V červnovém Zpravodaji jsme popsali některá místa dolu na těžbu železné rudy (a později i křemenců) u Mníšku pod Brdy. Počátkem padesátých let minulého století let bylo zpracování železa a rud politickou prioritou. Bylo rozhodnuto těžbu rudy zintenzivnit a vytěženou surovinu zpracovat poblíž místa těžby. Toto vládní rozhodnutí život Mníšku ovlivnilo na mnoho dalších desetiletí, ne-li staletí.
Železnorudné doly a hrudkovny
Na severovýchod od dosud spíše výletního a zemědělsky orientovaného městečka začalo
v roce 1952, na místech vykoupených polností, budování velkého zpracovatelského areálu,
který dostal název Železnorudné doly a hrudkovny n. p. (podnikové ředitelství bylo v Ejpovicích). Budovy byly postaveny podle projektu architektů Ing. arch. Oskara Olára, arch. Čestmíra Pšeničky a Ing. arch. Karla Vejmelky.
Provoz byl zahájen v sobotu 1. října 1955.
O tom, že pro město to byla mimořádná událost, svědčí 66 let starý zápis v mníšecké kronice: „Dne 1. října o 9. hod. zapáleny slavnostně dvě pece v místních Hrudkovnách; za účasti osazenectva, pionýrů, čestného občanstva, zástupců MNV a ONV, zažehli oheň ministr státní kontroly Oldřich Beran a tajemník ÚV KSČ Václav Pašek. Při slavnosti vyhrávala hudba. V neděli 2. října byla slavnost zakončena veselicí v místní sokolovně.“*
Železná ruda byla z 16. patra dolu pod Skalkou do areálu dopravována 1 270 m dlouhým dopravním překopem vozíky taženými elektrickou lokomotivkou. Dopravní tunel byl vybudován v letech 1953–1956 a slouží pro přístup do dolu dosud.
Hrudkování
Vzhledem k nízkému obsahu železa (do 30 %) ve vytěžené rudě byla pro její zpracování zvolena technologie hrudkování. Ruda byla podrcena a po přidání koksového prachu jako redukčního činidla byla zahřívána v pomalu otáčejících se pecích a takzvaně zhrudkována. Rotační pece měly průměr kolem pěti metrů a dosahovaly délky šedesáti metrů. Produktem pecí byla struska s hrudkami vyredukovaného železa, které se po rozdrcení magneticky odseparovalo. Tento náročný výrobní proces měl velké množství odpadu. Struska byla 2,5 km dlouhou lanovkou dopravována na místo severně od Čisovic. Zde vyrostla z dálky viditelná halda. Dosáhla výšky kolem 40 m a byla později rozebrána na stavební materiál. Černý popílek z komínů pecí poškozoval okolní krajinu a zamořoval ovzduší ve městě a jeho okolí. Hluk linoucí se z provozu též nebyl zanedbatelný.
Neefektivní technologie
Zpracování chudé rudy bylo však od počátku neefektivní. Při zpracování rudy připadal na 1 tunu surového železa náklad asi 1 100 Kčs oproti limitu 920 Kčs. Projektovaná kapacita dolu měla být 360 kt za rok (1 kilotuna = milion kg). Této kapacity však dosaženo nebylo. Nejvyšší roční těžba 156 kt byla dosažena v roce 1960.
Ukončení provozu Hrudkoven
V rámci tehdejšího podniku pracovalo kolem 400 lidí. Koncem šedesátých let polevil politický tlak a těžba železné rudy v Mníšku byla pro naprostou nerentabilnost k 27. říjnu 1966 ukončena. Po zpracování již vytěžené rudy byl 8. ledna 1967 ukončen i provoz hrudkovacích pecí. Od konce čtyřicátých let do roku 1966 bylo vytěženo celkem 1 705 kt rudy o kvalitě 27.1 % Fe. Na ložisku pod Skalkou zůstaly zbytkové zásoby ve výši 5 751 kt o obsahu 30,1 % Fe a byly převedeny do nebilančních zásob, tedy zásob hospodářsky nevyužitelných.
Kovohutě
Vybudovaný areál u Mníšku nicméně dále sloužil ke zpracování kovů jako Kovohutě Mníšek. Významným produktem byly hliníkové slitiny (zejména z hliníkového odpadu), které byly dodávány v odlitcích nebo i tekutém stavu. Byly zde též vybudovány provozy na výrobu ocelových tryskacích prostředků granulací roztaveného ocelového odpadu či bezpečnostně náročná aluminotermická výroba. Ze vstupní suroviny, oxidu vanadu či niklu, se musí odredukovat kyslík, což se děje spalováním hliníku. Produktem byly legovací přísady pro výrobu ocele (například ferovanad). V Kovohutích byly dále vyráběny izolační a exotermické materiály nebo hliníkové granálie – do vodní lázně byl vstřikován tekutý hliník.
Současnost
Z některých metalurgických provozů vznikly samostatné společnosti, většinou se zahraniční účastí. Jde například o KOVOBRASIV (ocelové tryskací prostředky), EVRAZ NIKOM (aluminotermická výroba legovacích materiálů – ferovanad), KOVOCHEM (izolační a exotermické materiály) či ALUTHERM (hliníkové granálie). Zanikla výroba hliníkových slitin a zpracování hliníkových stěrů. Prostory v areálu jsou také pronajímány. Celkově je ale toto místo v neutěšeném stavu a dobře by nyní posloužilo zejména k natáčení hororových příběhů.
Vliv provozu na životní prostředí
Je zřejmé, že při používaných popsaných surovin a technologií nebylo možné zcela ochránit okolní přírodu před postižením. Postiženo bylo nejen přímé okolí východně od areálu (Bažantnice a okolí rybníku Sýkorník), ale i povodí Bojovského potoka. Postižení trvá dosud. V prostoru za areálem neunikne pozornosti azurová barva tekutiny v jímkách původního odkaliště. O tom, co je skryto v přilehlých odpadních haldách z hliníkových stěrů a aluminotermické výroby, přemýšleli zejména hledači kovů, kteří zatížení přírody rozrytím hald zhoršili.
Z iniciativy vedení města byly zpracovány studie a provedeny organizační činnosti (vznik společnosti Mníšecká servisní) pro možnou realizaci zmírnění škod na přírodě v okolí areálu. Bohužel se ukazuje, že výsledná efektivita sanačních prací by nemusela být vysoká i při vynaložení nemalých prostředků. Nicméně areál o velikosti jedné třetiny obývaného území města a jeho okolí by si jistě zasloužily vhodnou budoucnost.
Na webových stránkách Mníšeckého místopisu můžete nalézt více fotografií a mapku bývalých budov či provozů v areálu.
* Pamětní kniha obce Mníšek, s. 182, in: SOA Praha-západ v Dobřichovicích
Použitá foto: archiv autora
—————————————————————————————————–
Mníšecký místopis
V diskusích s ostatními spoluobčany jsme dospěli k závěru, že by bylo zajímavé pokračovat v aktivitách bývalé kronikářky paní Havlišové, která v některých minulých číslech uváděla informace o místech z našeho městečka a jejich názvech. Budeme vděční, když nám poskytnete zpětnou vazbu či další náměty. Psát můžete na email: dbilek@atlas.cz.
V rámci mníšeckého místopisu byla zatím zpracována tato místa:
Boží muka u sběrného dvora
Ulice Terezie Wágnerové
Bývalá synagoga
Sokolské hřiště
Rodný dům F. X. Svobody
Červený kříž na Skalce
Hasičská zbrojnice
Mníšecké kovárny
V Mníšku se kdysi dolovalo zlato
Malej swatej kopec
Co se skrývá pod Skalkou
Bývalý zahradní dům mníšeckého pána a sýpka
Industriální část města – areál bývalých Hrudkoven a Kovohutí
Kříž v Dobříšské ulici
Vila Ave Maria sloužila salesiánům i důchodcům
Nowakova vila dýchá nostalgií starých časů
Vilu v Kamenném vlastnili odbojář i gestapák
Mníšecká Sokolovna slouží veřejnosti už přes jedno století
