila a je to normální. Ukáže jí, že je naprosto v pořádku, že máme různé pocity, emoce nebo i temné stránky, které nechceme ukazovat navenek. Má si uvědomit, že není špatná nebo divná, když má pocit, že by po několika probdělých večerech nebo nocích, kdy je unavená a vyřízená, už nejraději vyhodila dítě z okna. I když je v tu chvíli nešťastná a pochybuje o sobě jako o matce, tak ty emoce jsou relevantní a ona není blázen. Je důležité, aby se svými emocemi a stavy pak pracovala a snažila se jim porozumět a své reakce změnit. Zároveň ale kniha není jen o tom, že si pořád stěžuju na těžké dětství nebo školu, to je jenom kulisa toho, co v nás může prostředí, ve kterém žijeme, vytvořit za obranné mechanismy.
Co nazýváte obrannými mechanismy?
Zkusím to vysvětlit: v dětství se mi něco ošklivého stalo a já si vytvořím obranný mechanismus, který se zapne kdykoliv, kdy můj systém vyhodnotí danou situaci za stejně ošklivou, nebezpečnou. A může se takto zapínat celý život. A když nenahlédnu na to, že už nejsem dítě, ale jsem dospělá, a už tenhle obranný mechanismus nepotřebuji, tak v tom pojedu celý život a budou se mi dít věci, že budu v partnerství zažívat podobné situace jako v dětství. Musím si uvědomit, že už to takhle žít nechci, že obranný mechanismus nepotřebuji.
Můžete uvést nějaký příklad obranného mechanismu?
Když nás někdo kritizuje, tak náš systém to vyhodnotí jako život ohrožující situaci (kritika učitelů před celou třídou) a vypustí do těla stresové hormony. Takže my jsme permanentně zahlceni stresovými hormony. To je chronický stres. Jako malé děti jsme závislé na dospělých a od nich také přebíráme jejich vzorce, ale i myšlenky a názory. Když jsem od mala slyšela, jak jsem k ničemu, neschopná a hloupá, začnu o sobě pochybovat a uvěřím jejich názoru. Moje obranná reakce může být pláč, křik…Takže vždycky, když o mně někdo řekne, že nejsem dost dobrá, tak se ve mně spustí tenhle mechanismus.
Jaké v ní čtenářkám nabízíte řešení?
Snažím se neházet vinu na někoho jiného, ale dívám se na sebe, chodím do minulosti a hledám odpovědi. A pak se to snažím změnit. Ale ne tak, že chci změnit ostatní nebo partnera, ale potřebuji změnit sama sebe. Nemůžeme měnit situace, ale můžeme změnit své reakce. Existence bezpečí a jistoty je jenom mýtus. Na světě neexistuje bezpečné místo, bezpečná situace, žádná jistota, nikdo Vám žádnou jistotu nedá. Za tím je podprahově strach. A my se rozhodujeme ze dvou emocí, z pozice lásky, nebo strachu.
Strach je přirozená reakce, když nám jde o život. Ale v dnešní době nám jde málokdy o život.
Jaký vzbudila Vaše kniha ohlas? Píšou Vám čtenářky?
Knížka vyšla před necelým rokem a jsem nadšená z toho, jak na ni čtenářky reagují. Mají dokonce pocit, že když jsem ji psala, tak jsem u nich musela sedět doma na zdi jako moucha, protože se v tom našly. Je až neuvěřitelné, v kolika situacích to mají hodně podobné nebo stejné. A že je to právě hodně podpořilo, že mohou udělat změnu. Jakoukoliv, i sebemenší.
Čtou ji i muži? Máte od nich nějakou reakci?
Také ji čtou a některé ženy ji dokonce svým mužům koupily jako dárek. Už několikrát se mi stalo, že ji muž přečetl dříve, než jeho žena. Muži na knihu reagují dost obdobně jako ženy, víceméně je překvapuje ženský svět a jeho emocionalita.
Jak podle Vás ovlivňují vztah ženské emoce?
Když je žena emoční, tak to neznamená, že by byla nevyzpytatelná. Ona svou emocionalitou, tím, že chce pořád něco víc, posouvá jak sama sebe, tak zároveň i vztah. Kdyby to totiž bylo jenom na tom muži, tak se takzvaně zapikuje v nějakých vzorcích. Život mu vyhovuje, tak jak je. Ale žena je ta, která je tvůrkyně. Muž jde dobývat svět a žena ho podporuje, miluje, motivuje, protože ví, že každý muž musí mít a žít své poslání. A tak muže trochu provokujeme a snažíme se z nich dostat to nejlepší.
V knize vytahujete mnoho nepříjemných věcí z manželství s Michalem Vieweghem. Jak knihu zhodnotily Vaše dcery?
Přiznám se, že ani jedna nečetla knihu celou. Část, kterou věnuji našemu manželství úplně
přeskočily. Samy mi řekly, že to nechtěly číst, což naprosto chápu. Ale jinak byly obě z knihy nadšené, spoustu novinek se třeba dozvěděly o mém dětství. Zároveň se divily, že jsem byla schopná napsat tolik stránek.
Pomohlo Vám příjmení „Vieweghová“ u nakladatelů nebo čtenářů?
To je těžké říct. Když jsem mluvila s redaktorkou, která mě pro nakladatelství Albatros objevila, tak mi řekla, že se jí hlavně líbily moje texty. Že to nebylo o tom, že by šla prvoplánově po mém příjmení, ale zaujaly ji moje příspěvky, které mám na facebooku a na webu. Ale asi si nebudeme nalhávat, že by příjmení „Vieweghová“ nemělo pro Albatros nějakou hodnotu. Co se týká samotných čtenářek, tak se mi některé přiznaly, že po knize sáhly, protože je zajímala ta část, kde popisuju období svého manželství. Většina žen mi ale řekla, že si knihu koupily, protože se jim líbil název, příběh, ilustrace, zkrátka její celkové zpracování.
Chystáte se v dohledné době napsat další knihu?
Právě začínám s pokračováním, které bude spíš pracovní knihou. Knížka Být sama sebou je můj příběh, který jsem prokládala citacemi z odborných knih. V další knize bych se chtěla mnohem více věnovat vlivu rodiny a našeho rodu na nás i tématům jako je strach, vnitřní soudce, rodinné vzorce, očekávání, smrt a konečnost. A to opět v kontextu jednotlivých údobí našeho života, obzvlášť dětství. Souběžně s tím připravuji i online kurz, aby mohly jít ženy do hloubky a pracovat na sobě a nebýt tou obětí.
Mohou Vás ženy i nějak osobně kontaktovat se žádostí o radu?
Nejvíc, co můžu ženě ze sebe dát, je individuální konzultace. V dnešní době se samozřejmě nemůžeme potkávat osobně, ale nabízím konzultace přes Skype nebo po telefonu. Zhruba každý měsíc se na hodinu a půl slyšíme. Probíhá to tak, že se nesnažím dávat rady, ale spíš poslouchám její vyprávění, které jí pak vlastními slovy zhodnotím. Ona pak uvidí, co by se dalo udělat jinak. Společně hledáme východisko z její situace. Zároveň je moc důležité zdůraznit, že vše je správně, i když se dnes můžeme nad svými kroky a minulými rozhodnutími podivovat. Což je opět jedno z velkých témat. Máme velký strach chybovat, být nedokonalí.
S jakými problémy Vás ženy nejčastěji oslovují?
Nejčastěji mě osloví žena kolem 30 let, velmi úspěšná ve své profesi, má peníze, má své vlastní bydlení, má partnera nebo manžela, děti, ale necítí se spokojená. Něco jí tam chybí, pořád se za něčím žene, ale sama neví, co ji žene.
Máte za sebou mnoho vzdělávacích kurzů, mezi které patří i dvouletý výcvik Duly – průvodkyně těhotenstvím a mateřstvím. Jaký je rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou?
Dula je vyškolenou průvodkyní žen během těhotenství, porodu a mateřství, ale není zdravotní pracovník. Porodní asistentka může vést celý porod sama bez přítomnosti lékaře a provádět zdravotnické úkony. Dula je tedy pro maminku i jejího partnera hlavně emoční, psychická a fyzická podpora během celého období. Dula nabízí těhotným ženám různé techniky, které jim usnadní a zpříjemní porod, jako jsou masáže, obklady, aromaterapie, ale hlavně je často jedinou osobou, která je po celou dobu s ní v kontaktu.
Jak byste zhodnotila jejich přínos u porodu?
Porod je velmi intimní záležitost. Na porodním sále ale klid rozhodně nepanuje, pořád tam
někdo chodí, lékař kontroluje, je tam světlo a hluk. Dokonce se stále tlačí rodičce na břicho, i když se to už nemá dělat. Zbytečně časté jsou i nástřihy hráze. Prostředí, kde je rodička
vystavena stresu, moc nepomáhá k úplnému uvolnění a může bohužel přivodit při samotném porodu komplikace. Takový porod pak může u ženy i miminka vytvořit trauma, které si pak nesou po celý život. Ideální prostředí by bylo, kdyby byla s rodičkou pouze porodní asistentka a dula. Přínos duly je dále v tom, že se ženou zůstává i po porodu a vykonává to, co už současný zdravotnický systém neposkytuje. Dochází za ní, učí ji kojit, což se v nemocnici často nenaučí. Kontroluje její zdravotní stav i vývoj miminka, její naladění se na zcela novou roli.
Jak dlouho jste byla dulou?
Bohužel jsem zatím byla jen u jednoho porodu. Když jsem výcvik na dulu dělala, tak byly
obě moje dcery ještě malé a musela jsem se věnovat jim, takže mi pak nezbýval čas. Nemohla jsem totiž rodičce zaručit, že se k porodu dostanu včas a můžu pak s ní zůstat několik hodin. Práce duly je velmi náročná. Má službu dva týdny před termínem porodu a také dva týdny po něm. Měsíc je v pohotovosti, neboť ji můžou kdykoli zavolat, ona sbalí kufřík a jede k porodu.
Hradí její služby pojišťovna?
Žádná pojišťovna služby dul zatím nehradí. Je to čistě na individuálním rozhodnutí ženy, která si její pomoc také hradí v plné výši.
Téma duly použil Michal Viewegh ve svém románu Biomanželka. Údajně v něm využil zkušenosti z manželského soužití. Byla jste předlohou titulní postavy?
Říká se to. Samozřejmě tam objevíte spoustu věcí, které se u nás doma staly. Narozdíl od románu ale s námi na Sázavě nikdy žádná dula nežila. Je ale pravda, že když to Michal začínal psát, tak jsem zrovna byla ve výcviku.
Využila jste i Vy sama jejích služeb?
Můj bývalý manžel byl zásadně proti, takže obě dcery přišly na svět v porodnici. Službu duly jsem si dopřála až, když jsem rodila doma syna Damiana a rozhodně toho nelituji. Bez její přítomnosti by to bylo asi náročné, protože, i když jsem za sebou už měla dva porody, tak každý porod je jiný. Můj syn má v rodném listě zapsáno úžasné místo narození: Mníšek pod Brdy.
