Vzpomínka na mníšecké oběti holocaustu

Dnes, 27. ledna, si připomínáme památku obětí holocaustu. Toto datum nebylo zvoleno Valným shromáždění OSN v roce 2005 náhodou, ale váže se k významné události, ke které došlo 27. ledna 1945 na území dnešního Polska. Přesně před 76 lety byl Rudou armádou osvobozen nacistický vyhlazovací tábor v Osvětimi-Březince.

Tento den má připomínat utrpení přibližně šesti milionů Židů, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů a milionů dalších nevinných obětí v době holocaustu za druhé světové války. Nenávist vůči skupinám obyvatel, ať už kvůli jejich národnosti, náboženství, etnické příslušnosti, sexuální orientaci či politickému přesvědčení, dospěla v událostech holocaustu až do podoby děsivého vyvraždění milionů lidí.

Holocaust, prováděný hitlerovskou Velkoněmeckou říší, zasáhl také židovské obyvatelstvo Mníšku, který patřil do Protektorátu Čechy a Morava (existoval v letech 1939-1945). Židovská komunita žila v Mníšku až do roku 1942, kdy zdejší Židé museli nastoupit do transportu do Terezína, jako přestupní stanice do němecých koncentračních a vyhlazovacích  táborů. Téměř dvě století se podíleli na životě našeho města (první písemná zmínka o židovském obyvateli Mníšku pochází z roku 1783), a i když jejich působení dnes už téměř nic nepřipomíná, rozhodně bychom na ně neměli zapomínat.

Vývoj židovské populace v Mníšku
Růst počtu židovského obyvatelstva v Mníšku souvisel s pozvolným rušením potupných protižidovských opatření, platících na našem území od středověku. Revolucí roku 1848 došlo ke zrušení nařízení, které stanovovalo počet usazených židovských rodin v českých zemích (tzv. numerus clausus) a tím zabraňovalo jejich stěhování. Státní občanství, plná občanská a politická rovnoprávnost byla Židům, žijícím na území Rakouska-Uherska, přiznána až na základě Prosincové ústavy v roce 1867.
Počet židovského obyvatelstva v Mníšku měl spíše kolísavou tendenci. Jestliže se k roku 1849 uvádí na Mníšeckém panství pouze 4 židovské rodiny, v roce 1880 tu již žilo 42 osob židovského vyznání a v roce 1900 už jenom 36. Asi největšího počtu dosáhla židovská populace v Mníšku a okolí v roce 1930, kdy se k ní přihlásilo 47 osob.
Židé tu nikdy nevytvořili zvláštní čtvrť, ale žili rozptýleni po celém městě. Nejvíce jich bydlelo v dnešní Komenského, Čisovické a Pražské ulici.

Synagoga
V roce 1875 si pořídili svou synagogu, kde se scházeli k bohoslužbám a jiným společenským účelům po dlouhých 55 let, až do zrušení mníšecké Židovské náboženské obce v roce 1930. Budova byla o 5 let později prodána soukromé osobě, která ji přestavěla na rodinný dům (Komenského č. p. 182).
Nízký počet židovských obyvatel stál nejenom za zrušením zdejší náboženské obce, ale i za tím, že zde nikdy nedošlo ke stavbě vlastního hřbitova. Své souvěrce vozili k pohřbu do Dobříše a Litně.
V období před 2. světovou válkou byli mníšečtí židé příslušní pod Židovskou náboženskou obec v Dobříši.

Uprchlíci z pohraničí
Po odstoupení pohraničí Německu, po podepsání Mnichovské dohody, se do Československa, zmenšeného o 30 % jeho území, přestěhovalo na podzim roku 1938 (nebo spíše uprchlo) odhadem 140 tisíc Čechů a 18 tisíc Židů, kterým na zabraném území hrozilo násilí a fyzická likvidace.

V říjnu 1938 přišla do Mníšku, z Němci zabraného Oseku u Duchcova, rodina MUDr. Josefa Klačera (* 1904), který zde začal vykonávat lékařskou praxi. Rodina tu zažívala i chvíle štěstí, ke dvouleté dceři Janě se jim v březnu 1939 narodil ještě syn Ivan. V Mníšku strávili tři roky, než byli donuceni koncem roku 1941 k odchodu do Prahy.
Dnes 83letá paní Jana Urbanová na krátký pobyt své rodiny v Mníšku vzpomíná: „Život v Mníšku začal slibně. Pacienti si otce oblíbili, měli jsme řadu přátel. Vzpomínám si na rodinu truhláře Veselého a jejich dceru Milušku a na rodinu statkáře Čumrdy. S jejich dcerou Maruškou jsme se přátelili i po válce, a dokonce jsem byla na její svatbě s panem Znamenáčkem v roce 1947 za družičku. Mezi další přátele patřil správce zámku Durda, hostinský Landkamer, myslím, že jeho restaurace se jmenovala Na Skalce, matně si pamatuji na majitele krásné vily v zahradě, pana Blažka a jeho paní.“
Tím ovšem příjemné vzpomínky paní Urbanové na Mníšek končí, neboť vznikem Protektorátu Čechy a Morava se jich začínají dotýkat potupná protižidovská nařízení.

Protektorát a protižidovská nařízení
Omezování práv a svobod židovských obyvatel nacisty na sebe po vzniku Protektorátu nenechalo dlouho čekat. Zavádění stovek zákazů a nařízení bylo postupné, od nacistů to bylo promyšlená „salámová“ metoda, jak Židy vytlačit z profesního a běžného života, aniž by vzbudili jejich větší odpor.

Rok 1939:
V březnu bylo židům zakázáno pracovat jako právníci či zaměstnanci veřejných institucí a byly výrazně omezeny jejich možnosti prodávat, pronajímat či darovat svůj nemovitý majetek.
V červnu následovalo nařízení o vyvlastnění židovského majetku.
Od července nesměli židovské děti chodit do německých škol.
Od srpna nesměli židé chodit do většiny kaváren, na plovárny, na koncerty. Svůj obchod museli označit nápisem „Židovský obchod“.
V září museli odevzdat rozhlasové přijímače.

Rok 1940:
Od srpna nesměli židovské děti chodit ani do českých škol.
Od září museli židé v Praze jezdit v tramvajích pouze v zadním voze. Když měla tramvaj jen jeden vagón, nesměli jezdit vůbec.
Od října se v Praze nesměli stěhovat ani odjet mimo město.

Rok 1941:
Od ledna nesmí mít doma telefon a nesmí řídit motorová vozidla.
Od února nesmí rybařit.
Od srpna nesmí nakupovat luštěniny.
Od září musí židovské osoby starší 6 let nosit žlutou hvězdu.
Od října nesmí veřejně hrát židovská hudba a nesmějí nakupovat ovoce, marmelády, sýry, cukrovinky, ryby, drůbež a zvěřinu.
Od listopadu nemohou nakupovat cibuli a jablka.

Na podzim roku 1941 byly zahájeny transporty do ghetta v Terezíně, jako přestupní stanice do koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Vzpomínky paní Jany Urbanové z dalších let už jsou vyplněny ústrky a násilím: „Otci jako Židovi zakázali léčit Árijce. Bylo mu nicméně povoleno léčení židovských obyvatel, ovšem židovských rodin v Mníšku mnoho nebylo. Přes zákaz pacienti tajně navštěvovali otcovu ordinaci a přátelé nám všemožně pomáhali. Naše osudy však dostaly rychlý spád poté, co se na konci roku 1941 objevil v plátku Árijský boj nepodepsaný článek, že by se obyvatelé Mníšku měli stydět, protože ve svém středu trpí lékaře Žida, tajně navštěvují jeho ordinaci, a dokonce se s ním na ulici veřejně zdraví. Krátce potom na Štědrý den náš byt přepadlo německé komando, otce sebrali a odvezli neznámo kam. Mé dětské vzpomínky na ten den jsou děsivé. Zmatek a pláč, rozházené věci po bytě. Nevím proč si vybavuji nesmyslně hlavně zimní boty, které máma nestačila tátovi s sebou dát a zůstaly ležet na žehlícím prkně. Ten zážitek zcela potlačil radost z panenky v modrých šatech, kterou jsem dostala pod stromeček. Paní domácí, která se pod odjezdu komanda přišla podívat co se děje, se mě natolik zželelo, že mne vzala na chvíli k sobě domů, abych neviděla plačící mámu. Vzpomínám si, že mi ukázala nádherný vyřezávaný betlém s mnoha figurkami zasazenými do čerstvého mechu. O tátovi nám nepřišla žádná zpráva, ale dorazil příkaz k rychlému opuštění Mníšku. Musím zmínit velmi statečnou nabídku pana Durdy, že můžeme u něho schovat cennější věci. Jednalo se o dva velké perské koberce, které nám po příjezdu do Mníšku poskytli pražští příbuzní a o dvě sady porcelánu. Skrývat židovský majetek byl přestupek velice tvrdě trestaný, přesto pro nás Durdovi toto nebezpečí postoupili. Po válce nás Durdovi srdečně přivítali a do posledního talířku vše předali.“

Válku Klačerovi nakonec přežili díky tomu, že patřili k tzv. smíšeným manželstvím. Paní Antonie Klačerová se jako Árijka odmítla dát rozvést a tím svému manželovi i svým dětem nejspíš zachránila život. Židé ze smíšených manželství byli posíláni do Terezína až od roku 1944, Josefa Klačera a jeho dceru Janu čekala cesta v lednu 1945. Zde se oba dočkali osvobození. Po válce se celá rodina vrátila do Oseka u Duchcova a MUDr. Josef Klačer se až do konce svého života v roce 1973 věnoval, vedle svého lékařského povolání, také řízení zdejšího kulturního života.

Mníšecké oběti holokaustu
Osud ostatních židovských obyvatel Mníšku byl tragický.  V databázi na stránkách Holocaust.cz je evidováno celkem 28 mužů, žen a dětí z Mníšku, kteří se stali obětí holocaustu. Mníšek opouštěli židovští sousedé postupně, na základě předvolání do transportu do Terezína, mezi srpnem a listopadem 1942.
Byli zbaveni veškerého zbylého majetku. Do transportu si směli vzít pouze zavazadla o celkové váze 50 kg na osobu.
Během dalších tří válečných let byli všichni zavražděni v německých koncentračních táborech.
Seznam mníšeckých obětí holokaustu:

Z židovských obyvatel Mníšku se konce války dočkala dcera Nathanových Margarethe (žila v letech 1904-1976), provdaná od roku 1923 za Leo Fuchse. Manželé Fuchsovi odešli pravděpodobně již před válkou z Československa a zachránili si tím život. Margarethe Fuchsová prodala po válce svůj rodičovský dům v Mníšku a zemřela v Chicagu v říjnu 1976.

Vzpomínky pamětnice
Po našich židovských sousedech se toho mnoho nedochovalo. Snad jen budova bývalé synagogy, která dnes už ani synagogu nepřipomíná, nebo pár náhrobků zarůstajících břečťanem na zrušených hřbitovech v Dobříši a Litni.

Zakončeme naše smutné vzpomínání slovy paní Jaroslavy Kocourkové (* 1932), která téměř po 80 letech svýma tehdejšíma dětskýma očima vidí pana Hugo Nathana, obchodníka smíšeným zbožím a galanterií z č. p. 53, jednoho z těch 28 lidí, kteří se do svého Mníšku už nikdy nevrátili: „Byl to moc hodný pán a měl rád děti. Prodával i hračky, a když jsme si je dlouho prohlíželi, tak jsme si panenky mohli třeba pochovat.“